Milena Městecká: Robert Kuwałek – Vyhlazovací tábor v BEŁŻCI

Praha 2. listopadu 2020

Mnohým jméno Bełżec nic neříká. Přitom jde o čtvrtý největší nacistický vyhlazovací tábor. Jeden z pěti zařazený po boku Osvětimi/Birkenau, Majdanku, Sobibóru a Treblinky v „Operaci Reinhard“. Pojmenované po Reinhardu Heydrichovi, jednom z hlavních strůjců „konečného řešení židovské otázky“, jež přineslo vyhlazení miliónů obětí. Až po jeho smrti – ta vedla k zničení našich Lidic, Ležáků a dalším represáliím včetně hrdinské smrti těch, kdo vraha miliónů usmrtili.

Smrtící tábor se představuje


Deportace z Kołomyje, září 1942

Knihu o táboře v Bełżci vydalo nyní na podzim nakladatelství Academia. Přináší tak v publikační řadě Historie další neznámá místa a fakta. V polském originále kniha vyšla v roce 2010. Jak konstatuje v úvodu sám autor, vynikající polský historik holocaustu Robert Kuwałek, tábor zmizel na padesát let z paměti. Nejen většina Poláků, ale ani běžný obyvatel nedalekého Lublinu, do jehož oblasti Bełżec náleží, jej nezná. To spíše nedaleký památník Majdanek. A to i přesto, že dvě třetiny židovských obyvatel lublinské oblasti byly zavražděny právě v Bełżci.

SS stráže před velitelstvím v Bełżci (identifikováni Hackenholt, Zierke, Gringras, Tauscher, Dachsel, Barbl)

Vyhlazeni zde byli i Židé z oblasti Lvova a Krakova. Ti z varšavské oblasti zemřeli v nedaleké Treblince. Tábor v Bełżci fungoval déle než jeden rok, masové vraždění probíhalo od března 1942 do března 1943, kdy tábor začal být likvidován před příchodem postupující Rudé armády. Za tu dobu v něm však bylo usmrceno nejméně 450 – 500 000 obětí. Převážně Židů z Polska, Ruska, ale také z německé říše, Čech, Slovenska a dalších zemí. V menším množství vězňů romského a nežidovského původu. Celkové počty obětí jsou dnes upřesňovány, autor jim věnuje celou kapitolu s názvem Počet obětí a uvádí nižší realistický počet na základě zachovaných počtů vězňů z transportů do tábora. Ty ale nemusí být všechny a nemusí být přesné.

Experti na vyhlazení z programu T-4

Masové popravy vězňů neschopných po transportech chůze do tábora, leden 1942

Kuwałek však hlavně začíná od počátku a vysvětluje čtenáři, ale i mnohému expertu-historikovi dosud ne zcela známá fakta o tom kdo, kdy a jak vybudoval hrůzné nacistické továrny na smrt. Koncem srpna 1941 byl totiž zastaven vraždící nacistický program „eutanázie“ s názvem T-4. Šlo o nucenou eutanazii duševně nemocných, starších, ale i dětí, likvidovaných v centrech eutanázie k tomu zřízených v Německu – jak se domnívá Stanislav Motl (Cesty za oponu času), možná i v našich Dobřanech, jež se tehdy octly v Sudetech. Nasvědčuje tomu velký počet transportovaných do Dobřan a značně zvýšený počet úmrtí v období fungování programu T-4. Vraždilo se na základě dotazníků, posuzovaných komisí lékařů programu T-4. Později byli do center dováženi vězni koncentračních táborů, neschopní práce, invalidní, nemocní – ale stále častěji také zdraví, především židovští vězni. V centrech eutanázie se vraždilo smrtícími injekcemi, ale záhy také, a to hlavně, plynem.

Program byl na základě protestů představitelů německé církve v roce 1941 ukončen. Tzv. lékaři-experti byli volní. Byli přesunuti na východ. Jak Kuwałek upozorňuje, před nacisty vyvstala totiž okamžitě s obsazením Polska na podzim 1939 otázka, co s miliónem polských Židů? Po napadení a okupaci Sovětského svazu v červenci 1941 k nim přibyly další milióny. Tam se zpočátku vraždilo i plynem –  v pojízdných plynovacích vozech. Což bylo shledáno nevhodným, hlavně ekonomicky. Desetitisíce Židů a dalších civilních obyvatel byly za hrozného utrpení likvidovány v Polsku i SSSR jak v pogromech, tak hromadnými popravami střílením. Ani to nebylo bez problémů. Podle vyjádření Himmlera byly popravy „pro vykonavatele náročné“. Nacisté potřebovali důkladné řešení. To přinesli v roce 1942 „lékaři“ programu T-4.

O Bełżeci a těch dalších se vědělo

Chaja Frajdová s dcerou Reginou, deportovány z Lublinu v březnu 1942

Kuwałski pak popisuje podrobně v několika kapitolách včetně té s názvem Mechanismus vyhlazení, jak vznikaly první plynové komory a po nich dokonalá vybetonovaná a důmyslně maskovaná zařízení, do nichž vcházely tisíce vězňů po skupinách prakticky hned po příjezdu transportu do tábora v Bełżci. Po odebrání všeho majetku, předmětů, šatů, ostříhání. Kuwałski dále vyhledal v dokumentech a archivech všechna dostupná jména dozorců SS a komandantů. Byla jich hrstka, několik desítek, jež za pomoci několika stovek strážců Sonderkommanda z řad vězňů ovládala celou mašinérii vyhlazování statisíců.

Strážci ze Sonderkommanda byli k práci nuceni, vycvičeni v nedalekých Trawnikách, ale běžně byli ve styku s obyvatelstem nedaleké obce Bełżec, kde se například obohacovali prodejem předmětů zavražděných vězňů. Bylo známo, jak uvádí Kuwałski, co se v táboře děje, byl cítit zápach spálených těl i při průjezdu vlaků na trati kolem tábora. Několikrát byla předána zpráva o vzniku vyhlazovacích táborů a probíhající likvidaci nevídaných rozměrů. Autor se podrobně zabývá jednou z nejznámnější z nich, zprávou Kurta Gersteina, který byl sám nacistou. Svou zprávu předal zástupcům vlády ve Stockholmu i Švýcarsku, došla k polské ilegální vládě v Londýně (informace z ní pak vysílala BBC). Jak je dnes známo, nic z těchto zpráv vyhlazování nezabránilo. Nacisté v něm pokračovali ještě zběsileji dál a to přesto – nebo právě proto – že jejich prohra se blížila. Po úplné likvidaci východních vyhlazovacích táborů nacisty na ně svět brzy zapomněl, a to na dlouho. Kdo dnes ví o Sobibóru nebo Bełżci?

Půl století zapomnění

Fryderyka Grossmannová s dcerou Anitou, deportovány do Bełżce v září 1942

Tak se jmenuje příznačně kapitola, jež se zabývá po léta neexistující pamětí na nacistický koncentrák, pro nás dnes nepochopitelnou. Bylo zapomenuto i na masové vrahy. Většina SS stráží byla přesunuta po likvidaci tábora na podzim 1943 do Terstu. Jen někteří byli po válce souzeni za své pozdější působení v táborech v Itálii. Procesy o táboře v Bełżci však byly otevřeny až v druhém kole, v šedesátých letech, naprostá většina stráží však byla zproštěna obvinění. Jen někteří zmizeli a nebyli dopadeni nebo žili pod změněnou identitou v tehdejším SRN, kde tyto procesy probíhaly.

Zdá se to vše neuvěřitelné, sám autor vysvětluje, že možným důvodem je existence pouhých tří přeživších tábora. Zatímco, jak uvádí, v případě Sobibóru a Treblinky, jež byly likvidovány později, a z nichž se podařily hromadné, avšak krutě potlačené útěky, se zachránily desítky vězňů. I to je však žalostně málo. Proto ta neúspěšnost dokazování nacistickým vrahům jejich zločinů. Jak s tím mohli nadále žít? Nemluvě o expertech programu T-4, kteří pracovali nadále i jako lékaři. Jak to všechno bylo možné a svět něco takového dopustil tehdy i v poválečných letech. Ale hlavně, jak se mohlo zapomenout a po desítky let tak strašné vraždění vůbec nepřipomínat?

Nový památník v Bełżci

Současný památník v Bełżci

Jak píše Robert Kuwałek v takto nazvané kapitole, památník byl slavnostně otevřen až v červnu 2004. Jedním z těch, kdo měli největší zásluhy na jeho realizaci byl od první mezinárodní dohody o výstavbě památníku v roce 1995 tehdejší předseda Muzejní rady Muzea holocaustu ve Washingtonu Miles Lerman. Sám přežil šoa a celou jeho rodinu zavraždili právě v Bełżci, pocházel z lublinské oblasti. Výstavbě památníku předcházel archeologický průzkum u Bełżce v letech 1997-1999. Nesnadně proveditelný – nejen proto, že nacisty byl tábor v roce 1943 srovnán se zemí, oběti z hromadných hrobů znovu vyjímány a páleny. Ale i proto, že území tábora v poválečných letech prošlo nájezdy zlatokopů, kteří hledali mezi pozůstatky obětí vše cenné. Asi největší projev lidského hyenismu. Problém byl však v nezabezpečení a neuzavření místa bývalého vyhlazovacího tábora.

Chaim Hirszman, jeden ze tří přeživších vězňů tábora

Vzhledem k neexistenci původních staveb je znovuvybudovaný památník založen na silných symbolech. Působivý je dlouhý koridor (viz foto na obálce knihy), vedoucí místy bývalé propusti mezi tzv. šatnou, kam byli vězni z transportů přímo z nádraží přiváděni a vše jim bylo odebráno. Propustí procházeli pak vězni k údajným koupelnám – na smrt k likvidaci do plynových komor. Jeden za druhým v těsném průchodu, pro hrstku stráží bylo tak jednoduché udržovat vše pod dozorem. Dnešní návštěvník se pak dostává do budovy muzea, kde se dovídá o další historii a děsivých faktech fungování tohoto místa smrti. Škvárou jsou vysypána místa hromadných hrobů, zůstalo zde několik starých dubů, jež zde byly už za doby existence tábora. Jsou to němí svědci, kteří zavražděné oběti naposledy viděli živé. Toto místo už doufejme nebude nikdy znovu zapomenuto. Jako odstrašující příklad masového vraždění tzv. civilizovaného moderního světa reprezentovaného nacistickým Německem.

Robert Kuwałek (1966-2014), polský historik, absolvent Katolické univerzity v Lublinu, který se zabýval především historií židovské komunity a holocaustu v oblasti Lublinu už jako kurátor a historik Státního muzea v Majdanku, kde pracoval od roku 1999. V letech 2004 až 2007 byl ředitelem Muzea v Bełżci, nové pobočky muzea v Majdanku, kam se po roce 2007 opět vrátil. Byl známý svým intenzivním kontaktem s badateli, experty i přeživšími nejen z okolí Lublinu, pořádanými přednáškami a účastí na konferencích celého světa a jako vynikající znalec holocaustu. Za svou práci obdržel státní vyznamenání a medaili od prezidenta Polské republiky. Zemřel v 47 letech.

Reprofoto z knihy Vyhlazovací tábor v Bełżci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *