Šlomo Sand: Jak byla vynalezena země izraelská

Praha 4. září 2019

Poprvé v češtině vychází ojedinělá kniha izraelského historika Šlomo Sanda  Jak byla vynalezena země izraelská

Jak byla vynalezena země izraelská – klade si otázku izraelský historik a profesor na univerzitě v Tel Avivu Šlomo Sand v dalším ze svých historických děl.  Specializuje se v nich především na dějiny nacionalismu a politické dějiny 20. století. Patří mezi kritiky sionismu. Mnohými je oslavován jako bořitel mýtů, jinými považován naopak za zrádce národa, on sám sebe označuje za sekulárního Izraelce. Jeho knihy byly přeloženy do řady jazyků, přičemž málokteré historické práce vyvolaly v poslední době takový zájem a tak rozporuplné reakce – jak mezi odbornou, tak laickou veřejností – jako tituly Jak byl vynalezen židovský národ (česky Rybka Publishers, 2015)a jeho přímé pokračování Jak byla vynalezena země izraelská. Právě to nyní vydává ve skvělém českém překladu Veroniky Houdové a Přemysla Houdy a s doslovem Pavla Barši nakladatelství Dauphin.

Jak byla vynalezena země izraelská

Pavel Barša v doslovu ke knize říká: „.. lze ji pochopit jako druhý díl či dodatek.. Výchozí teze obou je stejná: moderní národ, panující suverénně na svém území prostřednictvím svého státu, je zcela jiným typem kolektivní entity, než jakou představovala židovská náboženská společenství rozesetá po Evropě, středním Východě a severní Africe na konci 18. století. Aby mohl být ve 20. století ustaven stát židovského národa, musel být tento národ sionistickým hnutím vytvořen.“

Z anglického originálu When and How the Land of Israel Was invented?

přeložili Veronika Houdová a Přemysl Houda

Odpovědný redaktor

Daniel Podhradský                                                                                

408 stran, MOC 548 Kč                                                                                         

Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2019

Vydání první                                                                                                                                       

 www.dauphin.cz

Každý, kdo má zájem porozumět současnému Blízkému východu, by si měl přečíst tuto knihu.
Tony Judt

Podivnou zemí je tenhle Kenaán, její rodáci nejsou jejími legitimními dědici a legitimní dědicové nejsou rodáky.
Esther Benbassaová, Jean-Christophe Attia   

Šlomo Sand (1946)

Izraelský historik specializující se na dějiny nacionalismu a politické dějiny 20. století. Přednáší na fakultě humanitních studií Telavivské univerzity. Mezi jeho nejznámější knihy patří: Intelektuálové, pravda a moc: Od Dreyfusovy aféry po válku v Perském zálivu (2000), Jak byl vynalezen židovský národ (2008, česky Rybka Publishers, Praha, 2015), Jak byla vynalezena Země izrael­ská (2012), Jak jsem přestal být Židem (2013) a Soumrak dějin (2015).

Ukázka, str. 38:

Země předků a její jména

Jedním z cílů této knihy je ozřejmit způsoby, jimiž došlo k vynálezu „Země izraelské“ jakožto proměnlivého teritoriálního prostoru určeného židovskému lidu, tedy lidu, který –jak jsem ukázal v úplnosti jinde a na tomto místě jen zběžně – byl sám vynálezem, výsledkem procesu ideologické konstrukce. Než se však vydám na teoretickou pouť do hlubin této záhadné země, která Západ nepřestává fascinovat, musím nejprve obrátit pozornost čtenáře k pojmosloví, jež ji obestírá. Stejně jako u jiných národních jazyků lze totiž i v sionistickém případě nalézt sémantické manipulace přeplněné anachronismy komplikujícími rozvinutí jakéhokoli kritického diskurzu.

     V tomto krátkém úvodu se budu věnovat jen jednomu, za to však klíčovému příkladu této dosti problematické historické slovní zásoby. Pojem „Země izraelská“, tedy pojem, který neodpovídá a ani nikdy neodpovídal území, na němž se rozkládá Stát Izrael, sloužil po mnoho let jako povšechné označení prostoru mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, v nedávné době jím začaly být označovány i některé další oblasti nalézající se východně od této řeky. Tento tekutý pojem navigoval a stimuloval sionistické teritoriální fantazie po více než jedno století. Pro ty, kteří nežijí v důvěrném kontaktu s hebrejštinou, je obtížné v úplnosti porozumět míře, s níž tento pojem ovlivňuje izraelské vědomí. Školní učebnice i dizertace, krásná literatura i odborné historiografické práce, písně a poezie i po-litická geografie – všude tento pojem slouží jako kód sjednocující nejrůznější politické senzitivity s četnými oblastmi izraelské kulturní produkce.

     Regály izraelských knihkupectví i univerzitních knihoven jsou doslova napěchované svazky pojednávajícími o „prehistorické Zemi izraelské“, „Zemi izraelské pod nadvládou křižáků“ či třeba „Zemi izraelské v čase arabské okupace“. V hebrejských vydáních cizojazyčných knih je slovo „Palestina“ systematicky nahrazováno pojmem Erec Jisrael (Země izraelská). A děje se tak dokonce i v těch případech, kdy slovo „Palestina“ použili sami sionističtí otci zakladatelé (Theodor Herzl, Max Nordau, Ber Borochov atd.), kteří jej – stejně jako většina těch, kteří je podporovali – používali zcela běžně. I v hebrejských překladech jejich děl bývá „Palestina“ měněna na „Zemi izraelskou“. Tato jazyková politika s sebou přináší i některé vcelku zábavné absurdity. Jednou z nich je zmatení, jemuž jsou vystavováni naivnější hebrejští čtenáři ve chvíli, kdy se dočítají, že v debatě o vytvoření židovského státu, která v sionistickém hnutí probíhala na počátku 20. století, byli ti, kteří odporovali „ugandskému“ plánu, nazýváni „palestinocentriky“.  

     Někteří prosionističtí historici se tento pojem pokoušejí uvést do cizích jazyků. I v tomto případě můžeme odkázat na již několikráte zmiňovaného Simona Schamu, který svou knihu o kolonizačním projektu Rothschildovy rodiny nazval Two Rothschilds and the Land of Israel [Dva Rothschildové a Země izraelská], přestože v době, o níž nám Schama podává svou zprávu, byl pojem Palestina běžně používán nejen ve všech evropských jazycích, ale i všemi hlavními židovskými postavami jeho knihy. Britsko-americký historik Bernard Lewis, další z loajálních podporovatelů sionistického projektu, zašel ještě dále a v jednom svém odborném článku, v němž se mimochodem snažil pojem „Palestina“ zmiňovat tak málo, jak to jen jde, pronesl, že „Židé [tuto] zemi nazývali Erec Jisrael (Země izraelská) a k označení dvou království, na které se země rozdělila po smrti krále Šalamouna, používali jmen Izrael a Judsko“.

     Není žádným překvapením, že židovští Izraelci jsou skálopevně přesvědčeni, že povaha jejich držby tohoto kusu země je určena jednoznačně a na věčné časy a že o tom nemůže být v teorii ani v praxi sebemenších pochyb, vždyť se jejich vlastnické právo nezakládá na ničem menším než na slibu, který učinil sám Bůh. Už jinde jsem argumentoval – byť trochu jiným způsobem –, že spíš než že by ti, kteří hovoří hebrejsky, přemýšleli prostřednictvím mýtu o „Zemi izraelské“, je to sama mytologická „Země izraelská“, která se jejich prostřednictvím vymýšlí a současně vytváří obraz národního prostoru, z něhož vyplývají politické a morální důsledky, kterých si člověk nemusí být vždy plně vědom. Skutečnost, že od zrodu Izraele (1948) nikdy neexistovala teritoriální shoda mezi Zemí izraelskou a suverénním územím Státu Izrael, docela dobře ozřejmuje geopolitickou mentalitu a povědomí o hraničních liniích (či o jejich absenci), jež je pro většinu židovských Izraelců typické.

Drahomíra Cormier

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *