Ivan Černý: Muzeum policie hlásí – a přece se vystavuje

Praha 18. ledna 2021

A to i přes koronavirovou epidemii, která nám na dlouhou řadu měsíců uzamkla dveře divadel, koncertních síní i kin, galerií a muzeí. S důvtipem ale nám vlastním přišel režisér a kameraman Jiří Studnička spolu s techniky z GŘ Hasičského záchranného sboru ČR na improvizované, ale zcela profesionální náhradní řešení a takříkajíc udělali z nouze cnost. Na vlastní oči jsme se tedy mohli zúčastnit netradiční vernisáže v Muzeu policie ČR ke Karlovu 1 v Praze. Navzdory covidu, za neúčasti veřejnosti, dostalo zahájení výstavy a její expozice multimediální a virtuální podobu. Ba co více, z klasické výstavy vznikl unikátní šedesátiminutový program, který nese název jako výstava sama:

TVÁŘE EVROPY – FACES OF EUROPE

Je pondělí 11. 1 2021, šestnáct nula nula. Procházíme hlavní branou nádvoří populárního muzea a místo zvonku se domáháme vstupu použitím klepadla na masívních veřejích hlavního vchodu. Po běžných formalitách se vítáme s ředitelem muzea Mgr. Radkem Galašem, dále pak režisérem pořadu Jiřím Studničkou. V improvizované šatně se poté seznamujeme s trojicí odbornic, které zanedlouho budou mít své příspěvky v pořadu k mezinárodní výstavě, která přináší svědectví o ženách vězněných v koncentračním táboře Ravensbrὓck. Historičkou Pavlou Plachou, autorkou připravované jedinečné a velmi potřebné knihy, kompletně mapující osudy československých žen v Ravensbrücku. Milenou Městeckou, badatelkou, publicistkou a iniciátorkou projití a zdokumentování všech tras pochodů smrti v Evropě 1944/45. A dcerou jedné z vězněných žen, dlouhodobě se angažující v Mezinárodním výboru památníku KT Ravensbrὓck Kateřinou Kočkovou. Nechybí ani její syn, PhDr. Štěpán Vymětal, Ph.D., psycholog Odboru bezpečnostní politiky MV ČR, který se svým příspěvkem vystoupí na závěr programu vernisáže zahájené ředitelem muzea.

Mezinárodní výstava začíná v Praze

Snažíme se nepřekážet pracovníkům z televizního a přenosového štábu, kteří instalují veškerou techniku, od pro laika nepochopitelných klubek kabelů, pyramid obrazovek, řady kamer až po stojany s reflektory. Zatímco režisér probírá s účastníky pořadu jejich úlohy, my si jdeme prohlédnout výstavu samotnou. Na cestu si bereme brožuru, která je pro zájemce připravena jak v češtině, tak i angličtině, ruštině, němčině, francouzštině, polštině i italštině, připomínající nám tak, že právě u nás v Praze začíná výstava mezinárodní a putovní.

V předsálí obou výstavných prostor v levém křídle horního patra muzea je pět vitrín s dokumenty, materiály a publikacemi, vážícími se k tématu. Nechybí kopie originálů vězeňských dopisů, ani publikace z bohatého výběru zahraniční i domácí literatury, mezi knihami je i Evropa v agonii pochodů smrti 1944-1945 z pera badatelky Mileny Městecké, jejíž velká část je právě věnována v Ravensbrücku vězněným Lidickým ženám. Jak známo, po vypálení Lidic jich bylo odvlečeno do Ravensbrὓcku téměř dvě stě, více než padesát se jich už domů nevrátilo..I proto jsou zde především knihy poslední žijící Lidické ženy, Jaroslavy Skleničkové Jako chlapce by mě zastřelily a Vzpomínky mne stále tíží, světoznámých publikací vydaných Památníkem Lidice, který je jedním z podporovatelů výstavy, také v angličtině a němčině.

Po prohlídce exponátů v předsálí nahlížíme do výstavních prostor. Kraluje jim vitrína s vězeňským štráfatým mundůrem, čapka je autentická, přímo z pozůstalosti paní Kočkové. Její otec byl vězněn v Mauthausenu, maminka v Ravensbrὓcku. Na stěnách obou sálů je instalováno 24 velkoformátových fotografických portrétů žen ze 13 evropských zemí se jmény a popisky. Jejich příběhy napsaly dcery – ty, které se o zachování paměti starají v Mezinárodním výboru Ravensbrück – o svých matkách, jež jeho hrůzy zažily. Jsou součástí výstavní brožury, kterou držíme v ruce. Ještě máme čas v ní listovat a podle obsahu se zastavit u jednotlivých portrétů. Samotné natáčení zahájení vernisáže a programu se ale blíží, začne přesně podle plánu úderem osmnácté hodiny.

Miloslava Kalibová, Miroslava Berdychová a Jaroslava Skleničková

Češky v řadě žen z Norska, Itálie, Maďarska, Francie, Španělska, Rakouska, Německa, Ruska, Polska, Ukrajiny, Nizozemí a Slovinska zastupuje v podtitulku uvedená trojice.

Miloslava Kalibová, roz. Suchánková (nar. 29. 12. 1922 v Lidicích, zemřela 27. 12. 2019) byla do Ravensbrὓcku deportována ve věku devatenácti let, společně s matkou Annou a mladší sestrou Jaroslavou a dalšími 193 ženami z vypálených Lidic. Zde všechny přežily tři strašné roky, aby se těsně před osvobozením koncentráku Rudou armádou musely vydat spolu s ostatními na pochod smrti. Šly pěšky za hrozných podmínek končící války, nedostatečně oblečené a obuté, bez přísunu potraviny, denně ušly kolem třiceti kilometrů. Nakonec došly do Neubrandenburgu a 1. 6. 1945 se vrátily do Československa. Když zbědované a vysílené ženy překročily hranici na Cínovci, vítali je vojáci, kterým při zpívání státní hymny stékaly po tvářích slzy. Teprve tam se Lidické ženy dozvěděly o osudu svých fašisty pozabíjených blízkých a vypálené rodné vesnici, připomíná nám ve zmíněné brožuře Faces of Europe Šárka Kadlecová, vnučka Miloslavy Kalibové a přidává i pár řádek o jejím následujícím životě v míru s mottem: „Babička měla silnou vůli žít a pozitivní přístup ke světu.“

Kateřina Kočová u portrétu své maminky Miroslavy Berdychové

Miroslava Berdychová, roz. Teplá (nar. 26 10.1914 v Praze, zemř. 26.7 1995) ve vzpomínce její dcery Kateřiny Kočkové, alespoň ve zkratce: „Moje matka byla předválečnou členkou KSČ. Od začátku války se s mým otcem zapojila do oboje. Od druhé poloviny roku 1941 byla vězněna v Praze na Pankráci, zatímco otec byl později vězněn v Malé pevnosti Terezín a KT Mauthausen. Matka byla převezena do Ravensbrὓcku, kde se dočkala konce války, měla číslo 9030. Na konci dubna 1945 byly ženy z KT vyhnány na pochod smrti. Mamince se podařilo spolu se čtyřmi kamarádkami uprchnout do blízkosti městečka Goldberg, kde si v opuštěném domě ušily civilní šaty. Po jednodenní bitvě o Goldberg se jim podařilo dostat na stranu Rudé armády. Pak potkaly Čecha, který přepravoval britské letce, a  došel mu v Goldbergu benzín. Ženy pro něj palivo sehnaly u sovětské posádky, muž je poté odvezl vozem do Prahy…“

Kateřina Kočková se v roce 1995 zúčastnila mezinárodního workcampu v Ravensbrὓcku, jako první potomek jedné z vězenkyň. Tam se jí poprvé dostala do ruky kniha „Ravensbrὓck“, na které se její matka autorsky podílela a pochopila, že musí onu štafetu obrazu oněch hrůz předávat nastupujícím generacím, aby nebyly zapomenuty. Od onoho okamžiku se začala angažovat v Mezinárodním výboru Ravensbrὓck, takže je i hlavní iniciátorkou a pracovnicí týmu, který představovanou mezinárodní výstavu v Praze připravil.

Jaroslava Skleničková roz. Suchánková (nar. 27.3.1926 v Lidicích) je, jak již bylo shora řečeno, poslední žijící Lidickou ženou.

Na ní v brožuře vzpomíná její přítelkyně Gabriela Havlůjová: Jaruška byla jako šestnáctileté děvče uvězněna společně s lidickými ženami. Byla nejstarším lidickým dítětem. Přežila i díky podpoře a společnému věznění s matkou a sestrou Miloslavou, které měly rovněž to štěstí a dočkaly se konce války. Jaroslava absolvovala na konci dubna 1945 čtyřdenní pochod smrti v délce 127 kilometrů, osvobozena byla u obce Crivitz. Návrat do vlasti byl velice smutný, protože rodný dům jako ostatně celá vesnice, byl srovnán se zemí a milovaný otec zastřelen. V roce 2006 vydala publikaci o svém životě s názvem „Jako chlapce by mne zastřelili“. Tato kniha byla přeložena do řady světových jazyků. Vyprávění sester Suchánkových, dodává Gabriela Havlůjová, mě motivovalo nejenom ke studiu historie se zaměřením na válečné dějiny, ale rovněž k účasti na rekonstrukci pochodu smrti Lidických žen, který jsem spolu s Milenou Městeckou, organizátorkou dnes již tradičního vzpomínkového pochodu, absolvovala v roce 2017. Při tom jsem si uvědomila, jakou úžasnou a obdivuhodnou vnitřní sílu Lidické ženy musely mít, aby přežily koncentrák a ještě absolvovaly přes 400 kilometrů za hrozných podmínek, s věčným strachem o život…“

Pozor, začínáme!

Čas příprav vypršel, je přesně 18.00 hod. Sál ztichnul, vše je na svých místech, světla září, kamera začíná vrčet, tiché odpočítávání technika: pět, čtyři, tři, dva, jedna – jedeme! Klasická vernisáž se mění v multimediální a virtuální projekt v přímém přenosu, který ještě ten večer mohli první zájemci sledovat na sociálních sítích i portálu Muzea policie ČR.

Úvodní slovo s poděkováním všech zainteresovaných patří řediteli muzea Radkovi Galašovi, uzavírá jej vystoupení Štěpána Vymětala, z něhož pár řádek ocitujeme: „Tato výstava je putovní a byla připravena k 75. výročí konce druhé světové války a k 75. výročí osvobození KT Ravensbrὓck. Měla být původně zahájena již 19. 4. 2020 v Památníku Ravensbrὓck v Německu. Výstavu připravil Památník Ravensbrὓck a Mezinárodní výbor Ravensbrὓck s podporou zmocněnce pro kulturu a média Spolkové republiky Německo a dále Spolkové země Braniborsko. Z důvodu propuknutí pandemie COVID-19 muselo být její oficiální otevření v Památníku Ravensbrὓck o celý rok odloženo…“

Historička Pavla Plachá v tento čas dokončila práci na publikaci, kompletně mapující osudy československých žen v Ravensbrὓcku

Na její přípravě se velkým dílem podílela i česká strana a to díky především aktivitám  Kateřiny Kočkové. Česká verze výstavy Faces of Europe je s ohledem na epidemii pojata jako virtuální, klíčovým jádrem jsou, jak jsme již několikrát poznamenali, historické portréty a příběhy uvězněných žen. Dále je výstava doplněna o řadu artefaktů, nechybí krátké filmy, audio záznamy, texty, v neposlední řadě příspěvky odborníků a hudební doprovod.

