Miloš Balabán: Slabí lídři v nedotažené Evropě

Praha 15. července 2020

Ministr kultury Lubomír Zaorálek se v sobotním interview pro Právo kriticky vyjádřil k laxní reakci orgánů EU na koronakrizi. Funkce v jejich čele se podle něj obsazují trestuhodně. „Jak je možné, že dovolíme postavit do čela slabé lídry, která by podle mě neuspěli ani ve vlastní zemi. Pak se divíme, že když přijde na krizi, jakou byla pandemie, tak na její řešení nestačí. Evropa, která chce hrát silnou roli ve světě musí mít funkční instituce a silné politické vůdce.“

Je to pravda, jedná se o Achillovu patu EU. Lídři jednotlivých členských států nicméně na silném vedení unie nemají zájem, neboť by je mohlo politicky zastínit. Prokázalo se to před rokem, když byla Ursula von den Leyenová vytažena na Evropské radě jako králík z klobouku pro dosažení kompromisu při obsazení pozice šéfa Evropské komise. Proto i v Evropském parlamentu prošla většinou pouhých devíti hlasů.

Do funkce tak nastupovala už oslabena. Prověrka pandemií pak pro ni v jejím počátku nedopadla dobře. Jakkoliv je zdravotnictví v kompetenci členských států řídící orgány EU na ní zareagovaly se zpožděním a neefektivně. Příznačné je označení, že „Evropa se vytratila“. Koordinace v boji s koronavirem vázla, což mělo i negativní důsledky v jeho šíření.

A přesto, že Leyenová má být z titulu funkce apolitická počínala si neprofesionálně, když v chorvatských parlamentních volbách podpořila vládnoucí konzervativní stranu Chorvatské demokratické společenství.

Absence silného lídra v čele EU v momentě, kdy se v mnoha směrech rozhoduje o tom, jaké může mít Evropa postavení ve světě ve kterém Západ nebude mít jednoznačný politický, ekonomický a bezpečnostní primát je tak handicapem. Neznásobuje ho ale i absence skutečných politických lídrů se strategickým myšlením a politickou vizí i v čele jednotlivých evropských zemí, zvláště těch velkých?

Z tohoto úhlu pohledu se ukazuje, jaké měla Evropa štěstí v letech studené války a těsně po ní, kdy byla „navigována“ v hodně bouřlivých vodách takovými osobnostmi jako Willy Brandt, Helmut Schmidt, Helmut Kohl, François Mitterrand a Margareth Thatcherová. Štěstí bylo, že nalezli odpovědné partnery za oceánem: Ronalda Reagana a George Bushe, st. a na východě Evropy i další těžkou váhu – Michaila Gorbačova. Společně se jim podařilo překlenout rizika neřízeného konce studené války na což se dnes dílem záměrně a dílem z neznalosti zapomíná.

Malou útěchou může být Evropě, že v lídrovské krizi jsou dnes i Spojené státy o čemž nejaktuálněji svědčí nabídka kandidátů pro podzimní prezidentské volby, kdy americká politika vygenerovala politiky o jejichž schopnostech či vizích panují nemalé pochybnosti.

Signály z amerických médií o tom, že sedmasedmdesátiletý demokratický kandidát Joe Biden naznačil, že by se jako prezident mohl spokojit jen s jedním volebním obdobím vedou k závěru, že něj může být jakýsi prozatímní prezident. S ohledem na hloubku amerických vnitřních problémů to není pro Ameriku ani pro Západ příliš povzbudivá zpráva. A pokud vyhraje Donald Trump? To už by si asi nejen v Bruselu museli všichni držet klobouky při divoké jízdě na globálním tobogánu. 

Hledání skutečného evropského lídra ovšem brání ekonomická, politická a bezpečnostní „nedotaženost“ Evropy. Ta bude ale s ohledem na její současnou kondici spíše trvalým jevem. Těžko se tak objeví někdo, kdo by měl schopnost obsluhovat pověstné jedno telefonní číslo na které se dá ze světa do Evropy volat.

Publikováno v Právu.

(Autor je bezpečnostní analytik)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *