Žák Ladislav: Nekecáme-pomáháme…

Praha 3. června 2020

Před časem jsme s několika kamarády hledali způsob, jak úderně a stručně vyjádřit takový přístup k problémům současnosti, který nestojí na hromadě řečí a současném čekání na pokyn ke skutku zvenčí. Samozřejmě, pokyn pokud možno doplněný přesným návodem a metodikou postupu s ubezpečením, že když už se pak někdo odhodlá něco udělat, určitě za to neponese žádnou odpovědnost. Složilo se nám to nakonec postupně tak nějak samo do úsloví „nekecáme-pomáháme“.

Tenhle slogan se nám v partě líbí čím dál tím více. Musím ale také říci, že to není jenom pýchou nad vlastním dílem, ale bohužel i proto, jak je kolem nás stále více patrná všeobecná pasivita a čekání na to, co bude, takže ten slogan přirozeně jaksi více vystupuje do popředí… Bylo velmi příjemné sledovat v čase počínající doby koronavirové spoustu nejrůznějších méně nebo více sofistikovaných iniciativ jednotlivců i nejrůznějších institucí. Dnes jako kdyby na ty plamínky nejrůznějších iniciativ někdo hodil mokrou deku a vzal jim kyslík. Občas je ještě vidět trochu dýmu a zůstává taková divná pachuť z toho, že to byla „marná lásky snaha“. Navíc se kolem nejrůznějších iniciativ začínají stahovat mraky pochybností a hraběcích rad věčných přihlížejících a kibiců. Prý by bylo lepší, kdyby jejich protagonisté nedělali nic, nenastavovali zrcadlo ostatním, kteří spořádaně s rouškou na ústech čekali a čekají na pomoc shůry…

Naše úsloví se z oznámení o našem přístupu k problémům pomalu mění na výzvu či dokonce pokyn „nekecejte-pomáhejte“ popřípadě „nekecej-pomáhej“. Jsme přesvědčeni o tom, že nám doba koronavirová jasně ukázala, že pomoc můžeme hledat jenom na konci našich paží a také mezi našima ušima. Jsem moc rád, že patřím tak trochu do party, které se podařilo uvést do života nápad Jana Procházky na originální, a přitom funkční a účinné využití fotokatalytického jevu. Ale jsem ještě radši, že se dokážeme sejít, pozvat své přátele, kamarády a známé a společně něco funkčními fotokalytickými nátěry skutečně natřít. Zlepšit tak životní prostředí, upevnit vzájemné vztahy a navázat nové. Trochu to připomíná něco z historie i současnosti slavného hnutí Brontosaurus.

Byl bych moc rád, kdybychom v co největším měřítku začali měnit svět bezprostředně kolem sebe. Je to naše prostředí, to my jsme jeho součástí, to my neseme za něj odpovědnost a máme povinnost se o něj starat. Nepotřebujeme k tomu ničí povolení a ničí hraběcí rady. Máme jeden každý z nás spoustu možností jak pomoci svému prostředí, přispět k jeho čistotě a třeba dostatku vody a vláhy. Existuje takové otřepané heslo mysli globálně, jednej lokálně… Já bych vsadil na lokální etické myšlení a hlavně na následné lokální konání… To globální myšlení bych ponechal několika vyvoleným ve slonovinových věžích skutečné vědy a moci. Sdělení a hlavně pocházející z masového globálního myšlení nám zatím přinášejí více škody než užitku. Mohly by svým obsahem mnohdy pobavit, ale s globálními klauny přicházejí opravdu spíše slzy.

Pro ty z čtenářů, kteří by snad chtěli vědět více o tom co, jak, s kým a hlavně čím občas něco natíráme, nekecáme a pomáháme, uvádím adresu www.fn-nano.com.  

1 komentář: „Žák Ladislav: Nekecáme-pomáháme…

  • 7.6.2020 (12:37)
    Permalink

    Heslo se mi moc líbí. U nás, v naší vísce nestřediskové pod Řípem, se jím řídíme už dlouho. Staráme se, aby zde bylo čisto. Uklízíme binec, který zde po sobě nechávají někteří turisté. Vysazujeme kytky, vyměňujeme si sazenice na květiny i zeleninu. Vzájemně si pomáháme, když některý z nás na něco sám nestačí… Z pohledu jiných možná nic moc, ale my jsme spokojení a šťastní, že se nám zde dobře žije.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *