Miloš Balabán: Pomohou další sankce?

Praha 25. února 2021

Evropská unie zařadila na sankční seznam několik dalších čelných ruských představitelů jako odvetu za věznění Alexeje Navalného a potlačování demonstrací na jeho podporu. Pokračuje tak v tlaku na Moskvu, aby změnila svoji politiku. Jenže není to spíše projev bezradnosti než součást nějaké sofistikované strategie? Zkušenosti se sankcemi proti Rusku ukazují, že jeho jednání se jimi nijak nezmění. Spíše jde jen o takové gesto, které Evropu utvrdí v tom, že něco podniká.

Sankce vypadají na papíru skvěle, evropské vlády (i když s rozdílnou mírou rozhodností a nadšení v závislosti na ekonomických a jiných zájmech) mohou ukázat, že jsou akční a opozice v Rusku je může považovat za gesto podpory, přičemž neváhá vyzývat i k jejich zpřísnění.

A pak se na svět vyklube reálná politika. Předvedl jí německý ministr zahraničí Heiko Maas, který na bruselském zasedání unijních ministrů zahraničí řekl, že je pro přípravu dalšího seznamu sankcí vůči konkrétním osobám, zároveň se ale musí hledat způsoby, jak udržet komunikační kanály s Moskvou otevřené. „Potřebujeme Rusko pro urovnání řady mezinárodních konfliktů,“ zdůvodnil to.

Jenže pokud se budou komunikační kanály udržovat tak jak to předvedl šéf unijní diplomacie Josep Borell při své nedávné návštěvě v Moskvě u ministra zahraničí Sergeje Lavrova nemuselo by to nakonec dopadnout dobře.

V každém případě ovšem platí, že existuje míra nemalé vzájemné závislosti mezi Evropou a Ruskem, Unie je pro Rusko obchodním partnerem číslo jedna a hlavním odbytištěm jeho ropy a plynu. Ministr Lavrov sice prohlásil, že pokud bude unie pokračovat v nepřátelské politice vůči Rusku není vyloučeno ani zpřetrhání vztahů s ní, jenže to se dá (zatím) považovat jen za rétoriku.

Přesto by unie měla o Rusku přemýšlet více strategicky a nebýt v zajetí stereotypů, nezřídka unii vnucovaných silně protirusky naladěným Polskem nebo pobaltskými státy. Pohybujeme se totiž ve složitém a dynamicky se měnícím geopolitickém terénu.

Evropa má a bude mít co dělat, aby si udržela svoji samostatnost a vliv v návaznosti na americko-čínské soupeření, kde hraje Rusko bezesporu svůj vlastní mocenský part. Pořád musí přemýšlet o tom, nakolik tlak na Rusko přispívá k jeho většímu sbližování s Čínou.

Neměla by zároveň narážet do zdi v postsovětském prostoru, jakkoliv se to jeví lákavé z hlediska „zatlačování Ruska“. O Ukrajině se teď už radši ani moc nemluví, protože se zjevně žádný zásadní posun k Evropě nekoná a situaci v Bělorusku charakterizovala vůdkyně opozice Světlana Cichanovská, slovy, že  přišli o ulici, tj. že po represích dramaticky poklesla vůle a ochota lidí protestovat proti Lukašenkovu režimu.  

Sázet na sankce jako na nástroj, který nám pomůže k nějaké zásadní změně je tak liché. Navíc to není prosto ani paradoxů. Jsou uvalovány, kvůli politikovi, který podporuje anexi Krymu a na základě souhlasu nejsilnější unijní země, jejíž společnosti sami čelí americkým sankcím za plynovod Nord Stream 2…

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)   

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více