Miloš Balabán: Americko-čínský hlavolam

Praha 23. března 2021

Americký ministr zahraničí Antony Blinken na setkání s vysokými čínskými představiteli v Anchorage řekl, že USA hodlají se svými spojenci čelit sílícímu čínskému autoritářství a asertivitě na domácí půdě i v zahraničí. Jang Ťie – čch‘, který odpovídá ve vedení Komunistické strany Číny za zahraniční politiku mu nezůstal nic dlužen: americkou kritiku označil za pokryteckou a povýšenou i s odkazem na vnitřní etnické a rasové problémy v USA.

Dojde tak k eskalaci konfrontace mezi oběma nejsilnějšími mocnostmi světa?  V novém strategickém rámci národní bezpečnosti Bidenovi administrativy se můžeme dočíst, že Čína je „jediný soupeř potenciálně schopný spojit svou ekonomickou, diplomatickou, vojenskou a technologickou sílu a stát se trvalou výzvou stabilnímu a otevřenému mezinárodnímu systému“.

Nepodlomil ale stabilitu mezinárodního systému svojí politikou Bidenův předchůdce Trump? Nová administrativa sice dala najevo, že chce Trumpovu politiku revidovat, ve vztahu k Číně to až tak neplatí. Ministr Blinken se nechal slyšet, že vztah s Čínou bude konkurenční tam kde je to potřeba, kooperativní, kde je to možné a konfrontační, kde je to nezbytné.

A když to bude nutné lze komunikovat s Čínou i z pozice síly.

Bude tato strategie fungovat v konfrontaci s realitou?  Čína dnes tvoří 18 % globálního HDP, téměř 100 zemí světa deklaruje Čínu jako svého největšího obchodního partnera, v případě USA je to pouze 57 zemí. Čína je hlavním obchodním partnerem nejen USA (obchodní výměna dosáhla v roce 2020 objemu 560 miliard dolarů) ale i EU.

Britský The Economist konstatoval, že z dlouhodobého hlediska je Čína na rozdíl od někdejšího ropou nasáklého Sovětského svazu dostatečně velká, různorodá a inovativní, aby se dokázala přizpůsobit vnějšímu tlaku a na jejím masivním domácím trhu nyní globální firmy objevují spotřebitelské trendy a inovace. Nepochybně i americké.

Konfrontační strategie vůči Číně nemusí úplně vyhovovat ani americkým spojencům. Asijské země se, i když ne vždy s nadšením, přizpůsobují růstu strategické váhy Číny, a navíc mohou mít pochybnosti o udržitelnosti americké politiky v regionu. Za Trumpa byla nevyzpytatelná, příkladem budiž torpédování dohody o transpacifickém partnerství, teď dochází k obratu, jenže s ohledem na politické turbulence v USA to může být za čtyři roky opět jinak.

Realističtější je i EU, jak ukázalo podepsání investiční dohody s Čínou navzdory odmítavému Bidenovu postoji. V pozadí stojí Německo. Není divu, pokud loni vyvezly německé firmy do Číny zboží v přepočtu za zhruba 2,5 bilionu korun.

Podle svědků pokračovalo americko-čínské jednání v Anchorage po zhasnutí kamer v jednacím sále ve „věcném, seriózním a přímém duchu.“ Dojde tedy nakonec k pragmatickému „řízenému strategickému soupeření“, jak o něm hovoří bývalý australský premiér Kevin Rudd, které umožní vyhnout se riziku otevřeného konfliktu? Odpovědnost leží na obou aktérech, protože konflikt by byl pro svět větší pohromou než covidová pandemie.   

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více