Jürgen Sarnowský – Objevování světa

Praha 28. srpna 2017

O tom, že globalizace začala už ve středověku,  barvitě vypráví kniha profesora středověkých dějin Jürgena Sarnowského  OBJEVOVÁNÍ SVĚTA.  Od Marka Pola po Humboldta  

Názvy kapitol Vábení, Tajemství či Mezní zkušenosti napovídají, že dílo předního německého historika OBJEVOVÁNÍ SVĚTA se nezabývá pouze „technickými“ aspekty výprav, jako je financování, trasy či dopravní prostředky. Autorovi jde především o vnímání jiných světů, jež se průběžně měnilo. Jeho kniha osvětluje počátky globalizace – jak se Evropa – i přes setrvávající předsudky a mýlky – postupem času otevírala a obracela k jiným kulturním okruhům i intelektuálním proudům, jež vstupovaly do konkurence s evropskými idejemi. Dějiny raných objevných cest tak nabízejí důležitý základ pro pochopení moderního světa. Publikaci doprovázejí dobové mapy a ilustrace.

V překladu Jana Hlavičky vydává nakladatelství Vyšehrad.

„Objevné plavby Evropanů měly nejdalekosáhlejší důsledky – v neposlední řadě v následném vojenském dobytí a hospodářském ovládnutí objevených zemí, ale  i v dějinách recepce textů. I když budeme věnovat pozornost i cestám jiných národů, přesto hlavním tématem této knihy zůstávají Evropané,“ vysvětluje autor v úvodu své soustředění na objevitelské výpravy evropských cestovatelů.

Představuje nám je v období od středověku až do časného 19. století, přičemž vychází z raných zpráv cestovatelů, kteří opouštěli latinskou Evropu ve 13. století. Zdůvodňuje to tím, že dochované cestopisy z této epochy jsou relativně homogenní. Pozorujeme v nich stále větší vědecký, geograficko-etnologický zájem, jenž dosáhne vrcho­lu s Alexanderem von Humboldtem.

Jürgen Sarnowsky: OBJEVOVÁNÍ SVĚTA. Od Marka Pola po Humboldta (anotace)

Cestování, objevování nových zemí a neznámých míst patří k lidským dějinám odpradávna. Kniha Jürgena Sarnowského přibližuje objevitelské cesty evropských cestovatelů od pozdního středověku až po počátek moderní éry. V této době, před velkými objevnými cestami moderní doby, expanze evropských zemí teprve začínala. Pozdní středověk byl obdobím velké mobility, značná část tehdejších obyvatel byla v pohybu po pozemních i vodních cestách. V tomto dynamickém období sledujeme cesty benátských a janovských kupců, poutníků, misionářů a dobrodruhů zlákaných bohatstvím a divy Asie. Po nich přicházejí na řadu portugalští, španělští, nizozemští a angličtí mořeplavci a objevitelé, a v jejich stopách konkvistadoři, misionáři a kolonizátoři. Záběr knihy je skutečně široký: plavby podél pobřeží Afriky, pronikání do Indie, objev „Indií“ na západ od evropského světa, první obeplutí světa i pátrání po tajemném jižním kontinentu, Japonsko uzavírající se západnímu světu i hledání cesty Severním ledovým oceánem. Sarnowsky nabízí nejen líčení známých i méně známých objevitelských cest, ale ve světle dobových cestovních deníků, cestopisů a kronik nabízí také pohled do neméně fascinujícího vnitřního světa tehdejších obyvatel Evropy, jejich představ, snů a fantazií.

Z německého originálu Die Erkundung der Welt. Die groβen Entdeckungsreisen von Marco Polo bis Humboldt, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck, přeložil PhDr. Jan Hlavička

Odpovědný redaktor Filip Outrata

Počet stran 216, MOC 298 Kč

Vydání první

Vydalo nakladatelství VYŠEHRAD v roce 2017

 

JÜRGEN SARNOWSKY je profesorem středověkých dějin na hamburské univerzitě. Zabývá se sociálními a hospodářskými dějinami středověku, dějinami měst, duchovními dějinami, křížovými válkami a poutnictvím, dějinami obchodu, středověkým dějepisectvím a přírodní filosofií. Je mimo jiné autorem monografie o středověké Anglii (England im Mittelalter, 2002). Zvláštní pozornost věnuje rytířským řádům středověku, především johanitům a německým rytířům, jimž věnoval dvě monografie (Die Johanniter, 2011 a Der Deutsche Orden, 2. vydání 2012). Je členem několika historických společností.

Ukázka z knihy OBJEVOVÁNÍ SVĚTA, kap. I. Vábení – Bohatství a divy Asie, str. 17   

Abychom pochopili rané evropské objevy, musíme se nejdříve věnovat cestovatelům pozdního středověku. Středověk je v populárním chápání považován za epochu nepatrné mobility, leč neprávem. Právě v pozdním středověku se relativně velká část populace nějakým způsobem pohybovala  po tehdejších pozemních a vodních cestách. Rolníci, řemeslníci a kupci mířili na trhy směňovat naturálie a výrobky; panovníci a šlechtici táhli s družinami z místa na místo, aby ve svém panství dávali najevo svou přítomnost; členové duchovních řádů, magistři a vaganti putovali do jiných klášterů a vzdělávacích zařízení, aby se ve svých společenstvích ujali nových úkolů, zprostředkovávali své vědomosti druhým nebo si je naopak prohlubovali a doplňovali; diplomaté  a zástupci stavů a měst cestovali na jednání a shromáždění, kde hledali společná řešení politických a hospodářských problémů; dále tu byli ti nejchudší, kteří jako „kočovný lid“ ustavičně táhli za obživou.

Nadto byli na cestách příslušníci všech sociálních vrstev, aby něco vykonali  pro svůj potomní život, pro spásu své duše, nebo aby se káli za spáchané hříchy. Cíle těchto poutníků byly velice různé. Vzhledem k tomu, že takové cestování si vyžadovalo značné náklady, těšily se značné oblibě zejména regionální poutní cíle, například Canterbury v Anglii a Wilsnack v severním Německu. Vedle středních cílů, jako byl Thann v Alsasku, existovaly především tři velké poutní cíle, peregrinationes maiores, a to Řím, Santiago de Compostela a Jeruzalém  a s ním Svatá země a hora Sinaj. Hledáme- li počátky objevných cest, potom významná role přísluší právě těmto poutníkům a jejich zprávám, a to bez ohledu na jejich zcela jinou motivaci.

Četné zprávy po sobě zanechali zvláště pozdně středověcí poutníci  do Jeruzaléma, v německém, nizozemském a francouzském, ale i v italském, anglickém a španělském jazyce. Nákladnost a náročnost takové cesty dovolovaly vydat se na pouť do Jeruzaléma jen málokterým – většinou bohatým měšťanům, vysoce postaveným duchovním nebo šlechticům. Byli z této skupiny cestovatelů také jediní, kdo opouštěli evropskou půdu a vydávali se do jiného kulturního okruhu – islámského. Jejich zprávy však mají pouze částečně osobní ráz a odráží se v nich jen málo vlastního pozorování; spíše často stavějí na starších předlohách a omezují se na stereotypní soudy. V souladu s duchovním cílem cesty se autoři často soustředili pouze na svatá místa a na Boží odpuštění, kterého se jim tam mělo dostat. Cizí země a jejich obyvatele nebrali skoro  na vědomí – anebo je vnímali pouze jako překážky v cestě za spásou své duše.

Přitom většinou značně reglementovaný průběh těchto poutí dával plnou možnost pro reflexi vlastních zážitků. Pokud poutník do Svaté země necestoval z Benátek přes Alexandrii a Sinajský poloostrov, což se dělo výjimečně, obvykle uzavřel v Benátkách smlouvu s nějakým patronem a ten se už postaral o detaily cesty. Přes možné zastávky, jakými byly například Rhodos a Kypr, se plulo  do Jaffy, kde se poutníků ujaly úřady pánů země, mamlúků vládnoucích v Egyptě a Sýrii. Zástupci této vojenské kasty provázeli poutníky do Jeruzaléma  a ke svatým místům. V Jeruzalémě samém existoval od roku 1336 klášter františkánů, již se poutníků ujímali a během jejich pobytu na ně dohlíželi, provázeli je a podporovali. Na sklonku 15. století měl kvardián františkánů právo pasovat nejvýše postaveného poutníka u Božího hrobu na rytíře Řádu rytířů Božího hrobu. Pokud poutníci nechtěli pokračovat ještě ke klášteru svaté Kateřiny na Sinajském poloostrově, vrátili se do Jaffy a nastoupili zpáteční plavbu do Benátek.

www.ivysehrad.cz

https://www.facebook.com/iVysehrad/?fref=ts

Mgr. Denisa Novotná, Drahomíra Cormier

 

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více