Ivan Černý: Jírovcovo prozření

Praha 8. února 2021

Pražské nakladatelství FUTURA se zase jednou blýsklo skvělým titulem. Jest to kniha politicko-kulturních esejí, glos a postřehů Jiřího Jírovce, která spatřila světlo světa koncem minulého roku a ještě je (kupodivu) k dostání. Autor v ní břitkým perem, a v širokém tvůrčím záběru, komentuje velké maličkosti, hýbající naší společností, v Jírovcově časomíře od roku 2015 do loňska.

Jedná se o cirka sto článků, psaných v posledních pěti letech především pro týdeník Unie českých spisovatelů Literatura – Umění – Kultura (LUK). Jak jsme již shora naznačili, soubor představovaných Jírovcových textů si hlavně bere na paškál naší politickou scénu. Některé články byly publikovány též v Britských listech, Nové republice, Parlamentních listech a Poznámkách pana Bavora. Jírovec umí vyhmátnout takříkajíc jádro pudla, nepoužívá servítků a statečně mává mečem břitkého humoru, který leckdy zraní víc, než zbraně hromadného ničení. Není se co divit. Jiřím Jírovec má humor v krvi, zrozen na Silvestra roku 1941, odchován tvorbou V+W, aby se později dostal přes H+W a S+Š k Cimrmanovi.

Život v zemi disidentů

Není v možnostech pouhopouhé upoutávky na tento jedinečný knižní titul popsat napsané a dělat rozbor jednotlivých příspěvků. Díky Futuře však si můžeme zas a znovu listovat v publikaci, vyvedené s nápaditou obálkou a v pevných deskách, vyzobávat jednotlivý článek či články, a zas a znovu se ke knížce vracet, jak je nám libo a čas dovolí. Co příspěvek, to trefa do černého. A Jírovcova kniha navíc vyvrací vžitou představu o jepičím životě novinových článků. Už to je důvod, aby si ji přečetla nejmladší generace, jak proto, aby se vše dozvěděla tak trochu z jiné stránky, i proto, aby si nastupující adepti „sedmé velmoci“, studenti žurnalistiky, uvědomili a pochopili, co znamená nepsat tendenčně.

Zalistujme společně v obsahu publikace Hrách na stěnu házeti. Už titulky jednotlivých materiálů hovoří za všechna doporučení:

Vláda nýmandů, Nesplněná přání, O zbabělosti (nejen) českých elit, Historie cenzury a cenzura historie, Vlastenectví – evropanství, Tahle země není pro všechny, O pokrytectví a hlouposti (některých) spisovatelů, Život v zemi disidentů, Mýlil jsem se, Naše společnost debilní či v neposlední řadě Ta naše povaha česká…

Hráchem proti zdi

V závěru knihy Jiří Jírovec děkuje řadě zainteresovaných, především MUDr. Ivanu Davidovi a redaktorce Monice Hoření. V neposlední řadě i Milanu Kohoutovi, spisovateli a dramatikovi, jehož performace „Házení hrachu na zeď“ byla inspirací pro název Jírovcovi knihy. Fotografie, použitá na obálce publikace, jest z černé bedýnky žijící legendy pražských fotografů Františka Dostála. A ve frontě na poděkování přešlapuje i básník, spisovatel a též břitký glosátor a novinář Karel Sýs. Jeho zdařilý úvod knihy přetiskujeme v celé podobě, neboť doplňuje naší poznámečku o jepičím životě novinového článku v předchozí pasáži.

„ Hráchem proti zdi je smutné úsloví, vystihující úděl proroků, reformátorů, kritiků, opravců společnosti. Občas se takový házeč dopracuje úspěchu, ale jen na okamžik. Sotva natáhne brka, a mnohdy ještě dříve, vrátí se věci do starých pohodlných kolejí. A házeč hrachu je zostouzen, zapomenut, aby se vynořil už jen v učebnicích, a to může mluvit o štěstí. Sice posmrtném, leč přece jen o štěstí.

Proroci prorokují.

„Jdi si prorokovat do sousední země, protože země nemůže snášet tvá trpká slova…“ Těmito perfidními slovy vyhnal král Amaziáš proroka Ámose za kopečky. O tom, zda měl vyhnanec za nimi ustláno na růžích, bible nic nepraví.

Zdi bývají tvrdé a ti, co se pod jejich ochranou pinoží, aby měli dobré bydlo, i když se ho doprcují podvody, krádežemi a ještě horšími zločiny, se nějakou luštěninou nenechávají rušit.

Hlavně když dovalí hovnové kuličky do svých paláců a vil. A přece! Spravedlnosti bude učiněno zadost. Někdy až tam nahoře – v případě zloduchů ovšem dole, někdy ještě za jejich života.

Hlavní však je, že dobré i zlé skutky byly zapsány v knize. Poctivci i darebáci umírají, kamenné zdi zvětrávají, ale knihy zůstávají, neboť, jak věděl už prorok Izaiáš, nepodlehnou ohni ani meči!“

Seznamte se, prosím

Jiří Jírovec (nar.1941 v Praze). absolvoval v roce 1964 Přírodovědeckou fakultu UK. Svého času pracoval v Ústavu fyziky atmosféry ČSAV, poté v Ústavu geologických věd a to jako analytický chemik. V roce 1969 byl na ročním studijním pobytu na kanadské universitě v Ontáriu, kde získal hodnost MSc. V roce 1970 se vrátil do původního zaměstnání, na podzim 1986 emigroval do Kanady. Zde pracoval v polostátním podniku Atomic Energy of Canada Ltd. Od roku 2014 žije trvale v ČR, v Praze.

Foto: archiv

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více