Kdy přesně nastává okamžik smrti? Odpověď přináší mezinárodní studie

Praha 15. března 2021

Mezinárodní studie, do které se zapojili také lékaři z Kliniky paliativní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice, ukazuje, že umírání není přímočaré. Srdeční aktivita se často několikrát zastaví a znovu rozběhne, než ustane definitivně. Porozumění tomuto procesu je mimořádně důležité pro transplantační medicínu. Vedle dárců se smrtí mozku se v České republice rozvíjí program dárcovství po smrti v důsledku nevratné zástavy oběhu, a právě této skupiny dárců se studie týká.

„Než praskne žárovka, někdy chvilku bliká. V srdci je to podobné. Okamžik smrti je z biologického pohledu proces. Z právního a etického hlediska však smrt za proces považovat nelze, a proto na základě celospolečenské dohody pracujeme se smrtí jako s okamžikem,“ vysvětluje MUDr. MgA. Kateřina Rusinová, Ph.D., přednostka Kliniky paliativní medicíny 1. LF UK a VFN.  Jak tento okamžik určit bylo předmětem mezinárodní studie DePPaRT, do které se zapojily dvě desítky jednotek intenzivní péče v Kanadě, České republice a Holandsku. Výzkumníci v těchto zemích požádali více než 600 rodin, aby umožnily lékařům sledovat životní funkce jejich blízkých během umírání. Výsledky studie prezentované v New England Journal of Medicine ukazují, že srdeční aktivita se často během procesu umírání může po zastavení na chvíli zase obnovit. Nejdelší prodleva mezi srdeční zástavou a krátkodobým znovuobnovením činnosti srdce byly čtyři minuty a dvacet sekund. Nikdy se však nestalo, že by se krevní oběh obnovil trvale nebo že by pacient znovu nabyl vědomí. Studie poskytuje důkazy podporující přístup, kdy se po zástavě srdce čeká pět minut, než lékaři stanoví čas úmrtí. Data ze studie lze nyní použít k formulování zásad pro dárcovství orgánů na národní i mezinárodní úrovni.

Smysluplná a správná věc

Počet čekatelů na transplantaci „život zachraňujícího orgánu“ v České republice byl ke konci roku 1 103. Vloni 81 z nich zemřelo bohužel dříve, než se transplantace mohla uskutečnit. Hlavním důvodem je nedostatek dárců orgánů i orgánů vhodných k transplantacím. Aby byla transplantace úspěšná, je třeba k odběru orgánu od dárce přistoupit v co nejkratší době po stanovení smrti, aby byl orgán v co nelepší kondici a příjemce měl tak optimální šanci, že u něj bude dobře fungovat. Z praktických a logistických důvodů je zapotřebí o možnosti darování orgánů uvažovat dříve, než skutečně dojde k úmrtí pacienta. Dárce a příjemce k sobě musí patřit například krevní skupinou a mnoha dalšími parametry, které je třeba zvážit včas. Jde vždy o velice citlivou záležitost a odehrává se v několika krocích. „Ve chvíli přijetí pacienta je prognóza neznámá a o pacienta pečujeme s cílem ho uzdravit. Když se ukáže, že je jeho stav neslučitelný se životem a zároveň, že jeho orgány by mohly pomoci někomu, kdo orgán potřebuje, pokračujeme v péči, která se nazývá péče o ‚potenciálního dárce orgánů‘. Je důležité rodinu s touto informací seznámit a společně probrat možnost zařazení jejich blízkého do dárcovského programu. Dialogu s rodinou se účastní ošetřující lékař a paliatr,“ říká Kateřina Rusinová a dodává, že blízcí pacienta většinou potřebují čas, aby se se situací vyrovnali a dokázali se v ní správně zorientovat. V naprosté většině případů nakonec odběr orgánu podpoří. „Vnímají to jako smysluplnou a správnou věc, přestože první reakce může být někdy negativní.“

Pro příbuzné potenciálního dárce je v tomto ohledu zásadní mít absolutní jistotu, že smrt nastala skutečně nevratně a že zahájit dárcovský proces je bezpečné. Studie DePPaRT poskytne nyní lékařům podklady pro to, aby stanovení přesného okamžiku smrti bylo založeno na širokém vědeckém výzkumu. „Jsem rád, že výsledky vědecké práce týmu nynější Kliniky paliativní medicíny 1. LF UK a VFN se projevují krátce po jejím založení. Ukazuje se, že výzkumný potenciál v této oblasti je značný a že toto fakultní pracoviště se naplno zapojilo do mezinárodní vědecké spolupráce,“ vyzdvihuje děkan 1. LF UK prof. MUDr. Martin Vokurka, CSc. V České republice se do výzkumu zapojili také lékaři z Kliniky anesteziologie a resuscitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady pod vedením přednosty kliniky doc. MUDr. Františka Dušky, Ph.D. Výzkum finančně podpořila Česká transplantační nadace Karla Pavlíka.

Mgr. Lukáš Malý


O 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy je největší z českých lékařských fakult – navštěvuje ji přes 4500 studentů. Základními studijními programy jsou všeobecné a zubní lékařství, kromě nich nabízí fakulta studium dalších zdravotnických oborů, specializační a celoživotní vzdělávání a řadu doktorských programů. Každoročně absolvuje 1. LF UK více než 300 nových lékařů.

Fakulta je zároveň nejproduktivnější institucí v biomedicínském a klinickém výzkumu. Vědecká práce, pregraduální a postgraduální výuka se koná na 75 teoretických ústavech a klinických pracovištích společných se Všeobecnou fakultní nemocnicí, Fakultní nemocnicí v Motole, Ústřední vojenskou nemocnicí, Thomayerovou nemocnicí, Nemocnicí Na Bulovce i v dalších mezioborových centrech.

1. LF UK se rovněž podílí na projektu BIOCEV – evropském vědeckém centru excelence v oborech biotechnologie a biomedicíny – a projektu Kampus Albertov, zaměřeném na rozvoj excelentních vědeckých a výukových aktivit Univerzity Karlovy v oblasti přírodních a lékařských věd.

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více