Milena Městecká: O výstavě „NEBOURAT! Podoby brutalismu v Praze“

Praha 5. července 2020

Jako architektonický směr brutalismus mnozí z nás kromě odborníků ani neznali. Je oslavovaný i zatracovaný. A tak si v poslední době hojně diskutovaný problém demolic velkých staveb postavených zdánlivě „brutálně“ na betonových základech za éry socialismu  vzala na paškál výstava s alarmujícím názvem. Je k shlédnutí v Mecce českého výstavnictví moderního umění, Veletržním paláci od 6. března do 6. září 2020.

Jak nás hned v úvodu poučí a uvede přímo do problematiky informační brožura, výstava „představuje stavby, které výrazným způsobem vstupují (nebo by měly vstoupit) do obrazu města a které zásadně ovlivňují kvalitu veřejného prostoru kolem sebe. Takové objekty, jako je např. obchodní dům Kotva, bývalá Ústřední komunikační budova na Žižkově (aktuálně určená k demolici), budova bývalého Federálního shromáždění, hotel Intercontinental, Barrandovský most, stejně jako nedávno zbořený soubor staveb Transgasu, byly a jsou příklady na svou dobu nejpokročilejších řešení a špičkových výtvarných koncepcí“. Tak, to by mohl konstatovat každý a o všem. Jak nás autoři výstavy chtějí přesvědčit?

Studie přestavby údolí Košíře, 1974, arch. Karel Prager

Bouralo se a bourá se zatím dál

Vstoupíme do foyeru a procházíme kolem panelů s fotografiemi staveb, které Pražan či ten, koho sem vítr zavál kupříkladu za studiem či prací na něčekaně dlouhá léta, vesměs zná. Žasne nad krásou budov, kterou si neuvědomil a nevnímal. Mnohé z nich už ale shlédnout nelze, zná je jen zpaměti. Jiné má ve svém okolí a uvědomuje si, že např. komplex ve své době nadčasové stavby mateřské školky na Letné, je dnes rekonstruován a přestavěn na kliniku, kolem které vlastně každý den ráno prochází. Netuší však, že se její stavba i návrh zrodil v diskusi mnoha zanícených vyznavačů směru brutalismu, architektů, technologů, stavařů inspirovaných ve své době i západními vzory.

Na Západě brutalismus, jak nám výstava v úvodu osvětlí, začínal už v 50. letech a u jeho začátku nestál nikdo menší než francouzský génius architekt Le Corbusier (1887-1965). K nám dorazil se zpožděním a pronikl  s o to vetším zanícením do velkých staveb v Praze a dalších městech až v 60. a 70. letech. Pražská výstava prezentuje odvážné ikonické projekty, našich renomovaných architektů a architektek jako byli Karel Prager, manželé Machoninovi, Karel Filsak, Zdeněk Kuna, Alena Šrámková a další.

Návrh do soutěže na Staroměstskou radnici, 1967

Zachraňme, co se dá

Jak se dozvíme dále, „v Praze pracovala architektura ovlivněná brutalismem s jemnějšími, lokálně specifickými akcenty. Diferencované nakládání s výraznou hmotou, respektování městského kontextu a neotřelé kombinace materiálů a barev bylo více přítomné než syrovost betonu“. Podobně jako se v Evropě po válce nastupující generace architektů, kteří válku zažili už jen jako děti či mladiství, snažila odlišit a najít nový směr. Ten vítězil v duchu poválečné obnovy a příklonu k sociálně-demokratickým a socialistickým tendencím (v celé Evropě!) a to hlavně u velkých veřejných staveb: škol, kulturních domů, bytových komplexů a rekreačních středisek. Monumentalizujících, reprezentujících silný stát. Snažících se najít inovativní technologické a konstrukční postupy, pokud možno finančně dostupné.

Velvyslanectví Bulharska, obytné domy, 1981-1985, arch. Náhlík, Holub

Po procházce kolem pražských méně či více známých architektonických lahůdek brutalismu následuje mapka – čtyřmi barvami odhaluje syrovou realitu. Jednoznačně jako přímočarý brutalismus a jeho „odhalené konstrukce“ a „autentické materiály“ ukazuje nepočetné stavby postavené a přestavěné. Vedle pak jsou černé body, budovy již demolované, a červenou barvou alarmují ty ještě stojící, ale ohrožené.

Svobodárna zdravotních sester, 1974-1985, architekti Milunič, Linek

Následuje část výstavy nejrozsáhlejší, dělená do několika oddílů. Zavádí nás podrobněji do krás a počinů českého brutalismu. Také nahlíží práci s interiérem a vybavením staveb. Ukazuje četné architektonické studie známé i neznámé, Staroměstskou radnicí počínaje a budovou Transgasu (jak již uvedeno a všeobecně známo dnes zbořenou) či až kosmickými vizemi budovy ÚRO, tedy Ústřední rady odborů. Modely projektů jako vize přestavby sídliště Košíře architekta Pragera s vertikálními jen několikapatrovými bloky propojenými důmyslnými mosty na členitém kopcovitém terénu nás dovedou až na samý, dá se říci tragický závěr – k videu Eroze Transgasu. Ve zrychleném sledu se před námi lehce jak dětská stavebnice rozpadá dílo stavby, kterou už nelze vrátit zpět. Jako varovný vykřičník na závěr: „Nebourat!“.

Koospol, 1974-1977, architekti Fencl, Franc, Nováček

Zbývá dodat, že výstava nabízí během července a srpna procházky Prahou i komentované prohlídky pro pedagogy a širokou veřejnost. Ať se vám líbí.

Foto: archiv autorky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *