Tetín svaté Ludmily

Praha 30. srpna 2017

Místo, které má hloubku a jímž procházely české dějiny, poutavě přibližuje kniha   Václava Cílka, Martina Majera a Radoslavy Schmelzové TETÍN SVATÉ LUDMILY 

S ilustracemi Renáty Fučíkové a s bohatým fotografickým doprovodem vydává Dokořán. Knize požehná v sobotu 16. září 2017 na Tetíně Mons. Václav Malý.

Vzpomeňte si na jakoukoliv kroniku, o níž jste se učili v dějepise, snad ve všech najdete zmínku o Tetíně. A nejen o něm, také o svaté Ludmile a svatém Václavu, kteří se stali rovněž ústředními postavami slavných legend. A právě na rok 2021, kdy bude 1100. výročí mučednické smrti svaté Ludmily, se chystá slavnostní připomenutí. K tomuto výročí byla  již s předstihem sepsána a sestavena kniha TETÍN SVATÉ LUDMILY.

Kolektiv autorů to vzal skutečně důkladně, ostatně jde o místo opravdu překypující historií. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány dějinám této oblasti, geologickým nálezům, hřbitovním vykopávkám, jeskyním, záznamům v historických spisech, starým cestám, ale i nálezu Tetínského pokladu – keramické nádoby obsahující devět set mincí  ze 13. století. Vedle legendy o záhadné postavě svaté Orosie se tak lze v knize TETÍN SVATÉ LUDMILY dočíst třeba o narovnávání koryta Berounky, o řevnivosti tetínských fotbalových klubů, kterým nakonec zrušily hřiště kvůli zbudování hřbitova, či podrobné popisy odsunu židovského obyvatelstva a odbojové činnosti za druhé světové války. S ilustracemi Renáty Fučíkové a s bohatým fotografickým doprovodem vydává 12. 9. 2017 nakladatelství Dokořán.

Kniha TETÍN SVATÉ LUDMILY jako by vycházela vstříc současnému trendu mikrodějin či regionálních dějin, jako bychom v době snadno dostupného online zpravodajství z celého světa měli potřebu zachytit důkladně alespoň jedno místo, někde opravdu spočinout, určitý prostor tímto přeneseným způsobem alespoň v duchu obejmout.

Zároveň ale minuciózní práce autorského kolektivu ukazuje, že Tetín a jeho historie má nejen hloubku – jak potvrzují všechny ty vykopávky a geologické nálezy –, ale i šířku – což pro změnu potvrzují písemné doklady toho, že se kult svatého Václava a svaté Ludmily rozšířil i do dalších zemí.

  Václav Cílek, Martin Majer, Radoslava Schmelzová a kol.: TETÍN SVATÉ LUDMILY. Místo, dějiny a spiritualita (anotace)

Tetín nesporně patří k významným místům české historie – na počátku  10. století se tu nacházel knížecí dvorec, vdovské sídlo kněžny Ludmily, která tady vychovávala svého vnuka Václava, budoucího českého knížete. Zde byla Ludmila také 15. září 921 zavražděna. S Tetínem a svatou Ludmilou jsou tak spjaty počátky christianizace Čech a nástup rodu Přemyslovců k moci. Zde se před tisíci lety spoluutvářela osobnost a duše českého království. Dávná minulost místa nezůstala stát zakletá do tetínských skal, ale ovlivňuje i naši budoucnosti. Místa jako Tetín, která souvisí s národní identitou a spiritualitou, totiž jednou za čas, obvykle v časech proměn, ožívají a po staletých přestávkách opět promlouvají  k národu.

Ilustrace Renáta Fučíková

Fotografie Josef Brožek, Petr Budil, Václav Cílek, Vladimír Daněček, Petr Dvořák, Rudolf Hylský, Milan Korba, Petr Kříž, Michal Lutovský, Martin Majer, Petr Meduna, Jiří Militký, Muzeum Českého krasu, Národní knihovna České republiky, Národní muzeum, Radoslava Schmelzová, Správa Pražského hradu – Jan Gloc, Dana Stolzová, Daniel Stolz, Pavel Špryňar, Karel Žák

Mapy Libor Bravený, Pavel Bolina, Karel Žák

Odpovědná redaktorka Tereza Kodlová

240 stran, MOC 499 Kč

  1. 9. 2017 vydává nakladatelství Dokořán

První vydání

www.dokoran.cz

 

O autorech

Václav Cílek (1955) – geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, obor geologie ložisek. Přestože se ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a interakcemi mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů. Za Krajiny vnitřní a vnější a Makom. Kniha míst byl vyznamenán cenou Toma Stopparda za rok 2004. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 mu byla udělena cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za to, že „svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského pohledu  na svět, kosmos a základní otázky bytí“. Spolupracuje s Českým rozhlasem  a s Českou televizí, jako autor či spoluautor vydal přes třicet knižních titulů.

Martin Majer (1973) – informatik a fotograf. Jeho profese, zájem o neživou  i živou přírodu a rozvoj digitální fotografie ho po roce 2000 nasměrovaly právě  k fotografování. Prvotní byl zájem o fotografii v podzemí přirozeném, jeskyních,  i umělém, tedy v nejrůznějších dolech, sklepeních a podobně. Hodně experimentoval společně s Milanem Korbou s různými druhy osvitu. Tyto práce vyústily do několika knižních publikací o podzemí Prahy, Českého krasu i obecně celých Čech. V posledních letech jsou u něj ovšem častá i témata krajiny na povrchu a živé přírody, rád ale fotografuje i v industriálním prostředí. Byl také autorem nebo spoluautorem několika fotografických výstav.

Radoslava Schmelzová vystudovala dějiny umění a péči o kulturní dědictví  na Ostravské univerzitě a teorii a historii designu a nových médií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, pracovala jako asistentka kurátora v Národní galerii v Praze, v Národním památkovém ústavu, ve čtrnáctideníku pro současné umění Ateliér. V současnosti přednáší teorii výtvarného umění na KALD DAMU  v programu Divadlo v netradičních prostorech. Zabývá se současným umění  s přesahem ke krajině a kulturnímu dědictví.

Ukázka z knihy TETÍN SVATÉ LUDMILY, str. 106

O Ludmilině manželství se z legend nic podstatného nedozvídáme. Víme pouze, že z něho vzešli tři synové – Spytihněv a Vratislav, kteří se oba později stali knížaty, osud třetího syna není znám; a neurčitý počet dcer, kdy jednotliví legendisté mluví o jedné až o třech. Teprve španělská legendistická tvorba 13. století přidává do rodiny kněžny Ludmily jakousi záhadnou Orosii. Tu někteří badatelé považují za Bořivojovu dceru, jindy pouze za jeho schovanku. Tato Orosie měla být jako mladá dívka zasnoubena aragonskému králi, jehož země se nalézala v dnešním Španělsku na jižním úpatí Pyrenejí. Na dlouhé cestě z Čech za budoucím manželem měli mladou nevěstu doprovázet její bratr Kornelius  a její strýc biskup Aciselus. Tato jména se však v české raně středověké historii neobjevují.

Orosiina cesta do Španělska skončila tragicky. Nedaleko cíle své cesty byla přepadena mohamedánskými Maury, kteří tehdy ovládali většinu Pyrenejského poloostrova. Ti nejdříve povraždili její doprovod, kdežto samotnou Orosii ponechali na živu, ovšem s podmínkou, že přestoupí na islám a za manžela si vezme jejich náčelníka. Orosie tuto nabídku odmítla, a proto byla Maury podrobena krutému mučení, ze kterého ji vysvobodila až smrt. Její mrtvé tělo nalezli po čase pastýři, kteří je odnesli do kostela ve městě Jaca; její lebka naopak spočinula v kostele ve městě Yebra. Věřícími je tam do současnosti uctívána jako svatá mučednice a ochránkyně před přírodními katastrofami. Když se v roce 1571 obrátili Španělé na pražského arcibiskupa Antonína Bruse  z Mohelnice se žádostí o přesnější údaje o této domnělé české světici, pozitivní odpovědi se nedočkali. I současné seriózní historické bádání je k českému původu sv. Orosie skeptické. Co dalo podnět k sepsání legendy o jejím původu a životě, je předmětem dohadů.

 

Drahomíra Cormier

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více