Vstup poslední žijící Lidické ženy, paní Skleničkové tak kupříkladu zprostředkoval rozhlasový záznam, historička Pavla Plachá ve svém živém slově zasvěceně řečí čísel a faktů shrnula problém nacistické perzekuce a koncentračních i vyhlazovacích táborů, kterých bylo celkem kolem kmenových 24, včetně Ravensbrὓcku, více než 1 000. Tomu věnovala nejvíce prostoru, jakož i hrůzné plynové komoře tábora, která fungovala od ledna 1945 – ačkoliv nacisti věděli, že se blíží konec války – a v níž bylo zavražděno na 6000 žen. Předtím byly ženy popravovány nacisty zastřelením nebo vražděny injekcemi. Celkem jich prošlo táborem na 120 000, byli zde vězněni i 20.000 mužů, ale i mladé dívky a dokonce děti.

Kateřina Kočková zase popsala příběh vězněných žen na základě svých rodinných vzpomínek a Milena Městecká mj. připomněla novodobou tradici vzpomínkových pochodů smrti žen z koncentráku v Ravensbrὓcku, které spolupořádá od roku 2010.

Nebýt problému s covidem, tak by jej celý znovu prošli v loňském roce: „Jedinečná výstava Tváře Evropy nám ukazuje osudy žen, které to strašné peklo německého koncentráku přežily,“ poznamenala Městecká závěrem do kamery, „většinou to byly odbojářky, ale třeba i jen ty, co pouze roznášely letáky. I za to je nacisté odvlekli do koncentráku, mučili a zabíjeli. Po válce, až později, měly však právě tyto ženy sílu prosadit v Německu zřízení památníku. O tom, že to nebylo vůbec jednoduché, nemusíme pochybovat.

To vše si připomínáme na našich cestách po stopách těchto žen z Ravensbrὓcku. I pro nás jsou to cesty těžké, náročné, vždyť některé návraty do Čech byly téměř 500 km dlouhé, v nepohodlí, o hladu, v ohrožení, na nepřátelském území, kde místní obyvatele byli, až na mizivé výjimky, stále velice loajální k esesmanům. Často pořádali doslova hony na koncentráčníky uprchlé z pochodů smrti, kterým říkali lov na zebry. Kupříkladu samotný pochod smrti na severu Německa z Ravensbrücku do Krivice byl 130 km dlouhý a mnohé ženy ho nepřežily – ztratily život těsně před osvobozením…“

Závěrem

Milena Městecká zúročila svou desetiletou činnost v rukopisu knižního Průvodce po  pietních místech pochodů smrti

Již mimo kameru, ve chvílích pohody u kávy po natáčení, nám ještě Milena Městecká řekla: „Doufáme, že na cestu pochodu smrti vyrazíme i letos, koncem, dubna. Cestou navštěvujeme pietní místa, pořádáme přednášky, snažíme se vše medializovat. Nacházíme stále nové zájemce, píšeme o nich, je zde i kniha o našich cestách. A to je, myslím si, velmi důležité. Aby se především mladé generace zapojily a s elánem svého mládí a silou ideálů se postaraly, aby se tyto hrůzy již nikdy neopakovaly. Tak, jako se o to starají dcery svých matek z dnešního Mezinárodního výboru Ravensbrὓck.“

Zbývá dodat, že v současné době badatelka Městecká dokončila práci na rukopisu jedinečného a netradičního knižního Průvodce po pietních místech pochodů smrti.

Info box:

Muzeum Policie ČR Ke Karlovu 1 nabízí stálé expozice a aktuální výstavy, představuje historii a činnost bezpečnostních sborů na území ČR. Exponáty z oblasti kriminalistiky a známých kriminálních příběhů. Pořady pro děti a mládež, studovna, archiv.

Výstava Tváře Evropy – Faces of Europe je ve virtuální podobě ke zhlédnutí na webových stránkách muzea. Dále poputuje v dubnu z Prahy do Německa. A pokud to pandemická situace dovolí, tak od podzimu 2021 bude představena v různých evropských městech. Mezi partnery výstavy v ČR patří Muzeum Policie ČR, GŘ HZS ČR, MV ČR a Památník Lidice.

Více na: www.muzeumpolicie.cz

Foto: archiv

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *