Žák Ladislav: Empatie…

Praha 23. ledna 2020

Ministr kultury odvolal ředitelku Památníku v Lidicích a zdůvodnil to mimo jiné nedostatkem empatie. Tohle slovo znělo v současném „éteru“ snad až nepatřičně. Empatie je přece právě v dnešní době symbolem slabosti, kterou by žádný manažer neměl trpět. Nejsem si vůbec jistý tím, zda se tím vyhazovem za nedostatek empatie něco vyřeší. Stejně tak si nejsem jistý tím, že by nějaká podoba empatie a její zvýšená míra v osobnostním uspořádání ředitelky Památníku v Lidicích mohla na dlouhodobě neblahé situaci kolem památky lidické tragédie cokoliv změnit. Jistý si jsem jenom tím, že empatie je dnes obecně nedostatkovou hodnotou a v situaci kolem památky Lidic, a zdaleka nejen Lidic, se jí u nás nedostává dlouhodobě na více stranách než jenom na jedné. Konec konců, jak již byla naznačeno výše, empatie je v dnešní době až zavrženíhodný plezír a bezmála sprosté slovo. Dovolím si několik poznámek.

Především je třeba si uvědomit, že součástí péče o památku kohokoliv nebo čehokoliv, jehož život či existence byly v minulosti jakkoliv násilně ukončeny, nemá být vylepšování jeho obrazu z dob, kdy ještě žil, nebo, v případě obce, existoval.  Lidé ani jejich obce se nestanou lepšími tím, že je někdo zavraždí nebo vyvraždí a vymaže z mapy. Stejně tak vražda není omluvitelná a nepřestává být vraždou tím, že jejím cílem byl špatný člověk nebo hříšná obec. Česká specialita, vyšší princip mravní, podle kterého vražda na tyranu není zločinem, podobně jako biblická zkáza Sodomy a Gomory ohněm a sírou jsou ze své podstaty zrůdné a neblaze se podepisují na vnímání řady událostí, mimo jiné i na vyhlazení Lidic a jeho dobového i aktuálního kontextu.

Je třeba pochopení toho, že nejvíce ubližujeme památce kohokoliv či čehokoliv, když z něj učiníme modlu. Úplně stačí, když se podaří, že se daná památka stane symbolem nepřijatelnosti svévolného násilí a odsouzením moci nebo režimu, které se ho dopustily, a to i v případě výjimečného stavu. Vzpomínám si v této souvislosti na světlou památku národního hrdiny Julia Fučíka, úplně normálního chlapa, plného života, ze kterého udělala po válce jeho žena Gusta za vydatné pomoci strany a vlády neživotný preparát uplácaný z hrdinství, mravní čistoty a lásky k Sovětskému svazu. Když státostrana padla, začalo se na Julia Fučíka více nebo méně hystericky útočit, byl označován za zrádce, který udával kde koho a bez mála byl označen za konfidenta, který snad ani nebyl popraven, ale za zásluhy o Říši někde pořád žije jak Elvis nejlépe rovnou s Adolfem Hitlerem. Omlouvám se za velice mírnou nadsázku. Trvalo dvě desítky let, než se podařilo celou historii Reportáže psané na oprátce doplnit nejen o Gustou a státostranou zadržené Fučíkovy pankrácké motáky, ale také o celý protokol Gestapa, týkající se jeho zatčení a pobytu ve vězení, a další dokumenty, celé to vědecky zpracovat a vydat.

V Lidicích je situace dlouhodobě neméně složitá. Bohužel, prosté konstatování, že jde o památku vyhlazení obce, jejíž obyvatelé byli úplně obyčejnými občany Protektorátu Čechy a Morava se všemi možnými ctnostmi i nectnostmi, toho mnoho nevyřeší. Je to sice pravda, ale obraz, který se generacím tvůrců památky Lidic podařilo vytvořit, je mírně řečeno poněkud nešťastný, podobně jako tomu bylo u Julia Fučíka. Na prvním místě je třeba pojmenovat velkou vyumělkovanou křehkost tohoto obrazu, která se velmi těžko snáší s čímkoliv, co by ji jen trochu mohlo narušit. Řečeno poněkud na hulváta – památka vyhlazení Lidic zůstane symbolem zrůdnosti německého nacistického režimu v Protektorátu Čechy a Morava, i kdyby, s prominutím, každý občan Lidic udal deset Židů… Teď se zdá nepřekonatelnou překážkou skutečnost, že jeden historik našel o jednom údajném udání jednu zmínku v úředních záznamech, která údajně byla učiněna jedním vyděšeným četníkem ze strachu z obvinění z kolaborace snad až po válce. Svůj objev publikoval. Šlo přitom o mladého vědce, který se věnuje historii lidické tragédie systematicky a je dlouhá léta členem vědecké rady Památníku. Policejní a četnické archivní zdroje o tragédii nebyly v zásadě po sedmdesát let systematicky vědecky zpracovány s výjimkou pokusu z roku 1946. Teprve posledních několik let se daří tvořit nový obraz celé události, která stojí více na vědeckém zkoumání než na nekritickém uctívání. Obraz, který ztratí křehkost a možná trochu té krásy, ale bude odolný, vypovídající a stálý…

Záleží jenom na nás, zda si v sobě uchováme památku Lidic a jakou bude mít podobu. Památka vyvraždění obce, jejího srovnání se zemí a vymazání z mapy a paměti může přece mít při troše té empatie jednom jednu podobu. Naším úkolem je předávání podstaty tohoto zrůdného činu budoucím generacím. To se bez otevřené diskuse a širokého zkoumání nemůže podařit. Pokud se to ale podaří, pak už se nemusíme o podobu památky otištěné v myslích příštích generací bát. Rozkolísanost a nejistota, kterou vnesl do podoby památky Lidic jeden historik a jeden televizní pořad by nás měl varovat, že jsme empatii a racionální zkoumání události zřejmě vyměnili za prázdné a mechanické rituální uctívání.

Není to tedy o empatii o paní ředitelky,  je to o empatii nás všech a každého z nás. Památku Lidic za nás žádný ministr, ředitelka nebo památník nevytvoří, nerozvine ani neuchová a současný neblahý stav nevyřeší. Naopak, na neživotný a neživotaschopný obraz památky odkazu vyhlazení Lidic se začne útočit, až se celý rozsype a zanikne… Nikoliv kvůli své podstatě, ale kvůli zacházení s ní…

1 komentář: „Žák Ladislav: Empatie…

  • 23.1.2020 (9:42)
    Permalink

    Léta jsem pro Památník Lidice pracovala jako překladatelka a editorka. I za odvolané paní ředitelky. Abych nebyla obviněna, že někomu (ne)straním, doporučuji k přečtení dvě knížky poslední lidické ženy, přeživší KT Ravensbrück, Jaroslavy Skleničkové: Jako chlapce by mne zastřelili a Vzpomínky mne stále tíží. Ať si každý čtenář udělá názor sám na to, jak se ve vsi žilo před jejím vyhlazením. Jak ženy žily v lágru, co tam prožívaly.

    Vždy je chybou, když se z někoho udělá modla. To následně zatemňuje mozek, zastírá fakta, brání rozumnému uvažování na základě ověřených skutečností. Doufám, i proto, že osobně znám protagonisty celého případu, že se jej ujmou nezávislí historici, badatelé a budou pátrat a zjišťovat, kdo inkriminovaný zápis učinil, proč. Ověřovat z dalších zdrojů jeho (ne)pravdivost. Pro dokreslení doporučuji vyslechnout si rozhovor s paní ředitelkou, který 22. 1. 2020 přinesl český rozhlas:
    https://radiozurnal.rozhlas.cz/dvacet-minut-radiozurnalu-5997743

    17:06
    Dvacet minut Radiožurnálu
    Hostem je Martina Lehmannová, která byla ředitelkou Památníku Lidice. Proč rezignovala na svou funkci? Chyběla jí empatie k těm, kteří přežili lidický masakr, jak tvrdí ministr kultury? Moderuje Tomáš Pancíř.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *