Alena Wágnerová: Cestou životem

Praha 6. září 2019

Jak žít a jak přežít války, nacismus a komunismus… Cyklus povídek česko-německé spisovatelky Aleny Wagnerové CESTOU ŽIVOTEM oživuje stíny 20. století.

Jak nezapomínat a jak obstát sám před sebou. To jsou dvě základní otázky, které předkládá kniha CESTOU ŽIVOTEM spisovatelky Aleny Wagnerové. Je však nutno dodat: ve 20. století. Toto století bylo nejen velmi dlouhé, ale také přinášelo spoustu nebezpečí, strašných chvil, včetně svodů typu: Když půjdeš s námi, budeš se mít líp… Proto bylo pro přežití 20. století i nutné na leccos dočasně zapomenout, aby vůbec člověk mohl žít. Ale zároveň na nic nezapomínat, jelikož tomu se zas říká životní zkušenost. A pořád člověk musí být schopen se sám na sebe podívat do zrcadla.

Alena Wagnerová je známa svými knihami o životě Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné či Franze Kafky. Povídková sbírka CESTOU ŽIVOTEM se dá považovat za autorčino celoživotní ohlédnutí – za ony drobky, které se možná již zdály zapomenuté a zapadlé, avšak v šuplíku Aleny Wagnerové byly bezpečně uchovány.

V těchto povídkách najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, které odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera.

Výraznou kvalitou souboru CESTOU ŽIVOTEM je, že nejde o žádné narychlo sepsané, efektní dílo – jedná se o povídky nastřádané během desetiletí. I proto je kniha povídek Aleny Wagnerová nenápadnou událostí letošní literární sezóny.

17. září 2019 vydává nakladatelství PROSTOR.

„Proč je člověk vždycky tak pozdě stejně starý jako jeho rodiče?“ Tuto otázku najdeme v závorce v drobném příběhu Ranní lázeň, kde většina toho podstatného zůstává pod hladinou, v přeneseném slova smyslu i doslovně. A už jen tato věta musí každého odvážného čtenáře zaujmout – a musí při ní zbystřit, neboť přesně takové otázky jsou znakem psaní, které stojí za čtení.

Vedle toho v Cestou životem Aleny Wagnerové najdeme i rozmarně působící prózu Dopravní přestupky Karla Baumanna (Malé rekviem), týkající se jednoho vzdáleného příbuzného Franze Kafky a jeho věčných patálií s dopravními předpisy. Ovšem zároveň z ní čím dál víc cítíme předzvěst čehosi hrozného… Poslední cesta Karla Baumanna totiž nebyla v automobilu, nýbrž ve vlaku jedoucím z Terezína do Osvětimi.

V povídce A kohout třikrát zazpíval je zas jednou z hlavních postav velitel terezínské Malé pevnosti Jöckel, jenž se marně snaží zachránit jemu tak sympatickou vězenkyni, která se stala hospodyní v jeho domě. Na to, aby změnil rozsudek smrti této komunistky, je však příliš malý pán: „Podepsán Karl Hermann Frank. Jak se pak v táboře rozneslo, napřed tomu nikdo nechtěl věřit, Jöckela ta zpráva zdrtila. Ale nebylo zbytí, rozkaz splnit musel. Sám toho ale nebyl schopen a vymyslel si, že budou předstírat její propuštění a rozsudek přitom na ní vykonají tak, aby si toho nebyla vědoma. Provedením pověřil svého zástupce Schmidta. Ten jí propuštění druhý den ráno přišel oznámit, a když pak se svými věcmi šla po scho­dech dolů k východu z domu, on za ní, zastřelil ji na posledním schodě ranou do týla.“ Tohle tedy nebyla Sophiina, nýbrž Jöckelova volba.

Alena Wagnerová: CESTOU ŽIVOTEM (anotace)

Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu.

Odpovědný redaktor R. Jilský

224 stran, MOC 247 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019

První vydání

Alena Wagnerová (1936), spisovatelka, orální historička a editorka, se narodila v Brně a od roku 1969 žije v Německu. Publikuje od šedesátých let, zejména sociologické studie, eseje a prózu. Píše česky i německy. Je autorkou biografií Sidonie Nádherné (2010), české a evropské osobnosti, jejíž život se odehrával na pozadí první poloviny 20. století, jejího bratra Johannese (2014) pohybujícího se v okruhu Franze Kafky a české novinářky Mileny Jesenské (1996). Kniha V ohnisku nepokoje (2003) obohacuje kafkovskou literaturu o pohled na spisovatelovu rodinu. Próza Dvojitá kaple (1991) je autorčiným osobním vyznáním a popisuje její cestu sebepoznání. V textu Co by dělal Čech v Alsasku? (2011) sleduje alsaskou stopu Jiřího Weila. Žena za socialismu (2017) je překladem sociologické monografie vydané původně v Německu. Dlouhodobě a systematicky se zabývá česko-německými vztahy. Připomeňme rozhovory s Němci a Čechy ze Sudet – Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001) nebo publikaci o německých odpůrcích nacismu v Československu A zapomenuti vejdeme do dějin (2010).

Ukázka z knihy CESTOU ŽIVOTEM, str. 37

Ranní lázeň

Slunce už čekalo na posledním schodě. (Slunce, takové jako vždy.)

Pomalu se ponořila.

Ze schodů by se měl drátěnými kartáči, drátěný­mi kartáči seškrábat mech; dřív než je celé pohl­tí. Vybavily se jí staré cementové schůdky vedoucí k vodě, teď úplně zarostlé travou a vlaštovičníkem. (Vlaštovičník se svým žlutým mlékem ulpívajícím na prstech.) Za deset let, za deset let vyraší i z ce­mentu olšové pruty. Ať tam někdo sedával nebo ne. Seškrábat drátěným kartáčem za rok zas a za rok zas. Údržba zdání.

Vzpomněla si na jámu vykopanou až k hlušině, kam se celé léto házejí ostříhané hnijící výhony od­kvetlých rostlin.

Mají pro tento rok vegetaci už za sebou.

Co na mne hledíš, co na mne tak hledíš, ty pi­tomý rybníku! Ano, mám je, mám je, na předloktí vytetované číslo. Navždycky.

Ale to už ji objal veliký studený pocit svobody.

Je léto, pořád je ještě léto. A ona žije.

Jakýsi balvan jako by na chvilku tiše spočinul na dně zátoky. Slunce, po ránu ještě plné vody, se nesměle opíralo do hladiny; u protějšího bře­hu v drobných částečkách vzrušeně zářily lekní­ny. Kdesi v dálce přejela motorka prašným polem.

Z vody už není vidět na terasu. Stromy úplně zakryly výhled… Není nikdo, kdo by se z terasy dí­val na vodu, tak je to. (Ze schodů by se měl drátě­nými kartáči seškrábat mech.) Není nikdo, kdo by se z terasy díval na vodu. Na olšovém listu, splý­vajícím po hladině, se pevně držela skoro utopená včela a sála a sála, nožky hustě polepeny pylem.

Koupávali se vždycky dřív než ona. Její rodiče. (Kolik let bylo otci, když spolu hrávali svou tajnou ranní hru?) Stával v bílém letním obleku nahoře na terase; ona vystupuje z vody kryta olšovým křovím a živým plotem. Kryta, a přece ne úplně skryta. Je to šest schodů ke koupacímu plášti pověšenému na klice branky nebo přehozenému přes plot; šest kroků, které je možné udělat rychle nebo pomalu, schválně pomalu s důrazem na každý schod, a pak si váhavě oblékat koupací plášť, nebo dokonce ještě napřed otřít složeným pláštěm jako ručníkem mok­ré vlasy. Jak postupně nabývala ve hře dokonalos­ti, poskytovala někdy štědře ze svého těla, a jin­dy zas téměř okázale rychle vyběhla po schodech a vklouzla do pláště, aby hranou bezděčností při­pomněla tomu nahoře vzácnost a kradmost těch ranních okamžiků a sama pro sebe zase obnovila vytrácející se pocit bezprostřednosti a neúmyslnos­ti ve svém chování. Stejně tak otec odcházel někdy ještě dřív, než dosáhla břehu.

To byla hygiena hry, kterou hráli několik let spo­lečně, s každým jarem vždy znovu a rafinovaněji. Hra, v níž ona bezelstná byla vědoucí, a druhá stra­na, daleko zkušenější, hrála naivní part, který by byl vlastně příslušel jí. Když pak všichni tři společně seděli u snídaně, byli oni dva, každý sám pro sebe, již nasyceni a zároveň rozdychtěni svou ranní snídaní v trávě.

Vzduch se najednou prudce rozezněl starými hlasy a vůněmi. Nahoře na terase se zakývaly dva stíny a lehce sjely k zemi po zeleném svícnu túje.

Tohle je to poslední, co zůstalo, levný požitek ranní koupele. Obrátila se na záda, aby víc vychut­nala vodu. Jenom nahota (nahota!) zachraňuje svo­bodu a výjimečnost této chvíle.

To je to poslední, co zůstalo. Pár anglických kní­žek a dům, vyčerpávající dům, který je jim volný jako šaty na hubeném těle. Odpírané prázdniny, věnované na opravu střechy a natírání žlabů, jej neudělají ani dražším, ani útulnějším. Zůstanou chodby, které by potřebovaly nové koberce, a vrá­cené obrazy, které zrcadlí to, co bylo. Sami sebe, sami sebe pořád dosazujeme do toho domu.

U dřevěného mola patřícího k sousednímu do­mu se nemotorně kymácely tři loďky. (Každá par­taj má jednu.) Město pomalu ustupovalo ze svých pozic na hladině, věž farního kostela se už sotva špičkou dotýkala zelených stromů na ostrově. Po­malu, neodvratně přicházela hodina Grandhotelu.

Sochy světců na mostě, který rozděloval rybník na dvě nestejné části, přímo ze života věčného žeh­naly projíždějícím náklaďákům, roztřásajícím jejich svatá těla. Dole pod mostem, v bezpečí mimo dosah lidské ruky, se divoce projížděly a potápěly drobné čírky, které i dospělé pořád vypadají jako mláďata nějakého většího a moudřejšího ptáka. Malá nadě­je ji najednou zašimrala v kříži. Naděje letního dne (je léto, pořád je ještě léto), kdy kolmé sluneční paprsky dávají pocit, že je možno dosáhnout cíle. Tato hodina je to jediné, co skutečně mám, vyzná­vala, tato hodina je můj jediný opravdový majetek, to jediné, co mi zůstalo.

Všechno bylo najednou blízko, na dosah ruky, a slunce v mandorle se zastavilo ve znamení slav­nosti. (Poslední zbytek dávno ztracené slavnosti dne.) Plavala dál a dál po hladině, skoro se v ní ztrácela, jenom její hlava se nepatrně zvedala nad vodní plochu jako plovoucí barevná bóje.

Na sousední molo vyšel člověk v béžové letní bundě, odvázal loďku a odrazil.

A budu mít pomalu vegetaci za sebou. Jednou provždy to budu mít za sebou. (Šťastní chrousti, žijí čtyři roky dětství proti čtyřem týdnům dospělosti.) A byly tu přece kdysi dny prožité tak samozřejmě a ledabyle, jako by se teprve uplynulými lety měly stávat skutečností. Byly tu, byly – sedmkrát v týd­nu se opakující zážitek dne, kdy sama existence už znamenala smysl. Hudba hrála, prapory vlály, větrná růžice na menší věži křesťanského kostela v modru otevírala svět do nekonečna. To všechno, domov, rodiče, zahrada i léto, to všechno, jak se později ukázalo, bylo jen nastražené osidlo, do ně­hož se člověk zaplétá víc a víc. Všechno se nakonec proměnilo v tíhu. I láska, ano, taky láska. Ze všeho se časem stala jenom přitěžující okolnost. Dnes už to ví, ta slavnost byla v ní, jenom v ní. Oni měli taky svou tíhu. Možná že už pro ně bylo všechno jenom tíha – růžový porcelán na terase, těžké scho­dy, těžká zahrada, olověný dům, olověný ubrus, i to ráno na terase jim možná bylo těžké. Jenom rybník, doširoka rozlitý jako boží oko, jenom ten jim byl lehký; teď to ví, jenom rybník jim byl lehký. (Proč je člověk vždycky tak pozdě stejně starý jako jeho rodiče?) Proč to nemohlo navždycky setrvat ve sta­vu očekávání? Laskavé a nepřístupné jako zelený ostrov uprostřed rybníka, tak žádoucí, přímo stvo­řený pro to, aby byl dobýván? (Noze, která na něj vstoupila, připravil však jenom rozčarování svou zemí hustě pokrytou čerstvým ptačím trusem.) Ze schodiště by se měl… pořád by se něco mělo… Sa­ma sebe dosazuje do toho domu. Je v něm všech­no, co bylo, a zároveň nic z toho. Zůstal jenom on sám, jako rakev po nebožtíkovi, kterému bylo do­přáno přečíst si vlastní parte. Svět se uzavírá, před jejíma očima tiše zapadá a odvrací svou tvář. (Když jsou všechny obzory pevně uzavřeny, teprve začí­ná skutečný život.) To ne svět, svět je pořád stej­ný, jenom ona pomalu stydne. Co ji může ještě čekat? Nějaká desítka let, které k jejímu životu už nic podstatného nepřidají. Bude mít pomalu vegetaci za sebou. Všechny možnosti jsou vyčerpány, aniž z nich někdo vlastně čerpal. Na jejím životě už ne­záleží. Bylo to tak hebké pomyšlení. Je úplně jed­no, jestli ještě žije, nebo je mrtvá. Stejně už tady neměla být. S číslem nebo bez čísla. V zimě zakry­tým dlouhým rukávem. Na hladině plavala drobná zrnka sazí. A že tu ještě je, je stejně jenom jakési nedopatření. Pocit, že na ní už nezáleží, že všech­ny cesty jsou již uzavřeny, jí přinášel zvláštní úle­vu. Chladne, pomalu chladne. Cítila, jak ji to osvo­bozuje a zbavuje všech povinností. Už nic nebude, už se nic nestane. Jestli budu mít jen trochu štěstí, tak mne už nic, skutečně nic nečeká. Dej, ať mne už opravdu nic nečeká, zaprosila. (Jednou, jednou jí to docela stačilo.) Zatajila dech a náhle uslyšela pramen – tiché do sebe pohroužené bublání pra­mene, který v jejich zahradě už tolik let vytéká ze zrezavělé trubky, úplně zakryté kapradím. Neslo se po hladině až k ní jako nějaké poselství. Slyší je skutečně, nebo se jí to jenom zdá?

„Dobré jitro, paní Irmannová,“ zavolal na ni sou­sed z loďky, která právě projížděla kolem. (Ano, pramen, ten tekl vždycky, když tady byli, i potom, když se vrátila, stále stejně bez proměny, jako by byl vymaněn z moci času.)

„Dobré ráno, pane Svoboda,“ slyšela se, jak od­povídá. (My všichni jsme pod mocí času.)

„Jestlipak ste se do té vody aspoň teple oblík­la?“ ohlásil se znovu soused.

„Já že bych vám dojel pro svetr.“

„Není potřeba, pane Svoboda.“ (Kdo si to s ná­mi hraje? Kdo to všechno tak rafinovaně nastražil?)

„Ta voda je letos dobrá tak akorát na revma.“

(Chce se bavit, chce se bavit, polekala se. Ale co by si počali, kdyby jim jednou za čtrnáct dní ne­přišel pokosit trávu?)

„Já mám ráda studenou vodu, pane Svoboda.“

(Kdysi se přece zdálo, že je možné něčeho do­sáhnout. Ale čeho, čeho dosáhla ona? Vrátila se, to bylo všechno.)

„Pomalu po létě, a ještě sme se ani neohřáli.“

(Dosáhla jenom tíhy, která je rok od roku větší.)

„Ani ta naše louže letos řádně nevykvetla. Já se vám přiznám, já tam letos ještě nebyl. Taková vo­da, to se vůbec nehodí. Hotová zbrojnice.“

„Ale nepřehánějte, pane Svoboda.“ (Hlavně že už to snad má všecko za sebou. Jednou jí to doce­la stačilo, její účast ve světové hře.)

„No jo, vám to nepřijde, vy ste na to vytréno­vaná,“ zasmál se a otevřel ústa bezstarostně plná zlatých zubů. (Proč se ten člověk musí jmenovat zrovna Svoboda.)

(Vždyť už ani neví, jaké to tam bylo, a přece to tady pořád je. Jako staré noviny, které už sedmde­sát let palcovými titulky oznamují, že DNES KRÁT­CE PO POLEDNI PŘIJEDE NA NEJMODERNĚJŠÍ LODI SVĚTA, PARNÍKU KONZUL, ŠPANĚLSKÁ KRÁLOVNA ISABELLA NA OFICIÁLNÍ STÁTNÍ NÁVŠTĚVU VELKÉ BRITÁNIE. Tráva vyroste i na Appellplatzu… Střílet bez výstrahy; zastřelit kaž­dou trávu a každé semeno, nebo poslat do trans­portu. Vlaštovičník pro výstrahu usmrtit postup­ným rozřezáváním na drobné kousky. Co na tom? Člověka je taky možné porazit jen jednou. Pak už se dá snadno řezat. Žlutá krev se lehce spláchne vodou z hadice.)

„Co jste říkal, pane Svoboda?“ (Vždycky, když zabíjí pavouka, musí si vzpomenout sama na sebe.)

„Pan doktor teď dělá taky na osvětě, že?“ ře­kl a zavesloval skoro až k ní. „To si polepšil, ne?“

„Nestěžuje si, pane Svoboda.“ (Copak probo­ha nikdy neodjede? Bude tady sedět a bavit se až do oběda?)

„To si myslím, pořád lepší než v advokátní po­radně. Kdyby se dneska lidi tolik nerozváděli, ne­měli by tam ti chudáci do čeho píchnout.“

„To víte, pane Svoboda.“ (Co jiného to bylo než velký spolek přátel žehu? Život je stejně jenom po­stupná likvidace všeho živého ve jménu života.)

„Tak v Grandu prý máte zas nového vedoucího. To už je třetí v tomto roce.“

„Čtvrtý, pane Svoboda.“

„Tam se to ale střídá. No jo, každý si nakrade a pak jde.“ (Která tvář světa byla ale ta pravá a ži­tá po zásluze? Co vlastně bylo zdání a co skuteč­nost? Růžový porcelán na terase, nebo dřevěné pa­landy, dřeváky, krysy a plynové komory? Co z toho bylo víc lidským světem?)

Na jaře a v létě se v zahradní nádrži topily po desítkách včely. Bylo jí tenkrát devět let; listem ko­satce šetrně vybírala nehybná tělíčka, která se ve vodě nashromáždila během dopoledne, a opatrně je přes celou zahradu odnášela na bílý zahradní stůl. Tam o ně pečovala, soustavou drobných listů jim láskyplně rozhýbávala nožičky, nebo se jenom dí­vala, jak osýchají, začínají se pohybovat, lézt, bzu­čet, roztřásat křidélka a nakonec odlétají. Ty, kte­ré zůstaly nehybné až do večera, pak po západu slunce rozmetala dřevěným pravítkem po zahradě. Jako záchranná služba běhala často celé odpoled­ne mezi stolem a nádrží se sanitním vozem – pev­ným lupenem bergenie. Potíž byla v tom, že tempo, v němž se další včely topily v nádrži, bylo daleko pomalejší než tempo zachraňování, a tak pravidel­ně přicházela chvíle, kdy zachránce už neměl co zachraňovat, kdy stále víc včel navrácených životu opouštělo včelí nemocnici a zahradní stůl se po­vážlivě vyprazdňoval, až jej nakonec smutně křižo­valy jenom dva nebo tři nejtěžší případy. A nové přírůstky stále nepřicházely. Tak jednou odpoled­ne se konečně stalo to, co potlačováno už několik dní zrálo v podvědomí: když stále nebylo co zachraňovat, srazila do vody několik včel, které mě­ly sosáčky dychtivě zabořeny ve vodních kapkách na okraji nádrže. A když ani tam pak žádné neby­ly, chodila po zahradě a do prázdné krabičky od zápalek sbírala včely z květů, házela je do nádr­že, nechala chvíli topit a pak je opatrně vybírala a odnášela na slunce. Brzy cítila, že tento způsob jí přináší daleko větší uspokojení a dvojnásobnou radost: radost z topení a radost ze zachraňování.

Rozhlédla se. Hodina Grandhotelu hrozivě stá­la nad rybníkem.

(Přijde pozdě, zase přijde pozdě.)

„A vaše Evička už se vrátila z Německa?“

„Až příští týden, pane Svoboda.“

Najednou si uvědomila, že je jí vlastně hroz­ně zima. (Chladne, pomalu chladne.) Cožpak ten chlap nikdy neodjede? Bude muset zůstat ve vo­dě až do oběda?

„Jarda Dvořáků tam byl teď s odbíjenou, ale moc se mu tam nelíbilo.“

Zdálo se jí, že už to nevydrží ani chvilku. Ne­bo tady trčí jen proto, že ví… Ponořila se, jak nej­hlouběji mohla. (Kolikrát ji tam mezi osmnáctým a dvacátým rokem usmrtili svlékáním?)

„Paní Irmannová, vždyť vy už musíte být jako rampouch.“

„Taky jsem,“ řekla. Ale stud, tolikrát poražený, se ještě bránil.

„Tak proč, proboha, z té vody nevylezete? Na­stydnete si to… no vnitřnosti.“

Podívala se na něj.

„Dokud jste tady, tak nemůžu, pane Svoboda.“

Přijal to jako žert.

„Kvůli mně?“

„Ano, kvůli vám, pane Svoboda.“

„To vás tolik poutá moje osoba?“

„Ale ne. Rozumějte, dokud jste tady vy, tak ne­mohu z vody.“

„Já vás přece nedržím.“

„Já jsem totiž ve vodě jenom tak.“

Přejel si rukama po celém těle. „Jako bez pla­vek?“

„Ano, pane Svoboda, bez plavek.“

„Ježišmarjá, milostpaní,“ řekl a odvrátil pohled, „to vy jenom kvůli mně trčíte v té studené vodě? Proč jste to neřekla hned? Já přece nejsem žád­nej sprosťák! Co vy si teď o mně můžete myslet?“

„Ale nic, pane Svoboda.“ (Kolik bylo otci, když spolu hrávali svou malou ranní hru?)

„Na mou duši, milostpaní, já jsem neměl ani tu­šení… Vydržíte to ještě chvilku?“

Loďka se začala divoce otáčet.

„No jo,“ řekl najednou a složil vesla, „jenomže, když já pojedu od vás, budu zrovna čelem k vám. Víte co, já se s loďkou otočím, a až bude možno, tak na mne zavoláte. Nebo počkejte, ono to půjde taky takhle…“

Zády k ní začal obrácenými pohyby vesel pád­lovat pryč.

„Tak už můžete, milostpaní, už můžete.“

Odjíždějící loďka ji rytmicky zdravila zdvižený­mi vesly.

Saujude, Saujude Esther Irmann, Häftling Num­mer fünfundsiebzigtausend sechshundertfünfund­neunzig…

Rychle doplavala k břehu, tam, kde koupací plášť visel jako záchranný pás na rozpadlém plotě.

Mgr. Denisa Novotná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *