Ivan Černý: Pravda a mýty o ROA

Praha 1. února 2021

Na portrétním snímku vidíme Romana Blaška, iniciátora publikace

Řeč je o neblaze proslulé Ruské osvobozenecké armádě, zformované zrádcovskými generály sovětské armády, kteří se dostali do rukou nacistů během bojů druhé světové války v letech 1944. Tři ze 75 zajatých vysokých sovětských důstojníků využili k osobní záchraně možnost vytvořit jednotky, bojující na straně hitlerovského Německa proti vlastnímu lidu.

 Pětasedmdesát let po tom se v rámci přepisování dějin zcela programově a cíleně  rozšiřují nejrůznější fámy o tom, že se vlastně jednalo o muže, statečně bojujících proti bolševismu a lidovému zřízení Sovětského svazu, kteří se v závěru války vyznamenali dokonce jako praví osvoboditelé Prahy. Nechme stranou, že se k této mezinárodní kampani, šířené v rámci očištění nacistických výbojů, sledující jediný cíl, nastolit pořádky nehynoucí Třetí říše a totální likvidace tzv. méněcenných ras (včetně Slovanů) a vyvinění se z německých válečných zločinů, přidává řada současných českých kolaborantů, včetně starosty Prahy Hřiba nebo starosty Řeporyjí Novotného. Jeden se na listinu domácích zrádců a hanby zapsal stržením pomníku maršála Koněva, osvoboditele Prahy, druhý pomníčkem tzv. Vlasovců. I proto před krátkým časem vlastně vznikla publikace, kterou máme v ruce.

VLASOVCI

Většina vlasovců se k Američanům dostala, větší část ale byla vydána Sovětům a následně popravena nebo uvězněna v gulazích. Vlasov sám byl z amerického zajetí 12. května 1945 odveden sovětskou hlídkou. Posléze v Moskvě souzen za vlastizradu a 1. srpna 1946 spolu s jedenácti dalšími odsouzen k trestu smrti a na nádvoří Butyrské věznice popraven oběšením

Představovaný paperback s řadou dobových snímků k tisku připravil publicista Jaroslav Kojzlar a kolektiv. Vznik publikace inicioval novinář a reportér Roman Blaško, jeden ze šesti spoluautorů, mezi nimiž je badatel Emil Kulfánek, historici Jiří Jaroš Nickelli a Jan Koros, v neposlední řadě pak pamětník Emil Šnerberg.

Fotograf a žurnalista Roman Blaško je především čtenářům Haló novin známý jak svými aktuálními komentáři, tak reportážemi z řady míst, kam se hned tak řadový novinář jen těžko dostane. Mimo jiné jsme mohli sledovat jeho materiály z cest kupříkladu do Pekingu, Paříže, objektivní reporty z Ukrajiny během jeho poslání v roli mezinárodního pozorovatele průběhu voleb či reportáže a nedávné rozhovory z bitevní linie válkou zmítaného Karabachu. Proč se však takříkajíc pustil do vlasovců?

„ Jak jste naznačili v úvodu, intenzivně se začínají přepisovat dějiny, a to s oficiálním posvěcením Evropského parlamentu. Lidé zaměstnáni svými běžnými starostmi a zahlceni informacemi, neví, čemu a komu mají vlastně věřit. Stokrát opakovaná lež se pro ně snadno stane pravdou. To platí samozřejmě i v případě vlasovců. Já, jako novinář, se s touto situací odmítám smířit a tak – píšu. Jak to bylo ve skutečnosti, objektivně, pravdivě… „

O relativizaci Vlasovců s reportérem Blaškem

„Aby se dosáhlo přepsání dějin, musíme nejdříve relativizovat řadu pojmů. Osvoboditel, Okupant. Zářný příklad máme z Ukrajiny. Banderovci jsou pro Evropu zatím ještě kontraverzní, ale už nejsou vrazi, přesto, že dělali ty nejbizardnější vraždy, jaké si lze vůbec představit, a to hlavně na civilním obyvatelstvu. Dokonce svých vlastních. Dnes na samotné Ukrajině Stepana Banderu a jeho jednotky UPA, tak zvané Banderovce oslavují jako národní hrdiny. Staví se mu tam pomníky, přejmenovávají po něm ulice. Má to své postupné fáze. Nejdříve je relativizace pojmů, faktů, autorit a dějinných událostí. Potom se do diskuse zapojí a odprezentují pseudohistorikové, názorově jednostranní vědci a komentátoři. Jiný názor je dovolen pouze a jen pro konfrontaci názorů v minimální míře. No, pak přijde třetí fáze a těchto už „svědeckých“ a „odborných“ názorů se chopí ti či oni politici, sledující své cíle a následuje vymývání mozku a historické paměti po heslem „Kdo nejde s námi, jde proti nám“. Následně přijmou nová pravidla pro vyučování dějin a kulturní interpretaci vlastního výkladu. Ještě na to musí přece EU vydat obrovské peníze, protože nic není zadarmo…“

Dva konkrétní případy jsem uvedli, Hřiba a Veselého…

„Já jich mám celou řadu. Jen se kupříkladu zmíním o tragických událostech, která se odehrála na konci války v Zákřově, kde dvacítku zmučených pobitých mužů za živa upálili vlasovci za údajné pomáhání partyzánům. Najednou zjistíme, že naši pseudohistoricí z vlasovců praporu 574 v Zákřově udělají jen „ruské kozáky“, co kolaborovali s německou nucenou správou. A o vlasovcích žádná zmínka, přes to, že pamětníci po celou dobu tvrdí opak.“

Na památníku „Zákřovský žalov“ je na podstavci napsáno, „My dali život – vy dejte lásku“. Nemělo by tam být ale ono legendární, známé z bronzové přísahající ruky na pamětních deskách padlým hrdinům pražského povstání memento: Nezapomeňme!

„Občané Zákřova, nad kterými je krvavý stín vlasovců, si dějiny přepsat nenechají. Je to dosud velmi bolestná zkušenost. Mimochodem, pamětníci vypověděli, jaká radost, úleva a vysvobození to bylo, když přijela Rudá armáda a oni mohli vypátrat své nežijící blízké. Bohužel to nebývá všude tak. Vezměme si nedávnou vlnu ničení památníků padlých vojáků Rudé armády v řadě míst naší republiky. Přehlédnout ani nemohu kupříkladu osiřelou pamětní desku v Praze v Jindřišské ulici u Hlavní pošty, připomínající řady vyvražděných zaměstnanců v letech 1944-45, nikdo tam nedá ani kytičku! Nebo třeba opršelou, téměř nečitelnou desku v Biskupcově ulici na Žižkově, věnovanou památce Marušky Kudeříkové, nacisty umučené v koncentračním táboře – kdo si na ní dnes vzpomene? Nemusím ve smutných příkladech pokračovat dál…vidíte jich všichni kolem sebe dost a dost. Ostatně, stačí si pustit ČT a její pseudohistorické besedy na téma konec druhé světové války. Dost důvodů k tomu lidem nepřestávat připomínat, že Rudá armáda byla, je a bude na věky věků našimi osvoboditeli!“

Pražští vojenští povstalci vlasovce nechtěli!

V německém zajetí se ocitlo 5,7 milionů příslušníků Rudé armády. Zacházeno s nimi bylo hrozivé. Proto 57,9% z nich vězení nepřežilo. Třetina zajatých sovětských generálů zacházení nacistů nepřežila. Kupříkladu generál Karbyšev byl zavražděn v Mathausenu poléváním studené vody za třeskutého mrazu

Jak v jedné z kapitol knihy píše Jiří Jaroš Nickelli, „…v rozvařeném guláši mýtů, čtvrtopravd a nesmyslů o vlasovcích v rámci Květnového povstání českého lidu zcela zanikl historický fakt o nevůli bojovníků proti německým okupantům přijímat vlasovce jako spojence v boji…“

Jak známo z dobových pramenů a literatury faktů, ustavující schůze vlasovských zrádců SSSR se konala na území protektorátu 14. listopadu 1944 v Praze na Hradčanech v Rudolfově galerii. Její štáb měl sídlo v Karlových Varech v hotelu Imperial. Do jara roku 1945 vlasovci KONR (Komitétu pro osvobození národů Ruska – části ROA) vycvičili a vyzbrojili dvě divize. Jednak z dobrovolníků z německého zajetí, kde se s nimi strašně zacházelo a odkud se chtěli za každou cenu dostat, mnozí z nich s naději, že přeběhnou zpět ke svým,, jednak z jednotek, začleněných ve wehrmachtu a Waffen SS, rekrutujících se z protisovětsky laděných příslušníků, pocházejících z celé řady zemí SSSR, toužících po starých carských pořádcích. Pražského povstání se zúčastnili vojáci divize, pod velením gen. Buňačenka, skládající se převážně z ukrajinských nacionalistů, nacistických kozáků a jednotek, složených z občanů Pobaltí, včetně řady bývalých důstojníků „bílých“, kteří od porážky v občanské válce žili v zahraničí. Buňačenkovi vojáci měli původně obsadit sovětské předmostí na Odře, ale po neúspěchu byli staženi k Děčínskému Sněžníku. Vlasov postupoval opačně – a to po levém břehu Vltavy na Beroun, kde očekával příchod Američanů, kam se chtěl za každou cenu dostat, doufaje omilostnění, které nemohl od Stalina očekávat.

Andrej Vlasov (nar. 1901, popraven v Moskvě 1946), ruský sovětský generál, který za 2. světové války v německém zajetí vytvořil ROA, do jejíhož vedení byl jmenován Heinrichem Himmlerem s hodností generálplukovníka

„V prvních květnových dnech vlasovci dospěli na Rakovnicko a Lounsko. Na nádraží Louny došlo k první přestřelce mezi vlasovci a esesmany, mrtví byli na obou stranách,“ píše ve své kapitole J. J. Nickelli, „Vlasovci v dalších pochodech šířili letáky, kde hlásali, že jsou proti Hitlerovi i Stalinovi současně. Kontaktovali se s československými důstojníky Rendlem, gen. Fišerou a Bartošem. Pátého května vlasovci postupovali na Prahu z Berouna, Kladenska a Příbrami. Ve 23 hod. informovali čs. důstojníci generála Kutlvašera, že vlasovci v Radotíně žádají o informaci, zda mají postupovat dál…“

Generál Kutlvašer je však rázně odmítl s tím, že nejsou československou armádou, naopak jsou součástí německé, a proto se jich národní výzva k pomocí povstání netýká. Celá situace se vyvíjela následovně:

6. května vlasovci ostřelovali zámek Zbraslav, poté postupovali přes Zlíchov, Modřany, Bílou Horu a Ruzyň, postupně se dostali přes Chuchli a Motol ke Smíchovu. Rozhlas upozorňoval na odlišnost vlasovců od německých uniforem wehrmachtu pouhou nášivkou ROA. Česká národní rada vlasovce ignorovala.

7. května v 5.58 rozhlas vyslal výzvu „hlavního stanu gen. Vlasova“ Němcům, že chtějí kapitulaci s tím, že „Praha je obklíčena vlasovskými vojáky“.

Téhož dnes se v 9.45 hod. se Česká národní rada od vlasovců v rozhlasu distancovala, jak v češtině, tak angličtině a ruštině. ČNR prohlásila, že akce vlasovců jsou jejich samostatné akce, že ČNR nemá s vlasovci žádnou vojenskou ani politickou úmluvu.

Politické cíle vlasovců byly v rozporu s politickými cíli ČNR, vzhledem k legitimní podřízenosti košické vládě,“ konstatuje ve svém textu historik Nickelli. „Dokonce zástupce emeritní londýnské vlády z Londýna Hubert Ripka osobním apelem varoval: „Pozor na kolaboranty a zvláště na některé ruské důstojníky-zrádce, kteří by se chtěli v poslední chvíli bojem proti Němcům zachrániti. Odmítejte jejich pomoc, i kdyby se momentálně jevila nezbytnou!“

8. května 1945 vlasovci odešli směrem na západ, někteří ještě bojovali Pod Jezerkou a na Smíchově. Vlasovci odešli, aby se zachránili před sovětskou armádou. Američané je však odmítali brát do zajetí a záhy je předávali Rudé armádě.

Jeden z řady pamětníků. Emil Šnerbergr shrnuje: „Pomoc vlasovců byla taková, že už 6. května byli s kufry za Prahou, aby nepadli do sovětského zajetí…“

Osudové okamžiky a historická paměť

Publikace Vlasovci vyšla koncem loňského roku, jejím zhotovovatelem je ArtMozaika. Již sám seznam kapitol naznačuje rozsah jejího obsahu:

Zrada zůstane vždy zradou, Andrej Vlasov, Sergej Buňačenko, Zákřov ve stínu Vlasovců, jak vlasovci pomáhali pražským povstalcům, Pražští vojenští povstalci vlasovci nechtěli, Vlasov – ROA, žádní beránci a osvoboditelé, O vlasovcích s pamětníkem, osudové okamžiky a Vlasovci jako vlci v rouše beránčím.

Zbývá dodat, že by tuto knižní novinku měly dostat do rukou především nejmladší generace, aby se po jejím předčtení dokázali mladí lidé orientovat v přívalu polopravd a desinformací o skutečném stavu tehdejších událostí. A proč by se měli orientovat, jsme již v úvodu naznačili.

Foto:  archiv

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více