Miloš Balabán: Nejisté volby, jiná Amerika a evropská dilemata

Praha 28. října 2020

I přesto, že je Evropa sužovaná koronavirovou pandemií bude určitě s napětím 3. listopadu sledovat, jak dopadnou americké prezidentské volby i to co se odehraje po nich. Diskutuje se o katastrofických scénářích, které mohou nastat v případě, že delší dobu nebude přesně jasné, kdo vyhrál, resp. prohrál. Nahrává tomu letošní masovost korespondenčního hlasování i „preventivní“ výroky stávajícího šéfa Bílého domu o možnosti neuznání výsledků voleb z důvodů možných podvodů.

Případná povolební krize v USA může znamenat bolehlav i pro Evropu. V časopise Der Spiegel si na dané téma zaspekulovali Markus Becker, Christiane Hoffmannová a Peter Müller: Evropa bude ve vztahu k výsledkům voleb rozdělena, neboť některé země drží palce Bidenovi, jiné jako Maďarsko, Polsko a Česko se spíše přiklání k Trumpovi.

 K možnému americkému povolebnímu chaosu a možná i k ústavní krizi nebude pak jednoduché zaujmout nějaké zásadní společné evropské stanovisko. Autoři dokonce položili zajímavou otázku: pokud Trump jasně prohraje, ale porážku odmítne uznat troufne si EU na prohlášení, že jeho přítomnost v Bílém domě je nelegitimní, podobně jako je tomu v případě Alexandra Lukašenka v Bělorusku?

Jisté je, že míra americké povolební nestability by určitě neprospěla kredibilitě nejen USA, nýbrž i Západu jako celku. Brzy uvidíme v realitě, jak vývoj dopadne. Nicméně předpokládejme, že se 20. ledna 2021 nakonec odehraje inaugurace legitimního amerického prezidenta bez zádrhelů.

Evropa se ale musí připravovat na to, že po volbách už nic nemusí být tak jako dříve. Bez ohledu na to, zda vyhraje Trump nebo Biden oba budou muset ve světle zatížení země velkými ekonomickými ztrátami věnovat primární pozornost řešení domácích sociálních problémů, které covidová pandemie ještě vyostřila. Biden pak určitě více než Trump, očekávání do něj vkládaná jsou od voličů demokratů velmi velká. Prostě „America first“ 2.0.

Dá se očekávat, že to ovlivní i zahraniční a bezpečnostní politiku. Cokoliv, co je pro Spojené státy „zbytné“ a co je neúměrně zatěžuje, včetně některých spojeneckých závazků může být přehodnocováno. Trump tak bude činit přímočařeji, Biden snad diplomatičtěji, konečný výsledek ovšem vyjde v podstatě nastejno.

Jedna zahraničně-politická priorita nicméně jistě zůstane: soupeření s Čínou, což představuje dlouhodobý středobod americké politiky. K tomu mohou sloužit i účelová spojenectví. Nikoliv náhodou se tak poslední dobou množí expertní úvahy o nové roli NATO v „zadržování“ Číny, což Evropu (a zvláště Německo a Francii) jistě staví před nemalé dilema s ohledem na jejich ekonomické zájmy.

Kartami samozřejmě mohou zamíchat reálie postcovidového světa, ve kterém Západ zvláště ekonomicky nemusí tahat za delší konec provazu.  A Evropa je na počátku třetí dekády století postavena před výzvu více prosazovat svoje zájmy, které se ne vždy ve všem musí shodovat s americkými. V každém případě dochází na slova německé kancléřky Angely Merkelové, která po návratu z prvního summitu G7 s Donaldem Trumpem v roce 2017 prohlásila, že doba, kdy jsme se mohli bezvýhradně spoléhat na ostatní, skončila a že Evropané musí vzít svůj osud do vlastních rukou.

Publikováno v deníku Právo.

 (Autor je bezpečnostní analytik)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *