Miloš Balabán: Stane se Afghánistán znovu černou dírou?

Praha 26. června 2021

Do konce června opustí Afghánistán poslední český voják jako součást stahování sil USA a NATO. Má být dokončeno 11. září, v den dvacátého výročí teroristických útoků na New York a Washington, kvůli nimž byla afghánská operace zahájena.

Odchod z Afghánistánu se nezamlouvá prezidentu Zemanovi, premiérovi, ministrům zahraničí a obrany. Prezident to označil „za chybu, kterou bychom měli napravit dříve, než se nám to vymstí“

Výhrady lze pochopit. Afghánistán je stále ohniskem bezpečnostní nestability. Na jeho území operuje nejen „místní Tálibán“, nýbrž už i Islámský stát. Nestabilita plodí i migraci: dá se čekat, že potok migrantů ze země zesílí. Lze si vzpomenout na slova bývalého německého ministra obrany Petera Strucka z roku 2002, že „německá bezpečnost se hájí i na Hindúkuši.“

Jenže rozhodnutí USA je jednoznačné: je třeba ukončit dvacetiletou afghánskou válku, která stála přes bilion dolarů a ve které zahynulo téměř 2500 amerických vojáků. V Afghánistánu se jich vystřídalo 775 tisíc.

Výsledek popsal předseda sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA generál Mark Milley: „Po dvaceti letech urputných bojů jsme dosáhli jen špetky úspěchu. Ocitli jsme se ve strategickém patu, kdy afghánská vláda nedokáže Tálibán vojensky porazit a kdy Tálibán nedokáže vojensky porazit námi podporovanou afghánskou vládu.“

Rozhodnutí o stažení bylo diktováno únavou americké veřejnosti z „nekonečných válek“, rozpočtovou neúnosností i tím, že jedna operace zatěžovala síly americké armády, která má nyní v Asii jiné priority.

„Afghanizace“ se dotkla i AČR, pozitivem bylo získání bojových zkušeností. Negativa ale převážila: nadměrná koncentrace na jednu misi a z toho vyplývající orientace na výstavbu armády jako „expedičního sboru“ zbrzdila její rozvoj.  

Teď se můžeme ptát, zda mají Američané představu, resp. plán, jak nedopustit, aby se Afghánistán neřízeně přeměnil opět v bezpečnostní „černou díru“. Sověti ho nechali před 32 lety napospas osudu ve chvíli se jim hroutil vlastní stát, pak následoval skluz do chaosu, ze kterého se vynořil Tálibán. Američané jsou na tom dnes lépe, nicméně ani nejsilnější světová vojenská mocnost není v takové asymetrické válce všemocná.

Znepokojení nad budoucím vývojem v zemi už vyjádřil ruský ministr obrany Sergej Šojgu. Ani Čína nemůže být v klidu. Možná, že by americko-rusko-čínský trojúhelník mohl přispět k řešení afghánského hlavolamu. Je to dnes reálné?

Zatím vidíme, že Británie a Německo počítají s azylovým programem pro svoje místní spolupracovníky. Vědí proč tak činí. Osud proruského afghánského prezidenta Nadžíbulláha varuje: bojovníci Tálibánu ho v roce 1996 zlynčovali k smrti.  

Afghánistán nám dal lekci o limitech „liberálního intervencionismu“. Mohla by se hodit v misi v Mali. Situace je zde ale nestabilní: dva puče v rozmezí jednoho roku nevěstí nic dobrého. Nenastává tak čas na promýšlení efektivnějších strategií, jak eliminovat ohniska konfliktů?

Publikováno v deníku Právo.

 (Autor je bezpečnostní analytik)

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více