Miloš Balabán: Koronavirus a západní pevnost

Praha 13. října 2020

Před šesti lety vystoupil v londýnské společnosti Henryho Jacksona  s pozoruhodnou přednáškou profesor Charles Kupchan z Georgetownské univerzity, který působil v americké Národní bezpečnostní radě za prezidenta Clintona. Řekl v ní, že musíme vést s novými mocnostmi a v prvé řadě s Čínou dialog o nových zásadách mezinárodního řádu, kterými se budeme řídit ve 21. století zejména v oblasti demokracie a legitimity, lidských práv, intervencí a státní suverenity a pokoušet se s nimi o dosažení konsensu a kompromisu.  Přihlédnout je nutné k tomu, že anglosaský západní systém nemusí být univerzální a že třeba Čína nebude hrát podle našich pravidel. Pokud se ovšem takovým reáliím vzpříčíme s taktikou vytvořit uzavřenou západní pevnost můžeme být svědky postupného rozpadu mezinárodního systému založeného na pravidlech.

Možná, že jsme se po šesti letech k takovému modelu ve světle zostřených americko-čínských vztahů přiblížili. Nejedná se jen o směřování ke „Thukydidově pasti“, možné vojenské konfrontaci stávajícího hegemona a jeho vyzyvatele, tj. USA a Číny, ale i o hrozbu rozdělení světa do dvou technologicky oddělených bloků i na základě politiky sankcí, kontrsankcí a obchodních válek.

Covidová pandemie  takový scénář posouvá jiným směrem. Dva američtí profesoři mezinárodních vztahů James Goldgeier a Bruce W. Jentleson počátkem října ve Foreign Affairs napsali, že americká politika pochroumaná už před covidem dostala pandemií další reputační ránu a kladou otázku, zda je možné věřit, že USA jsou schopny se vší vážností přebrat odpovědnost za globální vedení.

Odpověď na ni mohou dát prezidentské volby, i když bude jen částečná. Nicméně bez ohledu na to, zda vyhraje Trump nebo Biden vynoří se další otázka: může být ve světě, který je (a ještě dlouho bude) ekonomicky, sociálně a zdravotně pochroumaný covidem nadále udržitelný model permanentní konfrontace mezi dvěma modely společenského uspořádání? A mohou si to vlastně Spojené státy a Evropa nyní dovolit? Kupchanova idea konsensu a kompromisu tak nabývá na aktuálnosti i když to na leckoho působí jako rouhání.

Ale už před covidem se řada amerických spojenců necítila úplně komfortně, když byla stavěna mezi jednoznačný výběr: buď půjdete s námi nebo proti nám. I když EU označila minulý rok Čínu za „systémového soupeře“ neznamená to, že německá nebo francouzská vláda oslabí svoji pozornost vůči ekonomické spolupráci s druhou a brzy první nejsilnější světovou ekonomikou. Ostatně i američtí spojenci nejvěrnější, kterým Trump ani v nejmenším nevadí – Izrael a Saudská Arábie rozvíjí s Čínou velmi čilou ekonomickou spolupráci.   

Přesto, že covidová pandemie ještě neskončila je možné přemýšlet o nových konturách postcovidového světa, kde nabývají na důležitosti dvě skutečně zásadní globální bezpečnostní hrozby: pandemie a klimatické změny. Mohl by to být stále více i společný jmenovatel ve spolupráci Západu s Čínou.

A ke změně americké politiky může přispět i to, že si americká veřejnost popřemýšlí o tom, že ani 700 miliard dolarů ročního vojenského rozpočtu neuchránilo Spojené státy před covidovou pandemií, která zabila víc Američanů, než jich zemřelo ve všech válkách s americkou účastí po roce 1945.

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *