Ivan Sergejevič Šmeljov – Slunce mrtvých

Praha 16. června 2017

Při čtení se neubráníte vzpomínce na nedávnou  ruskou anexi Krymu… O zemi, kde lidský život nemá žádnou cenu,  o nerovném boji s hladem a pozvolném umírání těch, kteří přežili řádění rudých,  píše ruský spisovatel  Ivan Sergejevič Šmeljov  ve své proslulé knize  SLUNCE MRTVÝCH. 

Po 91 letech  od prvního (a posledního) českého vydání,     v novém překladu Jakuba Šedivého,  vydává PROSTOR. 

Hlavní linie Šmeljovovy prózy patří popisům živoření na Krymu. Tento slunný poloostrov se stal pro ty, kteří včas neuprchli do Evropy, jakýmsi hřbitovem mátožných postav, jemuž vládla vojenská svévole. Paradoxně se přitom budoucí autor SLUNCE MRTVÝCH se svou ženou vydal v roce 1918 z Moskvy na Krym, aby přečkal bolševické běsnění v závětří. Jenže na Krymu se několikrát změnila situace, až nakonec poloostrov ovládli bolševici a začal rudý teror, během něhož zemřely desetitisíce lidí.  

Past tedy na kdysi krásném prázdninovém místě sklapla a Šmeljov se tak vrátil do Moskvy až o tři roky později a zbavený veškerých iluzí. Odtud už se ženou zamířili do berlínského exilu. Později se díky pomoci Ivana Bunina přesunuli do Paříže a na francouzský jih, kde v roce 1923 dopsal SLUNCE MRTVÝCH, které nyní v novém překladu Jakuba Šedivého vydává PROSTOR v edici Pozdní sběr.

Při čtení o věčném hladovění na krymském pobřeží si člověk nemůže nevzpomenout na slavnou knihu Knuta Hamsuna Hlad. Ale i ta podle dopisu Vikentiji Veresajevovi připadala přísnému Ivanu Sergejeviči Šmeljovovi příliš apartní, artistní: „Ó, co bych teď mohl napsat! Copak Hamsunův Hlad! To je plytké a slabé.“ Patrně by se dala najít i spojitost mezi SLUNCEM MRTVÝCH  a proslulým filmem Nikity Michalkova Unaveni sluncem. A patrně si mnohý čtenář Šmeljovova díla vzpomene taktéž na nedávnou ruskou anexi Krymu…

To, co je popisováno v SLUNCI MRTVÝCH, lze snad časově vtisknout někam mezi Rudou jízdu Isaaka Babela a Čevengur Andreje Platonova. Hlavně je ale doba ruské občanské války jasným přelomem, kdy mnoho velkých autorů muselo odejít – tedy pokud odešli včas a na cestě měli štěstí – jako budoucí nositel Nobelovy ceny Ivan Bunin či Vladimir Nabokov, a tak se stali doživotními cizinci, ať už se adaptovali na nové prostředí jakkoliv dobře a uspěli v něm. Je známo, že Nabokov na konci života žil trvale ve švýcarském hotelu – což mluví za vše.

Anebo ruští spisovatelé zůstali doma, neodešli a většinou dopadli špatně – jako již zmíněný Isaak Babel, Boris Pilňak či Daniil Charms… Ivan Sergejevič Šmeljov je případem „přechodovým“ – nejprve zůstal, a odešel, až když měl za sebou zážitky, které mu poskytly bohatý materiál pro sepsání SLUNCE MRTVÝCH – až když měl za sebou takové zážitky, že bylo vyloučeno, aby stonal po možnosti se do bolševického Ruska ještě někdy vrátit.

Ivan Sergejevič Šmeljov: SLUNCE MRTVÝCH (anotace)

V roce 1920 probíhala za občanské války v Rusku všeobecná evakuace bílého Krymu. Šmeljov se k ní však nepřipojil a zažil krvavou hrůzovládu maďarského bolševika Bély Kuna, který stál na Krymu v čele regionálního revolučního výboru a ze své pozice přikázal zabít bezpočet vojáků a důstojníků ruské armády, kteří uvěřili bolševickému slibu amnestie a zůstali ve vlasti. Společně  s bělogvardějskými vojáky byly postříleny tisíce příslušníků etnických menšin, běženci, kteří se nestihli či nemohli evakuovat s bílými, představitelé podnikatelské, intelektuální a kulturní elity společnosti včetně starců, žen i dětí. Během těchto masakrů byl zastřelen i jediný Šmeljovův syn Sergej, pětadvacetiletý důstojník Dobrovolnické armády. Zlomený a vyčerpaný Šmeljov roku 1922 opustil Rusko a odjel do Paříže, kde vzniklo jeho nejlepší dílo, zčásti autobiografická novela Slunce mrtvých.

Próza Slunce mrtvých je nářkem nad zánikem Ruska, Šmeljov v ní líčí zpustošený, mrtvý Krym, mašinerii zabíjení za občanské války, každodenní nerovný boj s hladem i pozvolné umírání těch, kteří přežili řádění rudých. Slunce mrtvých je rovněž nelítostnou obžalobou viníků této katastrofy. Viníci však nejsou jen krutí bolševici, zobrazovaní jako hloupí, obhroublí lidé, kteří mají hlavy popletené několika bolševickými frázemi. Viníkem je ve Šmeljovových očích i Evropa, která vydala Rusko napospas zkáze a sama si dál žila svým poklidným životem v blahobytu, zatímco mrtvé slunce spaluje poslední zbytky života starého Ruska.

Slunce mrtvých záhy po svém vydání v roce 1923 vzbudilo velký ohlas a bylo přeloženo do osmi jazyků; česky vyšlo poprvé v roce 1926. V edici Pozdní sběr nyní vychází v novém českém překladu Jakuba Šedivého.

Z ruského originálu Cолнце мертвых, vydaného nakladatelstvím Škola-press v Moskvě roku 1996, přeložil Jakub Šedivý

Odpovědná redaktorka Pavlína Kubíková

Počet stran 312, MOC 297 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2017

V tomto překladu vydání první

Ivan Sergejevič Šmeljov (1873–1950) byl významný ruský spisovatel a publicista, představitel konzervativně-náboženského směru v ruské literatuře. Patřil k nejpopulárnějším a nejznámějším spisovatelům Ruska počátku 20. století. Před válkou mu největší uznání přinesl román Sklepník (1911).

Za občanské války se s rodinou dostal na Krym, kde napsal ceněnou novelu Nevysychající číše (1918) o mladém nevolníkovi s ikonomalířským talentem. Už  v emigraci, ve které strávil zbytek života, vzniklo jeho nejvýše ceněné dílo – autobiografická novela Slunce mrtvých (1923). Z let občanské války načerpal ještě témata pro dvě knihy povídek O jedné stařeně (1927) a Světlo rozumu (1928) a z části i pro román Chůva z Moskvy (1936). Od třicátých let nastupuje ve Šmeljovově tvorbě nová etapa, svědectví o zkáze Ruska nahrazují vzpomínky na Rusko jako na ztracený ráj, následují romány Cesty nebeské (1937–1948), Léto Páně (1933), Pouť (1935).

I. S. Šmeljov – Slunce mrtvých – ukázka

O knize napsali

„Čtěte, máte-li dostatek odvahy.“

THOMAS MANN

„To je taková pravda, že to ani nelze označit za umění. Jedná se o první opravdové svědectví o bolševismu v ruské literatuře. Komu jinému se tak podařilo zachytit beznaděj a všeobecnou zkázu prvních sovětských let vojenského komunismu?“

I. SOLŽENICYN

„O čem je kniha I. S. Šmeljova? O smrti ruského člověka a ruské země. O smrti ruských rostlin a zvířat, ruských sadů a ruského nebe. O smrti ruského slunce. O smrti celého vesmíru – když umřelo Rusko – o mrtvém slunci mrtvých…“

S. LUKAŠ

Ukázka z knihy SLUNCE MRTVÝCH, str. 126

Kdysi se na tomto místě – jsou to tři roky! – utábořily šílené námořnické tlupy, které rozpoutaly boj o moc. Námořníci odsud stříleli z děl do tatarských vesnic, podrobovali si pokorný Krym. Pili ukořistěné víno, rozbíjeli láhve o kameny  a dobývali se bajonety do konzerv. Ještě se dá na zrezivělých konzervách přečíst – sladká a pálivá paprika, plněné tykve a lilky, broskvový a třešňový kompot – Šišman… Onen Šišman, kterého zastřelili na cestě. Válel se v prachu, na slunci, majitel konzervárny v žaketu a náprsence, s roztrhanými kapsami a otevřenou pusou, z které vytloukli zlaté zuby. Dnes konzervy nedostanete, ale v roklích  a ve škarpách najdete hromadu proražených zrezivělých plechovek, v nichž hvízdá vítr. S kalným zrakem, opojeni vínem, burani s vystouplými lícními kostmi a tlustými krky rozbíjeli o kameny flašky od muškátového vína, portského a alicantu – hodně střepů je kolem! A na ohních pekli ovce, jimž vyrvali střeva rukama a kameny vyškrábali vnitřnosti jako kdysi jejich předci. Tančili s řevem kolem ohňů, ověšeni nábojnicovými pásy a granáty, a v keřích spali s děvčaty…

Slavní Evropané, nadšení znalci „srdnatých činů“!

Za honosnými psacími stoly, z nichž nikdo neshodí podobizny milovaných tváří a na nichž důležitě spočívají započatá díla, čtete – chráněni Zákonem –  s příjemným vzrušením o „největším z experimentů“ – úžasné změně života. Opakujete zneklidňující slova, která nutí pyšně bít srdce znavená klidem, ty řehtačky halasící o titánských vzletech ducha, gigantické obnově života, živelném vzedmutí národní síly, vznešené snaze giganta-proletariátu, jenž si uvědomil svoji moc… – uslyšíte spoustu zvučných slov, zaprodaných za pětník bezostyšnými a lehkomyslnými veršotepci.

Teskníce po rozletu tleskáte a jste odhodláni poslat pozdrav. Poskytujete úctyhodné rozhovory, jste nadšeni, vyjadřujete svůj souhlas a velkoryse omlouváte ojedinělosti, ochotně opakujete, že nechybuje pouze ten, kdo… Ano, je to pochopitelné. Vaše proslulá jména, poznamenaná šťastným osudem, hlásají do světa, že vše je normální. Vaše blahosklonné řeči naplňují srdce opovážlivců, vydávají jim pochvalné uznání.

Nevidíte si na špičku nosu.

www.eprostor.com

Mgr. Denisa Novotná, Drahomíra Cormier

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více