Doživotní ztráta svědomí

Praha 19. května 2017

Svědomí. Co to vůbec je? Podle Wikipedie jde o vnitřní instanci, o cosi jako „mlčenlivé volání“, které vede soudy člověka o tom, co sám způsobil nebo co se způsobit chystá. Navazuje na lidskou schopnost sebereflexe, tj. schopnost uvažovat o sobě samém, „podívat se“ na sebe jinýma očima než je pohled vlastního zájmu a prosazování.

Svědomí tedy vnímáme coby podstatný příznak a atribut lidské podstaty. Měli bychom jej respektovat jako jednotlivci i jako společnost. Otázkou ovšem je, zda všichni lidé svědomí skutečně mají. Zda v případě některých rčení „sáhl si do svědomí“, spíše neznamená „šlápl do prázdna“.

Co svět světem stojí, chodili po něm a chodí i tací, kteří trpí doživotní ztrátou svědomí, což, kromě jiného, souvisí  rovněž s  jevem ani v naší zem nijak výjimečným. Účelově a zhusta ne zcela pravdivě si minulost přizpůsobovat tu k lepším, tu k horším potřebám současnosti.

Kniha Doživotní ztráta svědomí z pera Romana Cílka, nesoucí podtitulek Dramatické kapitoly z historie stíhání nacistických válečných zločinců, se zabývá zúčtováním s nacismem. Je důkazem toho, že na obou stranách poválečně rozděleného světa nebylo nijak snadné se s tímto vpravdě dějinným úkolem čestně a s čistým svědomím vypořádat.

Má lidstvo právo  krvavou minulost ze své paměti vymazat? Nezapomíná na ni více či méně ochotně, prostě podle toho, jak se mu to (ne)hodí? Poučilo se z ní? A je vůbec poučitelné? Napadá mne řada dalších, možná poněkud „kacířských“ otázek. Odpověď, kterou si dávám, mne nijak neuklidňuje. Při sledování dění nejen v Evropě, ale i v zámoří mám neodbytný pocit, že  lidstvo zapomíná pohříchu rychle. Třeba i proto, že se mnoha současníkům zdá pohodlnější před problémy zavírat oči a nebo je z nějakého konkrétního důvodu dokonce vyvolávat potřebují.

Simon Wiesenthal, rodák z Haliče, který za druhé světové války prošel ghettem a několika koncentračními tábory, muž, jehož nacisté připravili o devět desítek (!) příbuzných, svého času prohlásil: „My, kteří jsme přežili, musíme být jako seizmograf. Ztráta paměti je strašlivým nebezpečím. Poté, co má lidstvo za sebou dvojí krvavá jatka a dvojí nápor barbarských myšlenek, nemůže si dovolit amnésii. Kdybychom se zbaběle snažili zapomenout na vše zlé, co se stalo… dopřáli bychom Hitlerovi a všem jeho pochopům posmrtné vítězství..“

Recht, nicht Rache.

Spravedlnost, nikoliv pomstu, dodává autor.

Úterý 20. listopadu 1945. Tři minuty po desáté hodině hluk ve dvoraně Justičního paláce v Norimberku utichl. Všichni přítomní povstali. Do soudní síně vešli členové Mezinárodního vojenského tribunálu. Čtyři soudci a jejich zástupci. Začínal proces s dvaadvaceti hlavními válečnými zločinci. Kdo ví, co se mužům, kteří léta stáli v čele třetí říše, kteří rozhodovali o bytí či nebytí milionů lidí, honilo v hlavě. Možná se, podobně jako Hermann Göring, utěšovali nadějí, že soud je pouhou komedií sloužící k uklidnění a umlčení veřejnosti a že se zase brzo objeví na politické scéně v nové roli, s novým scénářem.

Rudolf Hess se svou momentální situaci rozhodl řešit předstíráním duševní nemoci. Hans Frank, jenž krutě vládl zejména Polsku, kde se stal symbolem smrti, teroru a násilí, se v poslední chvíli pokusil spravedlnosti uniknout podřezáním žil. „Uplynou tisíciletí, než tato vina Německa bude smyta,“ pronesl při vyšetřování pokrytecky málem kajícná slova. Svou osobní vinu však v mnoha směrech popíral.

„Dotáži se nyní obžalovaných, zda se cítí nebo necítí vinnými z obvinění, která jsou proti nim vznesena. Nechť po svém vyvolání předstoupí po řadě k mikrofonu a odpoví. Hermann Göring,“ oznámil předseda tribunálu lord justice Geoffrey Lawrence z Velké Británie.

Göring. „Necítím se vinným podle obžaloby.“

Hess: „Nikoliv…“

Ribbentrop: „Nejsem vinen.“

Další a další…

Ani jeden z nich vinu nepřiznal! Někteří své stanovisko sdělovali zpupně, skoro až pohrdlivě, jiní s náznakem ublížené lítosti nebo více či méně hrané pokory.

Jejich cílem byla světovláda. Základní krédem děsivá myšlenka: „Povedeme-li jednou válku, bude to válka nikoliv jen o pouhé dobytí území, jak tomu v historii bývalo až doposud, bude to válka o budoucnost a válka vyhlazovací… budeme získávat, uchovávat a čistit náš prostor pro život desítek příštích německých generací.“

Takto si obžalovaní svou cestu vytyčili a podle toho jednali.

Má obhájce svědomí? Lze vůbec obhajovat neobhajitelné? V Norimberku svůj díl práce odvedli především napadáním věcné podstaty tribunálu. Ve spolupráci s údajně nezávislými odborníky sálem zněla i nestoudná slova profesora Hermanna Jahrreise: „… Odsouzení jednotlivců za porušení míru mezi státy bylo by z právního stanoviska něčím zcela novým, a to tak novým, že by to vyvolalo úplný převrat.“

„Takhle si to představuji,“ načmáral na kus papíru Göring.

Dr. Seidel: „Tím, že Hess odletěl do Anglie, podal vlastně demisi. Žádám proto, aby byl zproštěn obžaloby.“

Dr. Exner: „Můj mandant Jodl byl jen pracovníkem generálního štábu. … Žádám proto, aby byl osvobozen.“

Dr. Servatius: „Požaduji, aby obžalovaný Sauckel byl osvobozen…“

A tak obhájci pokračovali. Rovněž oni podali důkaz naprosté ztráty svědomí.

Bude to poučení pro všechny příští generace, slibovali si protagonisté norimberského procesu, kteří soudili válečné zločince. Stalo se jím však? Jak dokazují i dvě poslední kapitoly knihy – Podivná smrt doktora Solmitze a Dvaadvacet mrtvých v lese u Avignonu, lze o tom přinejmenším pochybovat.

(Publikaci vydalo Nakladatelství MarieTum; tel.: 607 860 255; e-mail: marietum@seznam.cz).
Jana Vrzalová

Do rámečku

„Zločiny, o jejichž odsouzení a potrestání usilujeme, jsou do té míry záměrné i přesycené vědomým zlem – a mají tak dalekosáhlé ničivé následky, že civilizace nemůže strpět, aby byly ignorovány, neboť kdyby došlo k jejich opakování, znamenalo by to zánik našeho světa.“

                                                 Hlavní americký žalobce Robert H. Jackson

                                               (Norimberské finále…)

„Kamaráde, staň se tvrdým!“ 

                                                    Osobní heslo ss-sturmführera Dusenschöna

                                                   (Podivná smrt doktora Solmitze)

„Má tolik vražd zůstat nepotrestáno jen proto, že k nim došlo ve válce?“

                                                                        Prokurátor

„Kdy konečně uděláme za válkou tlustou čáru? Takoví jsme my Němci: nejdříve práva nedbáme a pak svůj právní fanatismus, týkající se válečného období, umocňujeme až do extrému.“

                                                                               Obhájce

                                                     (Dvaadvacet mrtvých v lese u Avignonu)

Sdílejte ...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k analýze návštěvnosti tzv. cookies. Cookies můžete ve svém prohlížeči vypnout. Setrváním na tomto webu souhlasíte s používáním cookies. Více