Antonín Rašek: Covid periferním viděním

Praha 18. února 2021

Pandemie je vážným tématem pro epidemiology, zdravotníky, komentátory, politiky a je a bude jistě i pro spisovatele a jiné umělce. Její okrajové souvislosti lze však pozorovat, obrazně řečeno, i jakýmsi periferním viděním, které jen dokresluje složitost dějů.

Není všem zlým dnům konec

Ironicky řečeno, na množící se poplašné zpráv až apokalyptické desinformace na sociálních sítích si nemůžeme stěžovat. Vedle toho však roste počet seriózních textů vědců, výzkumníků a analytiků, co nás ještě v průběhu této pandemie, nemluvě o hrozbách a rizicích dalších, v budoucnosti může čekat. Snad stačí příklad, že by se virus mohl šířit i na jiné zvířata, na nichž je náš život závislý.

Tím spíše je na základě současných zkušeností nutné hledat účinnější strategie nejen proti pandemiím, ale i jiným hrozbám, jako jsou klimatické změny, blackout, chemické látky apod. Je to úkol pro specialisty přírodovědných, technických a jiných oborů, i teoretiky organizace a řízení, psychology, sociology, politology ad.

Už nyní je možné nasbírat řadu nejen pozitivních, ale i negativních zkušeností. Z těch kladných je to jistě vlna solidarity a obětavosti při pomoci postižením. Z těch negativních není možné zatajit politizaci postojů mnoha lidí k pandemii.

Nemůžeme být naivní, že covidem politické střety zmizí, zvláště blíží-li se volby. Měly by však mít co nejvěcnější obsah, aby pomohly z nesnází. Prioritou zůstalo zdraví, ne politické body. Nemělo by být předem zřejmé, jaké stanovisko člověk s vyhranější politikou orientací k pandemii zaujme. Nemluvě o tom, má-li zjevně radost, když se vládnoucí koalici něco nedaří.

To sice aktuálně míří proti některým politikům opozice, ale v současné polarizované politické scéně by to platilo, i kdyby si obě strany své postavení vyměnily.

Za existující situace je vysoce pravděpodobné, že si na volebním kolbišti ob strany svá faktická i smyšlená pochybení vyčtou. Andrejovi Babišovi zjevně zaváhání na začátku druhé vlny pandemie, opozici účast na oslavě vítězství Miroslavy Němcové v senátních volbách na Karlově most; to se pro koalici může stát účinným argumentem, jako kdysi třicetikorunový poplatek za lékařské ošetření pomohl levici k volebnímu vítězství.

Nejde jen o politické strany. Sociální sítě si již všimly, jak sice prezident Lékařské komory Milan Kubek přispívá k překonání pandemie, ale nezapadlo do zapomenutí, že na ni měl odlišné názory, a dozvídáme se od něho leccos pozitivního, ale méně o instituci, kterou řídí. Stranou pozornosti nezůstal ani vyhraněně kritický postoj prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáše Prouzy.

Sociálním sítím ani neuniklo, jakým je rozdíl v kritickém posuzování činnosti vlády v ústředním televizním a rozhlasovém vysílání ve srovnání s realističtějšími pohledy krajských zpravodajů, opírajících se o rozhovory s představiteli místní správy a lékařské péče. Smutné také je, že opozice se více soustřeďuje na kritiku vlády snažící se pandemii řešit, ale o to  shovívá je k politikům a k aktivistům odmítajícím vládní opatření. 

Nepostačí jen šlehat kopřivami

Známý cestovatel Mstislav Zelený se v rozhovoru s Barborou Tachecí na Radio Plus přiznal k tomu, že v přípravě na život šlehá své vnuky i kopřivami. Poučil se v mnohém u indiánů, kteří všichni procházeli náročnými zkouškami dospělosti.

Za posledních sto let jsme prošli dvanácti vážnými událostmi: první světovou válkou, španělskou chřipkou, hospodářskou krizí, nástupem Hitlera, Mnichovem, 15. březnem 1939, heydrichiádou, válečným bombardováním únorovými událostmi, kubánskou krizí, 21. srpnem 1968 a hospodářskou krizí na začátku nového tisíciletí. Všechny vyžadovaly vysokou mírou odolnosti.

Vědeckovýzkumný pracovník Libor Stejskal pracoval rok v Afghánistánu. Na základě svých zkušeností si jako jeden z cílů své vědecké činnosti zvolil zvyšování odolnosti.

Naše zkušenost s třináctou prožívanou pandemickou krizí tuto potřebu jen potvrzuje. Snad si z toho odvodí poznatek nejen školy, ale i celá společnost. 

Nechte maličkých ke mně přijíti

Tenhle nápis jsem kdysi viděl na štítech mnoha škol. Nevím, jestli se na některé zachoval.  Vždycky jsem si myslel, že je to apelativní výrok našeho učitelé národů Jana Ámose Komenského. Jenže je z bible, z Matouše 19:14. A nezval děti do školy, ale k Ježíšovi. Matky v Jeruzalémě proto s dětmi navštěvovaly moudré lidi.

Teď se o školní docházku rozpoutal nejen odborný, ale hlavně před blížícími se volbami politický boj. Komunisté tímto požadavkem podmiňují podporu vlády. Jistě, výuka přes internet a mobil výuku nenahradí. Nemluvě o sociálních kontaktech, které holkám a klukům, slečnám a pánům, chybějí, dokonce pro mnoho překvapivě i škola.

Mnozí diskutující přerušení návštěvy školy vidí málem apokalypticky, jako katastrofu. Ale v naší historii to není něco zas tak nového. Nemohu sice pamatovat, jak to bylo při pandemii španělské chřipky, ale nezapomněl jsem, jak to bylo za války a po válce.

Není pravda, že se za války chodilo stále do školy, jak se tento názor objevil například v nedělní Partii Primy. Střídaly se uhelné prázdniny s výpadky elektřiny. V některých školách nosily děti do školy kousky uhlí nebo polínka dřeva, ab se ohrály. Naše třída se scházela na pozemku kamenické dílny pana architekty Blahomíra Podpěry, otce jedné ze spolužaček, kde nám mezi připravovanými pomníky paní učitelka rozdávala domácí úkoly. Podobně tomu bylo, když naším územím projížděly kolony tzv. národních hostů, jak znělo oficiální protektorátní označení. Tedy německého obyvatelstva prchajícího před Rudou armádou zpátky do říše. Bylo jasné, že se blížící konec války. Běženců nám mohlo být líto, ale nadlouho nám zavšivili a zaštěničili školu.

Po válce tomu nebylo o moc lépe. Uhlí chybělo dál. A přišly Nejedlého školské reformy, jakkoli se jim ministr školství bránil. Ta o jednotné škole vrátila náš ročník ze sekundy gymnázia do třetí třídy měšťanské školy. Pak chyběly pracovní síly, byla proto o rok zkrácena školní docházka, a můj ročník dělal maturitu po šestitýdenní prázdninové výuce ze septimy. Na vysoké školy se tak hlásil dvojnásobný počet studentů. A bylo by možné pokračovat.

Jistě, pandemie vzdělání komplikuje. Ale rozhodující východisko je po osobní zkušenosti v něčem jiném, daleko důležitějším: v celoživotním vzdělávání.

Prostřeno! jako test charakteru

Tenhle televizní pořad, který nás doprovází v podvečer každého všedního dne, patří k letitým trvalkám Primy a nepřerušilo ho ani pandemie. Má prověřit amatérské kuchařské umění soutěžících, což zábavným způsobem činí. Každý týden se tak střetne pětice žen a mužů.

A protože vítěz dostává odměnu ve výši několika desítek tisíc korun, zákonitě je doprovázen významnými vedlejšími efekty. Tím nejviditelnějším je test charakteru soutěžících, protože vítězem se stává ten, kdo dostane nejvíc bodů od ostatních. To logicky vytváří prostor pro hodnocení spekulativní. Ke cti soutěžících lze uvést, že většina se střetává v duchu far play. Ale v každé skupině se obvykle vyskytne jednotlivec, který si myslí, že mu k vítězství pomůže, když ostatním dá výrazně méně bodů, prostě je potopí.

Je to ošidné. Už proto, že své hodnocení potřebuje přece jen nějak zdůvodnit a ostatním dříve či později dojde, že bude pravděpodobně spekulovat. A tihle falešní hráči jako by zapomněli, že vysílání sleduje tisíce diváků včetně jejich známých. V nedávných pořadech na to shodou okolností dojeli tři muži. Jako kdyby jim ta výhra za to stála, když nakonec všichni prohráli, protože je soutěžící ženy prohlédly.

Jako by to v jednom týdnu nedošlo Lukášovi, který začátku dal najevo, že pro výhru udělá vše. Zatímco ostatní nespekulovali, on dával vesměs nejnižší známku, takže ostatní moc nadějí neměli. To po letech mohlo soutěž potopit, Prima by se tím musela zabývat a takové soutěžící vyloučit. Jenže Lukáš byl v kuchyni tak mizerný, že taky prohrál. V závěru se sice přiznal, ale těžko to ostatní přesvědčilo.

Jenže abychom nezůstali jen u mužů. O stejnou strategii se pokusila i Natálka a při hodnocení „zařízla“ ostatní, jak to počínání nazývá jeden z původců pořadu Václav Vydra. A jí se to zčásti podařilo, dělila se o odměnu s Nikolkou. Co tomu po skončení celkem pohodového dílu řekli ostatní a její známi, by asi slyšet nechtěla. A co si myslet o další soutěžící, která nakonec zvítězila?

Pointa

Pandemie nejspíš vede i k bizarnímu pohledu na svět a historii. Předseda poslaneckého klubu pirátů Jakub Michálek rád uvádí věci na pravou míru. V nedávném televizním rozhovoru se pustil do kritiky státní správy a premiérova střetu zájmů. Pronesl přitom proti desinformacím kouzelnou větu: „Už Tomáš Garrigue Masaryk říkal, že všechno, co najdete na internetu, nemusí být pravda.“ Moderátorka a další host na to neřekli nic, Bylo to tak u dvojnásobného magistra překvapivé, že si to vyžádalo ověření expertů, nejde-li o fake. Ti potvrdili autentičnost. Některým diskutujícím na sociálních sítích to připomnělo Járu da Cimrmana, kterého jsme si o vánočních svátcích užívali. Ozval se i návrh na výrok roku.

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více