Jan Campbell: Nutná akce: Serebrennikov

Praha 30. srpna 2017

Přibližně před rokem (2016) ruský filmový a divadelní režisér Kirill Serebrennikov (1969) v rozhovoru pro Divadelní noviny řekl o současném Rusku: I ti, kteří Sovětský svaz nezažili, tedy generace třicátníků a mladší, o něm s nadšením sní. Jde o fenomén celé země. Nežili v Sovětském svazu, nic o něm nevědí, ale sní o jeho návratu. Je to sen o spravedlnosti, která dnes v Rusku naprosto chybí. Lidé jsou přesvědčeni, že v dobách SSSR bylo vše v pořádku, stromy byly vyšší, daně nižší, všichni lidé měli stejné možnosti.

Dnes tento multitalent s minimálně dvěma cestovními pasy a občanstvími – režisér, finanční guru, producent, ředitel Gogol centra v Moskvě (od roku 2015) a Bůh ví kdo ještě, je na dva měsíce v domácím vězení. Svým dosavadním konáním demonstroval ambice, pro jejichž realizaci nemá předpoklady ani s pomocí vazeb na Západ, ceny i na festivalu v Karlových Varech (Ragin, 2004)  a jasného politicko – kulturního zadání, směřujícího na rozklad ruských uměleckých nadčasových hodnot. Za domácí vězení by měl děkovat Bohu a soudci. Ten potvrdil, cituji z rozhovoru, sen o spravedlnosti, která dnes v Rusku naprosto chybí. Kromě toho má zatím štěstí. V USA, UK, SRN by Serebrennikov po takovém obvinění doma nenocoval. V carském Rusku za dob Mikuláše by již nebyl mezi námi. Tenkrát, za neškodné debaty v bytě ministerského úředníka Petraševského byl spisovatel Dostojevskij ve 28 letech zatčen se svými přáteli a odsouzen k smrti. Té se vyhnul díky štěstí: trest byl změněn ve vyhnanství na Sibiři. Obviněný Serebrennikov patří do minority LBGT, nabízí masovým mediím spekulace, radost z umění veřejnosti homeopatického rozměru, a čelí obvinění ze zpronevěření státní dotace ve výši 68 milionů rublů, prostřednictvím jím založené nevládní organizace Seventh Studio. Policisté Serebrennikova zatkli v úterý (22. 8.) v Petrohradě během natáčení filmu Léto a odvezli ho k moskevskému soudu. Hrozí mu až deset let vězení, bude li se soud řídit zákonem, principem spravedlnosti, dokumenty podepsanými Serebrennikovem a svědeckými výpověďmi jeho spolupracovníků. Podobných nevládních organizací-penězovodů existuje v Rusku mnoho.  Patří k nim i Centrum Jelcina v Ekaterinburgu. Stavební náklady centra byly, podle veřejně dostupných informací, 10 x vyšší než náklady na Kremelský dvorec. Kolik nevládních penězovodů je v malé ČR, tuším. O zatýkání umělců typu Serebrennikova v ČR, nevím.

Zmiňuji se o Serebrennikovi, protože se jedná o špičku ledovce s politickým podtextem, důležitým i v ČR. Ledovec je založen na systému státních podpor, které společně s bankovně – finančními a vzdělávacími reformami, v Rusku přijatých za vlády Jelcina, v ČR za vlády Havla, v EU formou dotací, nutně přispívají k rozvratu společenských hodnot, upevnění pokrytectví a kontroly s pomocí zkorumpované úřednické byrokracie, a ji řídících elit.

V případě Serebrennikova, EU, včetně ČR zveřejnily petici (viz Change.org) za osvobození. Podle mého hodnocení případu se nejedná pouze o osobu Serebrennikova, ale o zásah do neudržitelného systému bránícímu rozvoji občanské společnosti jako takové. Potrefené husy, tj. ruští a západní umělci (znám 36 západních jmen k hodině psaní příspěvku), kteří podepsali petici, ji chtějí předat prezidentu Putinovi. Spolu s protesty před soudem, vyhrožováním vrácení vyznamenání, a v neposlední řadě obsáhlým večerním programem vedeným Vladimírem Solovjevem (27. 8.), zastánci Serebrennikova dokazují nízkou kvalitu ruské občanské společnosti, pokrytectví, opravdové záměry Západem podporované umělecké minority a absenci státní kulturní politiky v Rusku. Pokrytectví TV dokazuje obsah nedělního programu. Ten se ve velké části nevěnoval obvinění, trestnímu činu, obsahu toho, co zastánci Serebrennikova nazývají avantgardním geniem, ani kulturní politice státu. Stát umělci typu Serebrennikova nepotřebují. Potřebují jenom peníze, aby mohli uspokojit narcistické individuální potřeby. O důvodech, proč by měl mít, v Rusku vnímaný jako „nepohodlný“ umělec Serebrennikov (a s ním celá plejáda podobných avantgardních geniů) právo narušovat beztrestně účetnické a jiné zákonem určené povinnosti, a současně mít právo obdržovat státní finanční podporu pro díla, která kromě LGBT fanoušků nikdo nezná, nepadlo v programu prakticky slovo. Podobně nepadlo ani slovo spojené s problematikou tzv. rozdvojené společnosti. Tu definoval před půl stoletím americký konzervativní sociolog Robert Alexander Nisbet (1913 – 1996).  O něm se nedávno zmínil Jan Keller v jednom ze svých příspěvků v Právo. Rozdvojená společnost reprezentují masová média, státní TV a programoví lídři, nejenom v Rusku, ale i v ČR. Požadují od nás absolutní toleranci. Současně ale nepřipomínají veřejnosti, že jakákoliv lidská snaha o absolutno je předem odsouzena ke krachu a nenavratitelným ztrátám. Do kontextu problematiky rozdvojené společnosti proto patří i případ Serebrennikova, jako symbolu snahy o monopolizaci kultury minoritou odvolávající se na uměleckou svobodu (za peníze státu) a lidská práva. Nabízí se otázka: Proč po 25 letech zbohatlá, dokonce bohatá a vlivná menšina, schopná během několika hodin sebrat miliony na vykoupení Serebrennikova, si nefinancuje své programy ze svého a nesoutěží s programy, založenými na státní kulturní politice? Nehledě na skutečnost, že akce Serebrennikov může být pro Kreml časově – politicky nevýhodná a potenciálně iniciující kulturní sankce proti Rusku a umělcům, kteří netvoří na vlně Západu, je podle mého hodnocení akce naprosto nutná. Vladimír Solovjev mě tentokrát zklamal. Nehovořil o mezích umělecké svobody minorit ve vztahu ke státu, ani o Serebrennikově projektu, jehož úroveň indikuje zrušení červencové premiéry (baletu o tanečníkovi Rudolfu Nurejevovi) ve Velkém divadle za podpory ministra kultury, liberála Vladimira Medinského. Ten se nedělní TV debaty ani nezúčastnil. Přeji si dožít se dne, kdy  bude spravedlnost vyhlášena soudem, abych mohl srovnat, zda li odpovídá představě Serebrennikov & Co o svobodě, nebo t.č. platným zákonům a příkazu prezidenta Putina o boji s korupcí. Rád budu také vědět, jakým směrem se vydá oficiální ruská kultura po prezidentských volbách 2018.  Mezitím nabízím k zamyšlení tři maličkosti: 1) Hitler, ani Lenin neměli potomky. Byli bezdětní. 2) Jakou kulturní politiku pro budoucí generace EU mohou formulovat a prosazovat bezdětní lídři EU – Francouz Macron (1977), Němka Merkelová (1954), Angličanka Mayová (1956), Ital Gentiloni (1954), Holanďan Rutte (1967), Švéd Löfven (1957), Luxemburger Bettel (1973), Skotka Sturgeonová (1970), Předseda Evropské komise Juncker (1954)? 3) Jakou kulturní politiku navrhují k realizaci politické strany ČR po podzimních volbách? Souhlasu netřeba.  

 

 

Sdílejte ...

Jeden myslel na “Jan Campbell: Nutná akce: Serebrennikov

  • 30.8.2017 (11:37)
    Trvalý odkaz

    „Jakou kulturní politiku pro budoucí generace EU mohou formulovat a prosazovat bezdětní lídři EU…?“ Toť otázka. Osobně si myslím (možná se pletu), že nemá-li někdo děti, pak mu asi sotva záleží na budoucnosti společnosti, v níž žije, na zachování jejích hodnot, odkazu předků. Nemá je přece komu odkázat.
    Autor píše: „Požadují od nás absolutní toleranci. Současně ale nepřipomínají veřejnosti, že jakákoliv lidská snaha o absolutno je předem odsouzena ke krachu a nenavratitelným ztrátám.“
    Svatá pravda. Dovolím si dodat, že se od nás všech požaduje tolerance, dokonce absolutní, že se nám pořád vštěpuje, že ten a ten má ta a ta práva, ale už dávno jsem neslyšela, že existují rovněž povinnosti. Povinnosti, které máme vůči našim nejbližším, vůči společnosti, vůči lidem. Vypadá to, že v módě jsou pouze práva a povinnosti, zdá se, jsou nepotřebným haraburdím.
    Bez povinností bychom sotva měli například svobodné Československo, jehož sté výročí vzniku si budeme za rok připomínat. Dovolím si ocitovat z MANIFESTU K ČESKOSLOVENSKÉMU LIDU V AMERICE! (Chicago 11. února 1918): „Zraky celého národa, úpícího doma v otroctví, obracejí se nyní k Vám, Češi a Slováci v Americe, náš lid čeká od Vás důkaz, že jste nezapomněli svého československého původu, že jste nezapomněli matky, která Vás zrodila. Každý věrný syn svého národa, schopný zbraně, nechť neváhá déle, nechť stane jako muž pod náš československý prapor. Českoslovenští junáci! Ukažte, že jste důstojní synové slavných předků! Československé ženy a dívky! Vaší povinností je ukázat váhajícím, kde je jejich místo v dnešním velkém světovém zápasu, že zbabělec je ten, kdo ve chvíli, kdy osud jeho vlasti se řeší, bázlivě se ohlíží a hledá prázdné výmluvy. Velká doba žádá celé muže!
    … svobodní být chceme a svobodní budeme.“
    V jednom z čísel ilegálního časopisu V BOJ z roku 1939, se mimo jiné psalo: „Bojíte-li se o své drahé, skryjte své obavy na dně srdce… nesrážejte je od úkolu.
    … Nezničí nás, nevyvrátí z kořenů, budou-li si české ženy vědomy svých vlasteneckých povinností, budou-li stát po boku svých mužů a dokáží-li, že jsou svých mužů – dobrých Čechů – hodny!“
    Naši předci povinnosti považovali za samozřejmost. Takže: tolarance ano, nikoliv však bezbřehá. A rovněž povinnosti.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více