Vojna s pomníkmi: Ľudia bdite!

Bratislava 23. septembra  2019

V ostatnom čase sa v slovenských médiách a na internetových stránkach čoraz častejšie vyskytujú publikácie, názory niektorých verejných činiteľov, ospravedlňujúce kroky zastupiteľstva Prahy 6 ohľadom premiestnenia pamätníka maršala I.S. Koneva a všeobecne spochybňujúce oslobodzovaciu misiu Červenej armády v Európe. Zdá sa, že stojí za to pripomenúť si niektoré historické fakty a objasniť, k čomu tieto trendy môžu viesť.

Ako viete, jednotky 1. ukrajinského frontu pod velením maršala I.S. Koneva v máji 1945 oslobodili Prahu od nacistov. Tento historický fakt nemožno vyvrátiť. Obyvatelia českáho hlavného mesta na znak vďaky postavili významný pamätník, ku ktorému každoročne kladú kvety. I.S. Konev je čestným občanom Prahy. Preto akékoľvek iniciatívy na zbúranie alebo premiestnenie pamiatok znižujú význam slávnych a tragických stránok histórie, o ktorých tieto svedčia. Je nám veľmi ľúto, že miestne úrady nezohľadnili výzvy verejnosti a českého vedenia, aby zabránili takémuto vývoju udalostí.

V tejto súvislosti by sme chceli citovať slová českého politika Václava Klausa ml. «Sochy sú symboly, … sú odkazom našej histórie. Socha Ivana Koneva nie je oslavou konkrétnej osoby, je to predovšetkým oslava víťazov Druhej svetovej vojny a oslobodenia Československa. Je poctou desiatkam tisíc padlých».

Sme presvedčení, že každý chápe, že boj proti pomníkom sovietskych vojakov-osloboditeľov je súčasťou rozsiahlej kampane zameranej na prepísanie histórie Druhej svetovej vojny a skreslenie rozhodnutí Norimberského tribunálu. Sme nesmierne znepokojení tým, že revízia histórie sa uskutočňuje na oficiálnej úrovni. Svedčí o tom napríklad nedávne vyhlásenie bulharského ministerstva zahraničných vecí, v ktorom sa požaduje, aby sa boj ZSSR proti nacizmu a víťazstvo nad ním nepovažovali za oslobodenie kontinentu.

S veľkým poľutovaním pozorujeme, že aj na Slovensku existujú obdobní takzvaní odborníci na históriu, ktorí sa usilujú oslabiť úlohu Červenej armády pri oslobodení Európy. Vyzývame takýchto komentátorov, ktorí ospravedlňujú revanšistov, aby si osviežili svoje vedomosti o dejinách Druhej svetovej vojny. Netreba kvôli tomu chodiť ďaleko. Na začiatok by stačilo napríklad navštíviť výstavu, ktorú nedávno otvorili v priestoroch Národnej rady Slovenskej republiky „Holokaust. Likvidácia. Oslobodenie. Záchrana.“ Dúfame, že zoznámenie sa so skutočnými historickými dokumentmi pomôže všetko uviesť na správnu mieru a pochopiť, že interpretácia určitých historických udalostí v Európe nemôže zatieniť úlohu Červenej armády pri záchrane celého kontinentu pred «hnedým morom».

 Výstava pomôže pochopiť, koho jednotky 1. ukrajinského frontu pod velením maršala I.S. Koneva oslobodili z nacistického táboraOsvienčim . Výstava núti zamyslieť sa nad tým, ako sa tam títo ľudia dostali, kto a z akých krajín ich do tejto továrne na smrť poslal. Chceli by sme veriť, že mnohým činiteľom bude jasné, aké udalosti mali rozhodujúci význam pre prežitie miliónov ľudí a pre zachovanie ľudskej civilizácie a aké sú dôsledky špekulácií o historických udalostiach, za čo a komu by sa bolo treba ospravedlniť…

Vojna s pomníkmi v Európe je rovnaké barbarstvo ako ničenie historických svätýň v Afganistane a Egypte, buranie chrámov v Sýrii a Kosove. Tí, čo ospravedlňujú tieto činy dočasných politických dejateľov a iné trestné činy tohto druhu, pošliapávajú históriu, tí by si mali uvedomiť, že dláždia cestu k moci revanšistom a neonacistom všetkých druhov, novým extrémistickým politickým silám, pre ktoré ľudské obete a spomienky na ne nič neznamenajú.

Preto sa na vás obraciame s výzvou, aby ste sa zamysleli nad historickými skutočnosťami a uvedomili si, že revanšizmus sa derie k moci rôznymi spôsobmi, jedným z nich je boj proti pomníkom ľudí, ktorí zvíťazili nad fašizmom. Vtedy sa toto celosvetové zlo podarilo poraziť, ale, ako dnes znepokojene pozorujeme, nepodarilo sa ho zničiť úplne.

PK

1 komentář: „Vojna s pomníkmi: Ľudia bdite!

