Letní scénu pod žižkovskou věží otevře na konci června premiéra Ivy Janžurové

Praha 15. června 2021

Přes 60 večerních představení či koncertů a 8 víkendových dopoledních pohádek k tomu odehraje na své letní scéně Divadlo Kalich spolu se spřátelenými soubory. Program Prima Hvězdného léta pod žižkovskou věží odstartuje 30. června 2021.

„Máme výhodu zastřešeného hlediště, nemusíme tedy rušit kvůli případné nepřízni počasí. Loni se ukázalo, že produkce na vzduchu představují jistotu a bezpečí i pro ty diváky, kteří momentálně nechtějí za divadlem do uzavřených prostor. Zároveň z hlediště vyzařovalo, jak kulturu ke svému životu potřebují. Na tu společnou radost a děkovačky bouřlivější než kdy jindy vzpomínám doteď. Lidi si našli cestu do našeho hlediště okamžitě po povolení kulturních produkcí,“ říká producent a majitel Divadla Kalich Michal Kocourek.

Třetí ročník Prima Hvězdného léta pod žižkovskou věží zahájí významná divadelní a společenská událost v podobě premiéry nové inscenace herecké legendy Ivy Janžurové u příležitosti jejího nedávného životního jubilea. Herečka nastudovala v režii Sabiny Remundové francouzskou komedii Pusťte mě ven! od Jean-Marie Chevreta, která je napsána jako jedno velké herecké sólo.

Na programu Prima Hvězdného léta pod žižkovskou věží bude více úplných novinek vzhledem k tomu, že některé nazkoušené inscenace zatím nemohly být řádně uvedeny. Například titul Divadla Kalich Silnice na motivy Felliniho filmu s Barborou Hrzánovou a Radkem Holubem v hlavních rolích (19. července a 20. srpna) nebo převleková komedie pro dva herce Dokonalá fraška s Lucií Štěpánkovou a Ladislavem Hamplem z produkce Komorního divadla Kalich (7. září).

Tradicí programu žižkovské letní scény jsou vedle divadla také vybrané akustické koncerty. Po loňském prvním hostování se pod věž vrátí s několika vystoupeními Jarek Nohavica, pravidelnými hudebními hosty jsou Tomáš Klus, Ondřej Havelka a jeho Melody Makers či 4TET. Naopak úplnou novinku představují sobotní dopolední pohádky. Pravidelný program pro malé diváky bude zahájen 3. července.

Divadlo Kalich plánuje Prima Hvězdné léto pod žižkovskou věží až do 17. září. Předprodej na www.divadlokalich.cz.

Jaroslav Panenka

Novinky na Prima Hvězdném létě pod žižkovskou věží 2021

Sobotní pohádky

Z celkem osmi pohádek si mohou vybrat malí diváci v programu letošního ročníku Prima Hvězdného léta pod žižkovskou věží. Další možnosti zábavy pro celou rodinu nabízejí samy o sobě Mahlerovy sady, které letní scénu obklopují. Pohádky budou na programu po celé prázdniny o sobotách od 10 hodin. Děti i jejich rodiče se v nich setkají s Maxipsem Fíkem, Křemílkem a Vochomůrkou, Včelími medvídky, Červenou Karkulkou, Bobem a Bobkem, Jů a Hele či Karol a Kvídem.

3. 7. Příhody Včelích medvídků, 10. 7. Maxipes Fík, 17. 7. Karol a Kvído, 24. 7. Námořnická pohádka, 31. 7. Na kouzelném paloučku, 14. 8. Karol a Kvído, 21. 8. Červená Karkulka aneb To je teda náhodička, 28. 8. Bob a Bobek na cestách

Pusťte mě ven!

30. 6., 30. 7., 22. 8.

autor: Jean-Marie Chevret, režie: Sabina Remundová, hrají: Iva Janžurová, Sabina Remundová

Domovská scéna: DIVADLO KALICH

Herecká legenda Iva Janžurová si ke svému životnímu jubileu vybrala výtečnou francouzskou komedii, která nabízí opravdu mimořádnou hereckou příležitost v podobě postavy velké hvězdy pařížského divadla a filmu Joce de Guérande. Ta se chystá na odjezd do televize, neboť na programu bude přímý přenos galavečera na její počest. Už je vlastně na odchodu z bytu, jen ještě musí spustit novou bezpečnostní roletu na terasu… a z vteřiny na vteřinu je všechno jinak! Joce má najednou nekonečně prostoru pro mnohem otevřenější a sarkastičtější bilanci, než jakou jí předepisoval scénář pořadu.

Neperte se, prosím vás!

17. 7.

autor: Gur Koren, režie: Petr Svojtka, hrají: Martina Hudečková / Zuzana Slavíková, Zuzana Kajnarová, Miroslav Etzler, Ladislav Hampl, Jaroslav Vlach, Kateřina Holánová

Domovská scéna: DIVADLO PALACE

Brilantní izraelské komedie, plná překvapivých zvratů a především břitkého židovského humoru, který má tolik společného s tím českým. Tři sourozenci se sešli v advokátní kanceláři, aby si vyslechli otcovu poslední vůli. Hvězda dětských show o bezpečnosti silničního provozu, ztahaná pracující matka samoživitelka a poněkud přestárlý hipík. Jejich setkání není výrazem sourozenecké harmonie. Co je ale skutečně překvapivé, největší díl dědictví má získat jakási tajemná Nina Yablonsky. Kdo to je?  Proč k ní byl otec tak štědrý na úkor svých dětí?

Silnice – La strada

19. 7., 20. 8.

námět: Federico Fellini, autorky divadelní verze: Lída Engelová, Johana Kudláčková, režie: Lída Engelová, hrají: Barbora Hrzánová, Radek Holub, Zbigniew Kalina, Klára Cibulková, Radek Zima

Domovská scéna: DIVADLO KALICH

Slavný oscarový film Federica Felliniho Silnice posloužil jako námět divadelní hry, která sděluje prosté a moudré poselství: Každý kámen na světě má smysl. Stejně tak každý člověk, i ten nejubožejší. Také soužití dvojice potulných komediantů, propastně odlišných, má tajemný důvod. Cituplná nota je v pravou chvíli přehlušována veselým rámusem jejich vystoupení. Strhující atmosféra starého cirkusu dokazuje známou pravdu: K tomu, aby umělec diváky pobavil, nepotřebuje technické zázraky, ale spíš pohotovost, vtip a odvahu.

Dokonalá fraška

7. 9.

autor: Philip LaZebnik, režie: Zdeněk Dušek, hrají: Lucie Štěpánková, Ladislav Hampl

Domovská scéna: KOMORNÍ DIVADLO KALICH

Herbert právě vydal svou novou knihu „Manželství na věky“ a teď je spolu s manželkou na propagačním turné. Jenže jejich manželství nevypadá, že potrvá „na věky“. Právě se ubytovali v hotelu a chystají se vystoupit ve večerní show. Její moderátorka dychtí po tom najít na pár nějakou senzaci, a tak slídí po hotelu. Spolu s ní objevujeme, že nejen hlavní hrdinové, ale i další hosté mají co skrývat… V této originální komedii hrají všechny postavy pouze dva herci! Chvílemi jsou převleky tak rychlé, že to není snad ani možné stihnout, ovšem inscenace po celém světě dokazují, že to jde.

Butch Cassidy a Sundance Kid (western z Bohnic)

11. 9.

autor a režie: Luboš Balák, hrají: Václav Kopta, Josef Polášek, Simona Vrbická

Domovská scéna: KOMORNÍ DIVADLO KALICH

Dvě jména, která nás hned přenesou k romantickému westernu a k okouzlujícím darebákům v podání Paula Newmana a Roberta Redforda. A takovými frajery se cítí i dva kamarádi, kteří touží prožívat stejná dobrodružství. Nevadí jim, že místo pistolí vytáhnou třeba rohlík, a mnoho dalšího stvoří jejich fantazie, protože jsou pacienty psychiatrické léčebny. Svá napínavá dobrodružství nekazí logikou, ani zdravým rozumem a k plánování útěku je vede touha po svobodě. V prudkém rytmu grotesky se střídají komické situace, ve kterých nechybí slovní humor.

Rozhovor s Ivou Janžurovou o hře Pusťte mě ven!

Hru Jean – Marie Chevreta Pusťte mě ven! jste si poprvé přečetla už před několika lety. Proč se dostává na jeviště až nyní?

Asi se už ani nedopočítám, kolik to může být let, co mi tento text poslal jeho překladatel Jaromír Janeček. Přiznám se, že mě napoprvé příliš nevtáhl. Nějaká herečka z Francie, ta má úplně jiné starosti než já, říkala jsem si. Tehdy mě to zkrátka moc neoslovilo, ničím neinspirovalo, a tak jsem hru odložila. Dokonce jsem ji poslala dál, nabídla jsem ji Janě Paulové, které se zdála dobrá, ale nakonec taky dala přednost něčemu jinému. Zase uběhlo pár let, já začala psát pro Divadlo Kalich komedii Zlatá prkna, a když se ukázalo, že si vyžádá víc času, než jsem původně myslela, přihrál mi osud do rukou znovu Chevretův text, navíc takovou zvláštní náhodou. Otevřela jsem na chalupě skříň, v níž mám hry, které jsem kdy dostala k posouzení, a na vrchu ležela zrovna tahle komedie. Tak jsem si ji po letech přečetla a najednou už mi nepřišla ani zdaleka tak nezajímavá jako napoprvé, dostala jsem chuť se do ní pustit. Během zkoušek mě nepřestávala překvapovat tím, kolik mi nabízí momentů, na které můžu navazovat ze své osobní praxe, a zároveň můžu svou postavu podávat v určité nadsázce s komediálním nadhledem. Takže jsem v průběhu zkoušení víc a víc otevírala svůj osobní vklad do inscenace, své zkušenosti s divadlem, Sabina taky přidávala, a to nás moc bavilo.

Nápad, že by inscenace mohla vznikat v režijně – hereckém rodinném tandemu, přišel hned na začátku?

Že by hru režírovala Sabina, mě skutečně napadlo hned poté, co jsem si ji znovu přečetla. Tak jsem ji Sabince s tímto dotazem taky okamžitě poslala. A ona mě omráčila nejen souhlasem, ale zároveň i nabídkou, že by zahrála malou roličku, která se v příběhu ocitá jenom na pár minut na začátku a na konci. Což byla jedna z otázek, jež jsem v souvislosti s tímto titulem dopředu hodně zvažovala – kde budu hledat herečku natolik skromnou, aby přijala takovou nevděčnou úlohu.  Představa nějaké nespokojené kolegyně, kterou s sebou vláčím po zájezdech, a ona toho během představení víc uštrykuje v šatně, než odehraje, mě spíš odrazovala. Takže ten Sabinin návrh mě ohromně povzbudil.

Dozvěděla jste se díky spolupráci na inscenaci o své dceři třeba něco nového?

Vlastně ano, Sabina mě jako režisérka opravdu překvapila. Nezaznamenala jsem na ní totiž jedinou chybu – dělá to skvěle, se zaujetím a jasnou ideou, je vytrvalá, trpělivá, když nejsem schopná něco hned vstřebat, při režírování se neprosazuje z nějakého sobeckého chtění uplatnit se za každou cenu. Ještě k tomu všemu mi připravuje obědy, vozí mě do divadla autem a doma pak vodí na procházky, abych rozhýbala klouby. Který režisér tohle pro herce udělá!  A já jsem na oplátku poslušná herečka. Bez protestů sklapnu, když mi Sabinka skrouhne nápad, který je podle ní navíc. Myslím, že ji režie poměrně baví, už má i další nabídky.

Jakou roli ve vašich úvahách, zda se do této hry vůbec pustit, hrál fakt, že jde vlastně o monolog hlavní postavy, a tedy pro její představitelku o velké množství textu?

Monodramat jsem v životě odehrála víc, moc ráda vzpomínám na Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi od Petera Hackse nebo na krásný, ale těžký Beckettův text Šťastné dny. Ostatně současná Audience u královny v Národním divadle nebo Božská Sarah v Divadle Kalich jsou taky do velké míry sólové záležitosti… Baví mě překonávat těžkosti, mám ráda náročné úkoly, ráda se utkávám sama se sebou. To víte, že mě během zkoušek Pusťte mě ven! párkrát napadlo, že to třeba tentokrát už nezvládnu, v divadle nahlásím, že na to nemám, a odjedu na chaloupku dloubat se v hlíně. Ale musím zaklepat na dřevo, to nejdůležitější se dostavuje – radost z práce a dobrý pocit z toho zápasu. Myslím, že ta hra za to stojí, a že se s ní tedy ještě mám utkat.

Nakolik je vám vaše hrdinka, (fiktivní) velká hvězda francouzského divadla a filmu Joce de Guérande, blízká?

Přijde mi, že jsme si čím dál bližší, přibývá mezi námi souznění, což mě moc baví a na hře mile překvapuje. Joce v závěru definuje svůj vztah k jevišti a publiku, říká, jak je hrdá na to, že je komik, a na plný sál před sebou, který vybuchuje osvobozujícím smíchem. Ten pocit by za nic nedala, v čemž se s ní ztotožňuji. Když jí namítnou, jestli už jí není v jejím věku na obtíž pořád se snažit zas a znovu rozesmávat lidi, uvědomí si, že je to vlastně náplň jejího života. Já si vždycky myslela, že v těchto mladistvých letech, které mám, si konečně budu číst všechny ty odložené knihy a možná se koukat na svoje filmy s pocitem, že jsem toho přece neudělala málo, zkrátka že si budu už jenom takhle užívat. A přesto je pro mě pořád důležitější jít dál ve své profesi a ještě se v ní o něco snažit. I když mě napadá, jestli tohle třeba nebude moje poslední divadelní role, čert ví.

Rozhovor se Sabinou Remundovou o hře Pusťte mě ven!

Vzpomenete si, s jakými pocity jste dočetla hru Pusťte mě ven!, když vám ji maminka zaslala?

Byla to chvíle, kdy byly všechny divadelní představení pozastaveny, už jsme měli za sebou první etapu nedobrovolných divadelních prázdnin, já měla čerstvě dotočený seriál Kukačky a s maminkou jsme se velmi rychle srozuměly, že by bylo fajn čas využít k divadelní práci. Komorní obsazení a naše dvojice byly jasné od začátku. Věděla jsem, že chci ten čas intenzivně být s maminkou, pracovat s ní. Nápad vyšel od ní, a když jsem si přečetla hru, uměla jsem si představit, že bychom dokázaly z textu udělat milou komedii. Pro ještě větší zjednodušení jsem nabídla, že bych roli hospodyně zahrála já. Jde jen o dvě scény na začátku a na konci hry. Promyslely jsme i naši společnou perspektivu, chvíle spolu na jevišti i mimo něj. Mám na mysli divadelní zájezdy, což je součástí naší práce, a je třeba přemýšlet i o tom, s kým chcete a nechcete trávit tolik času, cestování, spaní po hotelech. Mě baví s maminkou jezdit na zájezdy. Jsem s ní ráda jakkoli.

Bylo jasné hned od začátku, že se zároveň chopíte i zmíněné drobné role?

Ivuška říká, že na to nepomyslela, a mně se to zdálo právě praktické a zjednodušující. Začínaly jsme zkoušet ve chvíli, kdy i maminka měla teprve před sebou očkování. Strach o ni jsme tedy měly hlavně my se sestrou. Byly to zkoušky jen ve dvou, také i z důvodu větší bezpečnosti.

Zkoušení to bylo specifické už jen tím, že probíhalo v rodinném tandemu a také za času lockdownů. Jak na něj budete vzpomínat?

Bylo mi od začátku jasné, že na něj budu moc vzpomínat. V mnohém krásný čas i s tou zvláštní nejistotou, ve které se nacházelo divadlo. Vrhla jsem se do své první divadelní režie ale odvážně, tak jako dělám všechno, co mi život přinese.

Nakolik je vám blízký pohled hlavní hrdinky na hereckou profesi a branži? V čem s ní souzníte a v čem s ní naopak polemizujete?

Já na naši Jose nekoukám jako na někoho, s kým bych se jakkoli měřila. Její životní příběh ale poznamenal vztah s její dcerou, a v tom se od nás naštěstí liší. To je ovšem jen jeden z mnoha motivů, které jsou vesměs komediální. Někdy mi přišlo legrační, když některý divák řekl mamince, že na jevišti řádí. Dneska na ni koukám a šťastně se směju, když ji vidím řádit s takovou sobě vlastní dívčí něhou a vřelostí.

Rozhovor s Barborou Hrzánovou o hře Silnice

Zkoušení Silnice přeťala jarní karanténa, premiéru jste přesouvali z dubna na říjen, kdy ale bezprostředně po ní byla znovu uzavřena divadla. Našla byste na celé situaci pro inscenaci i nějaká pozitiva?

Provozní, pracovní, profesní výhody to samozřejmě nemělo vůbec žádné, ale na druhou stranu jsem si řekla, že nás jen tak nedostanou. Čím větší poleno nám hodí pod nohy, tím více sil ze sebe vydolujeme. Mile mě překvapilo zjištění, že když člověk něco opravdu chce udělat a cítí, že to má smysl, tak je hrozně silný, vydrží úplně všechno, zbytečně si nestěžuje, nevymlouvá se a pracuje ještě víc než normálně. A to jsem si myslela, že už ani nejde. 

Jak jste vlastně dospěli k nápadu inscenovat na jevišti představení inspirované Felliniho Silnicí?

To je poměrně dlouhá historie. Jak s režisérkou Lídou Engelovou pracujeme rádi a důvěřujeme si, Lída začíná hledat další divadelní text pro mě a Radka už ve chvíli, kdy premiérujeme naši aktuální společnou inscenaci. Jsme domluveni, že vždy po dvou letech přijdeme v Divadle Kalich s něčím novým. A Lída hledá, co by se nám asi tak mohlo líbit, co by nám mohlo přijít zajímavé, a hlavně v čem nebudeme opakovat ty samé typy jako v předchozích hrách. Konkrétně Silnici jsem naťukla v průběhu let už několikrát, protože je to můj nejzamilovanější film, od nějakých šestnácti let moje srdeční záležitost. A poté, co si Lída přečetla knížku mých rozhovorů s Richardem Ermlem, přišla za mnou a řekla, že Silnice je titul přesně pro nás. Že máme cirkusáckou duši a umí si nás v ní představit. Tak jsme s Radkem uvěřili, že můžeme být Gelsomina a Zampanó, když tomu věří i Lída.

Svazovalo vás při zkoušení vědomí, o jak slavný film se jedná a jaké má místo v historii kinematografie?

Ne snad přímo svazovalo, nicméně zodpovědnost vůči filmu jsme samozřejmě cítili. Když děláte látku, která se už jednou projevila jako dokonalá, chcete k ní přidat nějakou hodnotu. Nemyslím tím ji vylepšit, to ani nejde, ale přispět něčím, co tam může být za mě a za nás za všechny. Aby mělo smysl ji vůbec hrát. Protože pustit si film a podle něho se animovat na jevišti by nebavilo vůbec nikoho. Takže práce na Silnici byla svazující a nesmírně zábavná současně. Ten snímek je takový úkaz, neboť Fellini i jeho herci byli géniové a měli výborný scénář. A ten je o tom, že v životě se mohou stát i věci, které se zprvu zdají být naprosto nemožné. Stejně tak by nikdo nedával šanci vztahu takhle odlišných tvorů, jako jsou věčné dítě Gelsomina a zemitý, z jednoho kusu vytesaný Zampanó. A přesto když jeden odejde, najednou druhý zjistí, že bez něho nemůže být. Protože i ten nejmenší kamínek, i to zrnko písku má v tomto řádu nějaký smysl. Je to prosté a tak silné sdělení. Jde o klasický, archetypální příběh, vlastně pohádku, která diváky vede bezpečně a nezradí je. Není to postmoderna, nevypomáhá si žádnými odbočkami, zkratkami, reminiscencemi a tak podobně. Málokdy se setkáte s takhle jednoduchým, a tím pádem odvážným vedením příběhu. Je to rovně položená deska, po které se jde. Což je pro inscenování obtížné, ale jestliže jsme k tomu příběhu poctiví, uvěří mu i diváci a půjdou s námi ve velké koncentraci a velkém sepětí.

Fellini v Silnici čaroval spíše obrazem, hudbou, pocity. Čím se takový filmový jazyk nahrazuje na jevišti?

My ho nenahrazujeme, jen ho tvoříme jinými prostředky. Scéna, kostýmy, světla, muzika, to jsou pro nás na jevišti další kolegové, další hráči, kteří jsou tam stejně silní jako my. Výtvarníci Ivo Žídek a Ivana Brádková navrhli úžasnou scénu a kostýmy, Lída Engelová představení krásně nasvítila, jednotlivé figury na jevišti působí jak vyřezané, každý pohyb navíc, každé gestíčko, kterým si herci mají tendenci tu a tam pomoct, působí strašně rušivě, to samé v mluvě. Tam není místo pro žádné polotóny. A Zdeněk Zdeněk složil tak nádhernou hudbu, že by si podle mého názoru zasloužila vyjít samostatně na cédéčku.

Vás osobně čekal úkol hrát v představení na trumpetu. Musela jste se na ni kvůli Silnici učit?

Už jednou jsem se na ni učila hrát kvůli jiné inscenaci, to bylo kdysi dávno v Národním divadle, tuším v roce 1990, v dramatizaci Vančurova Pekaře Jana Marhoula. Hrála jsem v ní povětrnou holčinu a napadlo mě, že by ta holka mohla zahrát jednu písničku na trumpetu. Režisérovi Janu Kačerovi se můj nápad líbil, tak jsem si z divadla půjčila trumpetu a naučila se asi pět stupnic. Od té doby jsem v podstatě netroubila, jen v jedné písničce naší kapely Condurango jsem měla na trumpetu předehru. Takže loni o prázdninách jsem nástroj oprášila, znovu jsem si nechala napsat noty a prstoklady a naučila se zase pět stupnic, abych na jevišti mohla odehrát tu slavnou melodii od Nina Roty. A samozřejmě musím průběžně cvičit, troubila jsem i během karantény.

Jak podle vás vypadá svět, když se na něj podíváme očima Gelsominy?

V očích Gelsominy je svět úplně jednoduchý. Svět, to je moře, rackové, stromy, rajčata, papriky, fazole, všechny rostliny, zvířata, lidé… a ti existují pospolu v naprosté harmonii a lásce. Svět je místo, v němž se dá pořád objevovat něco nového, zázračného, co vidí jenom děti, anebo i my dospělí, když se hodně snažíme. Kéž by takový byl, to by bylo pěkné!

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více