Miloš Balabán: Memento

Praha 23. června 2021

Před osmdesáti lety, 22. června 1941, zahájilo nacistické Německo útok na Sovětský svaz.  Necelé tři roky po Mnichovu měli nacisté v zádech okupovanou Evropu od kanálu La Manche po Krétu, její obrovský ekonomický potenciál. I to jim umožnilo vrhnout na frontu od Baltu po Černé moře 200 divizí se třemi miliony vojáků.

Cíle nacistů byly jasné: porážkou Sovětského svazu udělat rozhodující krok k dosažení světovlády založené na zvrácené nacistické ideologii.

Německý list Berliner Zeitung připomenul některé plány nacistických špiček. Okupační moc na dobytém území měla počítat s desítkami miliony lidí, kteří zemřou hladem poté, co bude vyvezeno vše potřebné do Německa. Některé národy budou zlikvidovány. Velitelství wehrmachtu dalo svým velitelům příkaz, že „v boji s bolševismem neexistují principy lidskosti a mezinárodního práva.“

Začal tak boj na život a na smrt ve kterém se rozhodovalo nejen o osudu Sovětského svazu, ale i Evropy a celého světa. Dobře to chápal Winston Churchill, který 22. června 1941 pronesl v BBC svůj legendární projev. Řekl v něm, že nevezme zpět nic ze svého odmítání komunismu, v této chvíli to ale ustupuje do pozadí tváří v tvář dění na Východě.

„Vidím ruské vojáky, jak stojí na prahu své rodné země…vidím je, jak brání své domovy“… „A nyní vidím, jak proti tomu všemu postupuje děsný útok nacistického válečného stroje s hejskovitými pruskými důstojníky, kteří řinčí zbraněmi a srážejí paty, a prohnanými obratnými agenty, kteří právě zastrašili a spoutali tucet států. Vidím také poddajné brutální masy vraždících hunských vojáků, kteří táhnou jako hejno kobylek.“ Proto podpoříme „každého člověka nebo stát, který bojuje proti nacismu.“

Churchillova slova by si měli nyní připomínat ti, kteří dnes v Evropě relativizují minulost, zaměňují příčiny a následky II. světové války. Je dobře, že právě německý prezident  Frank-Walter Steinmeier ve své výzvě k 80. výročí napadení SSSR Německem apeloval na Němce, aby si pamatovali tuto válku a zločiny s ní spojené a činili to aktivněji, vědoměji a podrobněji.    

I přes dnešní napjaté vztahy mezi Západem a Ruskem si stojí za to připomenout, že v dosud největší světové válce existovala vůle ke spolupráci mocností s rozdílným politickým zřízením i pohledem na svět.

 Měla by se více objevit i dnes v konfrontaci s velkými globálními problémy, které si vyžadují globální řešení: omezování nukleárního arzenálu, klimatická transformace, boj s terorismem, hrozba masových migračních vln. Pandemie covidu lidstvu názorně ukázala, jak je globální spolupráce důležitá.

Bez ní se klíčovým mocnostem s uvedenými problémy nepodaří pohnout, je žádoucí vrátit „uvolňování mezinárodního napětí“ do mezinárodní politiky. Mělo by se přestat lehkovážně mluvit o válce jako o něčem, čemu se možná nelze v éře velmocenského soupeření vyhnout. Zavazuje k tomu 50 milionů obětí poslední světové války, z nichž více než polovina připadá na sovětské občany.  

Dvaadvacátý červen 1941 stále zůstává mementem, které nesmí být zapomenuto.

Publikováno v deníku Právo.

 (Autor je bezpečnostní analytik)

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více