Miloš Balabán: Afghánistán: kde se stala chyba?

Praha 17. srpna 2021

Zaznamenal jsem hořký vtip: „Jaký je rozdíl mezi Sověty a Spojenými státy v Afghánistánu? Třicet dva let.“ Bohužel je tomu tak. Kábul padl bleskově. Dřív, než si mysleli i vojenští odborníci.

 Ofenzíva Tálibánu je rozsáhlá a je jen otázkou času, kdy padne hlavní město Kábul a s tím i afghánská vláda. Petr Pavel, bývalý náčelník Generálního štábu AČR a předseda vojenského výboru NATO v pátečním Právu napsal, že afghánské bezpečnostní síly ještě nebyly připraveny na boj s Tálibánem a byly hozeny odchodem USA a NATO do vody příliš brzy. To, že před Tálibánem hromadně kapitulují je pro něj zklamáním. Tady je ovšem na místě připomenout celý kontext nepovedené afghánské mise.

Američané především dostatečně dlouho věděli, že se v Afghánistánu ocitli ve slepé uličce. Svědčí o tom projekt Úřadu generálního inspektora USA pro obnovu Afghánistánu, který identifikoval, jakých chyb se USA dopustily. O jeho výsledcích informoval před dvěma lety list Washington Post.

Tři jsou zásadní. Nebyl jasný strategický cíl mise. Výkonnost afghánské vlády byla postižena rozsáhlou korupcí, což se pochopitelně odrazilo i na výkonnosti ozbrojených složek. Jak policie, tak armáda nejsou schopny klást Talibánu odpor nebo nad ním dokonce zvítězit.

Craig Whitlock z Washington Post, který přispěl ke zveřejnění závěrů výše uvedeného projektu uvedl, že Bushova administrativa již na přelomu let 2005 a 2006, tedy před patnácti lety, věděla, že Tálibán neporazí. Přesto se jiná strategie nehledala a političtí a vojenští lídři se nechali „unášet válkou“.

Jaká mohla být motivace je otázkou. Obava ze ztráty prestiže ve světě? Zachování geopolitického vlivu v citlivém regionu? Udržení profitu pro část vojenskoprůmyslového komplexu, který pokrýval potřeby afghánské mise?

Prodlužování slepé uličky ale mělo jeden zásadní negativní dopad. Americká armáda a spolu s ní další armády NATO, včetně naší se „afghanizovaly“, což se odrazilo i na jejich bojeschopnosti.  V našem případě to znamenalo, že dlouhodobý rozvoj armády byl obětován orientaci na jedinou vojenskou misi.      

Je tak zarážející, že ještě v březnu 2016 při návštěvě generálního tajemníka NATO Stoltenberga a gen. Pavla v Kábulu, která byla zmíněna v jeho pátečním článku lídři aliance mohli podléhat dojmu, že afghánské bezpečnostní síly jsou schopny situaci zvládnout.

Nacházet politické, nikoliv vojenské řešení afghánského bolehlavu tak mělo začít mnohem dříve. A je  paradoxem, že nejvíce do stolu bouchnul prezident Donald Trump, kterému jako byznysmenovi celá mise nedávala hlavně ekonomický smysl. Nepřišlo jednání Američanů s Tálibánem pozdě?

S odstupem dvaceti let od americké invaze, která Tálibán svrhla je vidět, že možná ano. Lachtar Brahímí, někdejší zmocněnec OSN pro Afghánistán dokonce připustil, že bylo chybou Tálibán nepřipustit na mezinárodní konferenci o budoucnosti Afghánistánu v prosinci 2001 v Bonnu. Vždyť do invaze ovládal 80 procent území…

Petr Pavel ve svém článku hovoří i o negativním vlivu Číny, která pragmaticky hnutí Tálibán podporuje vedena svými obchodními zájmy. Jenže ta se chová stejně pragmaticky jako Američané, kteří z Afghánistánu nyní bleskově vycouvali ať to stojí, co to stojí. Poslat vojsko do Afghánistánu, kde si postupně vylámali zuby Britové, Sověti a Američané jí smysl nedává.  

Ale i Američané uvažovali pragmaticky správně, když ministryně zahraničí Hillary Clintonová přišla před deseti lety s plánem „Nové hedvábné stezky“ jenž spočíval v tom, že přes Afghánistán by šly plynovody z Turkmenistánu do Pákistánu a Indie, což by otevřelo cestu i k výraznější obchodní výměně mezi střední a jižní Asií. Tálibán by tudíž mohl opustit válečnou stezku a stát se součástí této profitabilní cesty.  Jenže americký plán skončil u ledu a teď stejnou myšlenku chtějí realizovat Číňané. 

Zda to vůbec bude možné ukážou nejbližší týdny a měsíce. Nástup Tálibánu po odchodu Američanů jasně ukazuje na jak vratkých nohou stála moc afghánské vlády, což má i za následek, že se musí masivně evakuovat místní spolupracovníci západních armád.

Pozice Tálibánu je paradoxně silnější než před dvaceti lety. Jednají s ním všichni silní geopolitičtí hráči s vědomím, že bude mít v zemi rozhodující moc. Kruh se po dvaceti letech uzavírá.     

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)

Sdílejte ...

Jeden myslel na “Miloš Balabán: Afghánistán: kde se stala chyba?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více