Keltové – Mýtus a realita

Praha 7. června 2017

Vše, co jste kdy chtěli vědět o Keltech, nabízí ojedinělá kniha německých expertů KELTOVÉ – Mýtus a realita. S obrazovým doprovodem, v překladu Jana Hlavičky, vydává Vyšehrad.

Hovoříme-li o Keltech, někdo si vybaví Asterixe a Obelixe, někdo zas bretonské lidové tance, irské pivo nebo skotské tartany… Publikace špičkových německých keltologů a historiků KELTOVÉ – Mýtus a realita se obrací na široký okruh čtenářů, kteří se, ať už z jakýchkoli důvodů, zajímají o Kelty a jejich kulturu. Autoři jas­ným a srozumitelným jazykem představují moderní stav bádání a odhalují, co skutečně o tomto národě, spjatém historicky též s českým územím, víme a co o něm vědět nemůžeme. Čtenář tak může posoudit, co se v dnešní evropské kultuře dá ještě považovat za keltské a co rozhodně ne.

Vydává Vyšehrad.

„Náš starý kontinent se může chlubit množstvím úžasných kulturních tradic, jejichž pěstování a poznávání je i nadále navýsost vzrušující, poučné a užitečné. Jednou z nich je zde představovaná keltská tradice, jež žije už 2500 let a která bude, doufejme, žít ještě hodně dlouho,“ píší autoři v úvodu své knihy Keltové – mýtus a realita. V jednotlivých kapitolách představují různé aspekty Keltů  a jejich kultury, mezi jinými náboženství, jazyky, literaturu, právo  či folklor. Čtenář se tak nejen dozví, co dnes lze o Keltech říct a kde se informovat o dalších podrobnostech, ale i to, jak se orientovat v publikacích, jež se v knihkupectvích vystavují bez­prostředně a často neslučitelně vedle sebe.

V příloze je uvedena užitečná literatura a výběr muzeí s keltskou tematikou.

Autoři zdůrazňují, že jejich příspěvky jsou psány ze středoevropského pohledu: „Keltské téma nemá v naší zemi žádné ideologické konotace, jak se až příliš často děje například ve Francii, nebo ještě výrazněji v Irsku a Velké Británii. Pojem Keltové nemá v dnešním Německu žádné politické kono­tace. O to se  v německé historii posledních dvou set let postarala ideologie germánství.

V etnologických souvislostech se už jen občas odkazuje na domnělé keltské dědictví, například při ale­manském masopustu.“

Kniha, která u nás nemá obdobu, umožňuje čtenářům další pronikání  do rozmanitých aspektů vědy o Keltech – keltologie.

Stefan Zimmer a kol.: KELTOVÉ. Mýtus a realita (anotace nakladatelství)

Pozoruhodné náboženství Keltů, jejich kultura i svět představuje stále fascinující téma – nejen pro obdivovatele druidů či milovníky dobrodružství Asterixe  a Obelixe. Nová kniha kolektivu německých odborníků, vydaná renomovaným nakladatelstvím WBG, přináší pestrý obraz tohoto národa, spjatého historicky též s českým územím. Autoři se věnují mimo jiné osudům keltských skupin  v průběhu staletí, jejich jazyku, folklóru či právu. V neposlední řadě se zabývají také aktuální situací keltského živlu a jeho dodnes patrným historickým vlivem.

Z německého originálu Die Kelten: Mythos und Wirklichkeit vydaného nakladatelstvím Konrad Theiss Verlag GmbH, Stuttgart 2004, přeložil Jan Hlavička

Odpovědný redaktor Jiří Stárek

Počet stran 256, MOC 318 Kč

Vydalo nakladatelství VYŠEHRAD v roce 2017

Prof. dr. Stefan Zimmer (*1947) je německý jazykovědec, keltolog a emeritní profesor na univerzitě v Bonnu. Již od mládí se zajímá o indoevropskou jazykovědu, kterou též v letech 1966 až 1972 na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem úspěšně vystudoval. V německém akademickém prostředí rychle našel uplatnění a následně působil na své frankfurtské alma mater, na Svobodné univerzitě Berlín, ale objevil se též jako hostující výzkumný pracovník v Oxfordu (1992–1993) nebo jako hostující profesor na Humboldtově univerzitě v Berlíně (1994–1995). V roce 1995 byl jmenován profesorem srovnávací indoevropské jazykovědy a keltských studií na univerzitě v Bonnu, kde stabilně působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2011. Stefan Zimmer stál rovněž u zrodu několika významných keltologických sympozií a kongresů a v roce 2009 byl jedním ze spoluzakladatelů Societas Europaea Celtologica (Evropské keltologické společnosti). Zároveň je členem redakčních rad několika renomovaných mezinárodních odborných časopisů.

Ostatní autoři

Dr. Norbert Baum, prehistorie a protohistorie, Univerzita Erlangen

Prof. em. dr. Doris Edelová, keltské jazyky a kultury, dříve Uni­verzita Utrecht, nyní Uerikon u Curychu

Dr. Gisbert Hemprich, keltologie, Univerzita Bonn

Dr. Bernhard Kremer, starověké dějiny, Univerzita Erlangen

Prof. dr. Bernhard Maier, srovnávací religionistika, Univerzita Tübingen

Dr. Torsten Meißner, klasická studia, Pembroke College, Cam­bridge

Prof. em. dr. Michael Richter, dějiny středověku, dříve Univerzita Kostnice † 23. 05. 2011

Prof. dr. Stefan Zimmer, srovnávací indoevropská jazykověda a keltologie, Univerzita Bonn

 Ukázka z knihy KELTOVÉ. Mýtus a realita, str. 28

Obraz Keltů v antice

Keltové se v antice „těšili“ dosti špatné pověsti. Římané i Řekové v nich spatřovali ztělesnění barbarství. A podle toho také o nich soudili: neznají míry  ve vítězství ani v porážce, v jídle ani pití, nedrží slovo a porušují dohody, jako námezdní vojáci jsou noto­ricky nespolehliví, proviňují se vůči samozřejmým normám mezi­národního práva, dopouštějí se krutostí všeho druhu, prohřešují se na lidském i božím právu. Obraz keltských opovážlivců, již se nezalekli ani rabování delfských svatyní, už brzy vstoupil do řecké tradice a do výtvarného umění. Tyto představy ochotně přejímali i Římané. Ačkoli se všichni shodovali  na bohabojnosti Keltů, jejich náboženství zobrazovali s odkazem na kruté, barbarské kultovní praktiky opakovaně v negativním světle. Zejména lidské oběti narážely u Řeků a Římanů na nepochopení a pobouření.

Značně rozšířená byla představa o keltských vojskách, která se s úžasným náporem a ohlušujícím řevem vrhají do bitev, ale jestliže se nedostaví brzký úspěch, jejich výdrž rychle ochabne. Když vojsko zvládne odolat jejich počátečnímu náporu, vítězství je jisté. Zároveň Keltům údajně chyběla jakákoli vojenská kázeň: snad ve všech zprávách o bitvách se hovoří o špatně zorganizova­ných, zcela nedisciplinovaných, občas dokonce opilých hordách. Moderního čtenáře jistě napadá, jak mohli tito lidé své řecké a římské protivníky tolik děsit!

Odpověď není zas tak složitá. Bez ohledu na veškeré konkrétní historické zkušenosti ustrnuly představy o Keltech velice rychle v klišé, která často neměla s realitou příliš společného. Takové stereotypy o cizích národech a kulturách jsou ostatně nadčasovým jevem. Prastará etnografická tradice navíc dělila obývaný svět na různá klimatická pásma, jež podle široce rozšířeného názoru plodila lidi naprosto rozdílného vzezření a charakteru. Podle těchto představ žili na severní polokouli lidé vysokého vzrůstu, světlé pleti, modrých očí a narudle plavých vlasů, duševně spíše těžkopádní a neschopní prozíravého plánování, zato vyznačující se statečností hraničící se šílenstvím. Tato teorie byla základem široce akceptovaného výkladu vzhledu a mentality Keltů.

Jak urputně se takové představy držely, bude snad zřejmé – abychom uvedli alespoň jeden příklad – z toho, že o Keltech se ještě v době, kdy už byli po staletí zvyklí na jižní podnebí, tvrdilo, že nejsou schopni snášet žízeň a vedro. Caesar měl však za svého letitého místodržitelství v Galii příležitost osobně poznat zemi  i její lid, a proto je jeho obraz Keltů mnohem diferencovanější. Ani on se sice nevymanil z klišovitých představ, nicméně jeho zpráva značně koriguje jinak jednoznačně negativní obraz barbarů. Najednou slyšíme o nesmírně chrabrých bojovnících, kteří obětavě hájí svou svobodu až do hořkého konce. Nezřídka postupují s moudrou prozíravostí a značným taktickým umem, čímž se projevují jako učenliví napodobitelé římského válečného umění. Zejména Vercingetorix je popisován jako vynikající vůdčí osobnost oplývající velkým strategickým umem. Na tupé, nepromyšleně jednající barbary s chabou výdrží tu téměř nenarazíte. Jinak se i v těchto Caesarových výrocích projevují rozdíly mezi severem a jihem. U Keltů v jižní a centrální Galii již díky relativní blízkosti římské provincie nastupovala akulturace. Role typických severních barbarů se nyní ujímali Germáni za Rýnem.

Jistě nejpůsobivější obraz Keltů po sobě zanechal řecký filozof, přírodovědec  a historik Poseidónios, jenž na svých badatelských cestách poznal mimo jiné  i Galii. Ústřední je zde etnografický zájem polyhistora, který k předmětu svého bádání přistupuje s obdivuhodnou nezaujatostí. Nejde mu o to, aby prezentoval Kelty ve srovnání s řecko-římskou civilizací jako nebezpečné a bezcharakterní barbary. Spíše chce keltskou individualitu pojmout celostně. Poseidóniovi vděčíme mimo jiné za vzorový popis vzhledu Keltů, jenž se značně blíží uměleckému ztvárnění „Umírajícího Gala“ (viz str. 16):

„Galové jsou vysokého vzrůstu, vyvinutých svalů a světlé barvy pleti. Vlasy nemají světlé jen od přírody, nýbrž zvýrazňují jejich barvu i uměle. Ustavičně si do nich vtírají vápennou vodu a sčesávají si je od čela k temeni a k šíji, takže vzhledem připomínají satyry a pany. Vlas jejich takto totiž zesílí, až jej nelze rozlišit od koňské hřívy. Někteří se holí, jiní si nechávají růst s mírou vousy. Vznešenější si hladce vyholují tváře, ale knír si nechávají narůst dlouhý, až jim zakrývá ústa.“

Poseidónios se rovněž zabývá jejich stolovacími zvyky. Na jídelníčku mají především maso a víno, u kterého však neznají míru. Jako filozof se zcela přirozeně zajímá zejména o druidy a věštce, v neposlední řadě ale i o přesvědčení Keltů, podle nějž jejich duše žije po smrti dál v jiném těle. Kritizuje, podobně jako tolik jiných autorů, lidské oběti i zjevně široce rozšířený zvyk zbavovat padlé nepřátele hlav a ty pak vystavovat jako trofeje. Přes jejich veškeré povahové nedostatky, jako jsou chvástavost, prchlivost a nevázanost, však přiznává Keltům otevřenou a čestnou povahu, bystrou mysl a především pak schopnost a ochotu se učit. Toho si všiml již Caesar. A vskutku – jen pár desítek let po podrobení Galie poznáváme prostřednictvím zeměpisce Strabóna zcela jiné Kelty:

„Nyní jako podrobení žijí v míru a podle pravidel svých římských přemožitelů. Zpráva o nich pochází z dávných časů a odpovídá tomu, co lze dodnes pozorovat u zvyků a mravů Germánů.“

Z válečnických barbarů, kteří kdysi nedávali vydechnout středomořskému světu, se stali mírumilovní obyvatelé Imperia Romana. Zůstávala tu však germánská hrozba z pravého břehu Rýna.

www.ivysehrad.cz

Denisa Novotná, Drahomíra Cormier

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více