Miloš Balabán: Je Amerika skutečně zpět?

Praha 25. srpna 2021

„Amerika je zpět“. Toto heslo nové administrativy prezidenta Joea Bidena mělo symbolizovat americký návrat do globální politiky ze které se částečně začala stahovat v letech prezidenství prezidenta Donalda Trumpa. Bylo přijato i s ulehčením americkými spojenci.

Jenže hesla a realita se mohou rozcházet.  Dnešní dění v Kábulu lze označit za symbolické vyvrcholení dvacetileté etapy oslabování americké globální moci, která je spojena s neúspěšnou iráckou válkou a jejími katastrofálními globálními dopady, finanční a ekonomickou krizí v letech 2008-2009 i současnou americkou vnitřní politickou krizí.

U všeho byli čtyři poslední američtí prezidenti – Bush, Obama, Trump a nyní Biden. Ten navíc za Obamy zastával osm let úřad viceprezidenta. A každý z nich vložil do procesu oslabování americké moci svůj díl. Spojené státy přesto stále zůstávají velmocí číslo jedna. Francis Fukuyama v článku pro The Economist uvedl, že jí bude ještě dlouho, nicméně její vliv závisí nikoliv od zahraniční politiky ale od toho, zda bude schopna řešit své vnitřní problémy. Fukuyama je v tomto ohledu dost kritický.

Uvádí příklady nesmiřitelného rozdělení USA. Prvním jsou prezidentské volby minulý rok: pro jednu část Ameriky se staly nejspravedlivějšími v historii, pro druhou velkým podvodem, který otevřel cestu nezákonnému prezidentovi. A tyto dvě Ameriky si nerozumí…

A pak je zde pandemie. Zemi měla tato vnější hrozba sjednotit, jenže se stal pravý opak: ještě více jí rozděluje. Rozdělení společnosti pak může vést i k tomu, že ochromuje výkon vládnutí.

Bývalý britský premiér a velký spojenec USA Tony Blair to potvrdil slovy, že „hluboká politizace americké zahraniční politiky viditelně atrofuje.“

K tomu ještě přistupuje i nefunkčnost institucí v oblasti národní bezpečnosti.  problémů. Fareed Zakaria ve Washington Post uvedl jako příklad neakceschopnost Rady národní bezpečnosti.

Od dubna sešla na třiceti šesti zasedáních ke stahování z Afghánistánu a výsledek nyní vidíme v přímém přenosu.

Vzniká tak řada otázek. Je afghánský debakl, podobně jako vietnamský, jen dílčím neúspěchem americké strategie, který může být vyvážen větším důrazem amerického angažmá v jiných regionech a na jiných směrech, které jsou podstatnější z hlediska americké a transatlantické bezpečnosti? A to už bez zátěže „nekonečné války.“ Nebo je to naopak signál o limitech americké moci, navíc oslabované doma menší ochotou společnosti podporovat americké globální angažmá. Mnohé analýzy dochází k závěru, že po Kábulu nemusí dobře spát v Tchaj-peji a v Kyjevě.

V každém případě musí zpozornět i Evropa. Nelze věčně spoléhat na to, že USA jsou nezpochybnitelnou zárukou její bezpečnosti, poslední instancí v případě krize.  Trump jí vytrhl tvrdým budíčkem a Biden k tomu přidal navzdory vzletným slovům kábulský úder. 

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)  

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více