Miloš Balabán: Odchod v éře nejistoty

Praha 19. září 2021

Po německých parlamentních volbách příští týden se uzavře politická kariéra kancléřky Angely Merkelové. Zažila ve funkci  čtyři americké a čtyři francouzské prezidenty a nespočet dalších hlav států, včetně sedmi českých premiérů  a stála šestnáct let  nejen v srdci německé ale i evropské politiky.

Nebyly jednoduché. Musela řešit mnohé krize, stačí vzpomenout ekonomickou a finanční z let 2008-2009, která málem vyústila až v kolaps eurozóny nebo migrační z roku 2015. Postup Merkelové v nich byl i předmětem kritiky. Nemají ji rádi Řekové, kteří museli strpět tvrdá úsporná opatření nadiktovaná Němci. Potlesk si nevysloužila ani u Středoevropanů z Visegrádské čtyřky za otevření hranic milionové mase uprchlíků.

Neměla to snadné ani tehdy, kdy se Evropa musela vyrovnávat s konfliktem na Ukrajině, brexitem, růstem vlivu Číny a sebevědomí Ruska a také s nevyzpytatelnou politikou amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten Merkelovou skutečně „nemusel“.  Tehdy se dokonce dostala do role ochránkyně západního liberálního řádu, což symbolizovala známá fotografie ze summitu G7 v Kanadě v roce 2018, kdy se na Trumpa dívala přes stůl jako učitelka něco vysvětlující vzpurnému žákovi.

Finále vládnutí Merkelové také není jednoduché. Pandemie covidu a afghánská prohra pocuchaly Německo i celou Evropu. V Německu zavelela k zelené revoluci po Fukušimě, která se ale neobejde bez ruského plynu proudícího do země skrze plynovod Nord Stream. Dokázala si ho prosadit navzdory odporu části Evropy i Američanů. Dá se to brát i jako symbol její politiky nevzdávající se v německém zájmu strategie více azimutů, což dokumentuje její permanentní komunikace s Ruskem a Čínou. Tu navštívila dvanáctkrát. 

V čem může spočívat tajemství její dlouhodobé politické úspěšnosti navzdory všem možným krizím?  Řada expertů se shoduje v tom, že se jedná o kombinaci technokratického stylu vedení se schopností nacházet politické kompromisy. Podle studie Evropské rady pro mezinárodní vztahy je Merkelová v Evropě populární.  Třeba i proto, že podle průzkumu veřejného mínění ve 12 evropských zemích došla většina dotázaných k závěru, že pokud by Merkelová nebyla u moci došlo by ve světě k větším konfliktům.

Po odchodu Merkelové bude stále těžší v rozbouřeném a štěpícím se světě udržovat její linii kompromisů, které obrušují hrany a nacházejí východiska i ze zdánlivě neřešitelných situací. Evropa má přitom před sebou vpravdě existenciální problémy. K jejich řešení potřebuje velké osobnosti a skutečné lídry. Jenže oni nejsou, ani v Evropě, ani v Německu. Pretendenti na kancléřský úřad Olaf Scholz za SPD a Armin Laschet za CDU připomínají spíše výkonné úředníky a Annalena Baerbocková za Zelené se jeví jako politička oslepená zelenými fantaziemi městské střední třídy, která moc nerozumí „dolním milionům“.   

Taková je ale realita i když by teď Německo a Evropa potřebovaly jako sůl nového Brandta, Schmidta nebo Kohla. V příštích letech tak možná budeme moci jen vzpomínat na éru Merkelové jako na dobu určité jistoty v nejistém světě.

Publikováno v deníku Právo. 

(Autor je bezpečnostní analytik)      

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více