Žák Ladislav: Kádrování padlých…
Praha 1. května 2020
Rozmáhá se nám tady takový nešvar…
Kádrováni padlých. Já osobně opravdu, ale opravdu kádrování padlých moc nerozumím…
Pokud pominu obecnou úctu k padlým, včetně nepřátel, jako určitý kulturní standard, pak kádrování těch, kteří padli na naší straně, mi připadá jako nedostatek základní inteligence, zdravého rozumu a znak deprivantstvi.
Skupina lidí, kteří protestuji proti odstranění pomníku maršála Koněva má obdobné personální složení jako skupina, která protestuje proti pomníku vlasovců… Nemá to žádnou logiku mimo té, že chování této skupiny kopíruje názor cizí moci. Naopak skupina odpůrců památníku Koněva je podobná skupině podporujících památník vlasovců…Logiku to na obdobnou, jde to přesně proti názoru cizí moci…
Jde tedy o spor o vztah k cizí moci, který se odehrává na hrobech padlých…Je to nejubožejší válčiště všech ubožáků…
Viděl jsem památník a pohřebiště a německých výsadkářů v krétském Maléme a nezaznamenal jsem tam ani v širokém okolí žádný náznak neúcty, a to ani v době, kdy byl řecký tisk plný fotografií Merkelové přemalovaných na Hitlera a opatřených hákenkrajcy kvůli tehdejší zoufalé ekonomické situaci Řecka. Okolností a průběh krétské operace jsou dobře známé nelze dost dobře předpokládat, ze by se Německo staralo recipročně o nějaké řecké válečné hroby ..
Viděl jsem společné památníky padlých obou stran v obou světových válkách v městečkách Alsaska i jinde ve světě. Často na nich bylo patrné, že k této smířlivě a pokorné podobě památníků padlých dozrávali občané těch kouzelných městeček postupně celých uplynulých sto let…
Praha a její okolí má řadu pomníků a pomníčků rudoarmějců i vlasovců. Pečujeme i o hroby ostatních padlých ve válce, včetně těch německých…Dobře si pamatuji, jakou hysterii to na počátku devadesátých let vyvolávalo…
Dokud naše společnost a její stát nedají jasně najevo, že pomníky mají být stavěny a zachovávány a úcta k padlým je kulturní konstanta, pak se z těchto sporů, kterými si my sami ničíme vlastní společnost a zemi, nikdy nevyhrabeme… Pokud tyto ubohé spory naší společnost ovládnou, budeme ubohou zemi plnou ubožáků… Máme k tomu opravdu dobře našlápnuto…
Vážený pane Žáku,
mluvíte mi z duše. Kádrování na hrobech padlých je ubost, zbabělost, absence vědomostí, elementární lidskosti…
Ráda bych připomněla slova muže, jehož jsem si hluboce vážila. Muže, s nímž každé setkání pro mne bylo svátkem a poctou. Válečného veterána, generálmajora Mikuláše Končického.
“Myslím, že jsou dva základní typy lidské povahy. Jedna funguje na rozmíšce, druhá na soužití. Ta druhá pro mě byla vždycky ta lepší cesta, i když je složitější. Rozeštvávání lidí, to je podle mě to nejhorší. A pak už je snad jen důležité, aby bylo co nejméně chamtivosti a co nejvíce lidí zůstávalo poctivých nejenom k ostatním, ale také sami k sobě.”
Druhý citát je od jiného válečného veterána, k němuž jsem také vzhlížela s úctou a jenž byl pro mne velikou autoritou. Brigádního generála Pavla Vranského.
“Nebyl jsem hrdinou, nevykonal jsem mimořádné činy, neprojevil jsem zvláštní odvahu, avšak mám dobrý pocit, že jsem splnil svou povinnost, v prvé řadě vůči sobě a svému svědomí.
… Cením si věrnost, nenávidím zradu a jakékoli pokytectví.”
Tito muži bojovali za svobodné Československo na východní i západní frontě. V knize jejich vzpomínek, nazvané Bez nároku na slávu, jsem našla ještě tyto velice podnětné myšlenky M. Končického.
“Já bych si jen přál, aby poctivé poznání minulosti pomohlo dalším generacím najít správné relace a ty správné hodnoty dokázaly chránit. Pro mne je nejvyšší hodnotou lidskost, schopnost dobrého lidského soužití i vědomí přináležitosti k vlastní kultuře. Byl bych rád, kdyby mladí dokázali svou kulturu chránit a nikdy tak nepřipustili, aby se z nich stalo tupé stádo – ale zároveň dokázali žít v míru a přátelství s ostatnímu kulturami a národy.”
Pane Žáku, manipulujete fakty…. V případě památníku Koněva nejde o památník padlému, leč pouze podlému. Naopak v případě padlých Vlasovců se jedná o nápravu hrubých hříchů minulosti. Ani jedno není vyvoláno vůlí cizí moci, ale posledních zbytků slušnosti v tomto národě.
Co se týká vlasovců, jejich zásluhy na pomoci Praze v květnu 1945 popřít nelze. Má to však dle mne háček: osobně se domnívám, že si na poslední chvíli chtěli vylepšit renomé než se dostanou do amerického zajetí.
Nazývat maršála Koněva podlým je přes čáru. Nebýt lidí jako on, asi bychom tu dnes nebyli. Bez ohledu na to, jak kdo posuzuje jeho poválečnou činnost.