  • 24.9.2019 (15:05)
    Permalink

    Člověk se nerodí pro válku

    Tak zní název českého překladu protiválečné knihy z pera sovětského spisovatele Konstantina Simonova, jinak také válečného zpravodaje, který jako novinář prošel frontovými poli druhé světové války.
    Člověk se nerodí pro válku, to však nevylučuje, že je předurčen obléknout vojenský stejnokroj, aby jednou, bude-li jeho vlast v ohrožení, ji šel bránit.
    Člověk se nerodí pro válku, ale proti své vůli je do ní vtažen, aby své zemi, svým blízkým, svým spoluobčanům zase navrátil mír a svobodu.
    Ani maršál Koněv se pro válku nenarodil. Osud mu však určil roli vojáka, do posledního okamžiku svého života připraveného plnit přísahu danou vlasti.
    Ve válce nelze nic předstírat. Je to mezní situace, v níž vyplouvá na povrch dobré i zlé, co v nás je. Zvláště člověka ve velitelské funkci důkladně prověří. Vyzkouší, zda v sobě najde sílu, odvahu i schopnost vést své vojáky do boje, aby nad nepřítelem, a nacistické Německo bylo silným nepřítelem, dokázal zvítězit. Ivan Stěpanovič Koněv onu sílu, kuráž a vlohy měl.
    Před desítkami let se se zbraní v ruce postavil na obranu své nacisty napadané otčiny. Do boje šel i za naši svobodu. Sotva koho po válce napadlo, že přijde čas a vzplane boj za to, zda maršál ze svého pomníku v pražských Dejvicích bude shlížet i na generace příští. Mimochodem, nevím nic o tom, že by byl zbaven čestného občanství Prahy, jímž se stal 6. června roku 1945! V roce 2015 se o tom mluvilo na jednání zastupitelstva městské části Prahy 6 a rovněž v televizním pořadu Reportéři ČT, vysílaném 13. dubna téhož roku. Tehdy válečný veterán, ještě v hodnosti plukovníka, pozdější brigádní generál Pavel Vranský, bojovník od Tobrúku a příslušník 311. čs. bombardovací perutě RAF, v uvedeném pořadu odmítl odstranění maršálovy sochy i doplňující tabulku. Žel z uvedeného pořadu, postrádajícího objektivitu, jeho tvůrcům vypadla další veteránova slova, a totiž, že je nepřípustné z pohledu současnosti hodnotit minulost.
    Zatímco Plzeň 1. května odhalením památníku vzdala náležitý a podotýkám zasloužený hold generálu Georgu Pattonovi, jehož jednotky toto město v květnu 1945 osvobodily, v Praze 6 se už v roce 70. výročí osvobození přetřásalo možné odstranění sochy osvoboditele Prahy sovětského maršála Koněva.
    Nečiním rozdílu mezi bojovníky z Východu a Západu. Úctu a vděk cítím ke všem. Tak mne doma vychovali. A nejen proto, že mou tetu, politickou vězeňkyni mj. Osvětimi a Ravensbrücku osvobodila Rudá armáda, zatímco jejího druha, rovněž politického vězně mj. Buchenwaldu, vojska americká.
    Měla jsem možnost dlouhá léta spolupracovat s válečnými veterány, stejně jako s příslušníky druhého domácího odboje, s politickými vězni nacistických věznic, káznic a koncentračních táborů. Jsem vděčna za to, že mi dali nahlédnout do svých srdcí, že mi umožnili poznat jejich postoje, že se mnou vždy hovořili na rovinu. Každý z nich zdůrazňoval, že za naši svobodu bojovali pod jednotným praporem spojeneckých protihitlerovských sil. Myslím, že kdo tuto skutečnost odmítá přijmout, sotva pochopí, co Hitlerovo Německo představovalo, co byl fašismus a nacismus.
    Před mnoha lety jsem u maršálova pomníku slyšela následující slova:
    „Musím vám připomenout, že jen při osvobozování Prahy ve dnech 8. a 9. května 1945 padlo kolem 1500 sovětských vojáků a při osvobozování Československa položilo za nás život 144 tisíc rudoarmějců.“ Pronesl je Stanislav Hejduk, který se jako osmnáctiletý v době Pražského povstání podruhé narodil. Stal se totiž lidským štítem, když ho esesmani 7. května 1945 hnali před německým tankem proti barikádě. Tankisté 3. a 4. gardové armády generálů Rybalka a Leljušenka zvládli za 3½ dne bleskový pochod z Berlína do Drážďan a následně, bez jakékoliv speciální přípravy, překonali průsmyky Krušných hor. Asi jen voják dokáže plně ocenit tento heroický čin. Praha, jíž německý říšský státní ministr K. H. Frank a velitel německé skupiny armád Střed polní maršál Schörner za to, že se odvážila postavit na odpor, chystali krvavou lázeň, byla tímto činem zachráněna.
    Válečný zpravodaj Boris Polevoj v reportáži z osvobozené Prahy mimo jiné napsal: „Projíždíme ohromným náměstím… Uprostřed je nějaký velký pomník. Je to prý pomník mistra Jana Husa. Stojí obklopen svými žáky, a jakoby s bolestí hledí na krásnou starou budovu, ještě dohořívající před jeho očima. Musel to být ohromný požár…
    ‚Radnice…‘ vysvětluje nám doktor. ‚Staroměstská radnice.‘ A v jeho očích jsou slzy. ‚I tu nám esesáci zničili.‘ Za rohem nám ukazuje starobylý orloj. Hodiny na něm však stojí. Orloj byl zasažen německým granátem.“
    Nikomu nenutím své názory. Nabídla jsem pouze pár vět k zamyšlení. Závěry nechť si každý učiní sám.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *