Iva Tajovská: Hořící nebe

Praha 20. srpna 2019

Dokud není válka u konce, je tak snadné zemřít… Román Ivy Tajovské HOŘÍCÍ NEBE se vrací do doby spojeneckého bombardování pardubické rafinerie. Vydává PROSTOR v edici Astra.

Každá česká literární sezóna má svou kometu. Jednou je to Kateřina Tučková s Žítkovskými bohyněmi, jindy zas Alena Mornštajnová s Hanou. Letošní rok by tak mohl patřit Ivě Tajovské.

A to i proto, že její HOŘÍCÍ NEBE rovněž přináší příběh vracející se do české historie. Příběh vyprávěný s jakousi starosvětskou poctivostí, dnes tak vzácnou, i když ji především čtenářky stále s oblibou vyhledávají.

Stejně tak se jedná o příběh, jenž je přímo odněkud, je pevně svázán s východočeským krajem, což je taky jeden z důležitých aspektů, který je čtenáři oceňován. Navíc literatura zdánlivě regionální se v posledních letech stává literaturou všeobecně vyhledávanou – vzpomeňme úspěch jihočeských románů Jiřího Hájíčka.

Leccos už naznačil ohlas předchozího autorčina románu Odpusť, že jsem se vrátil. V něm zachytila osudy jedné východočeské rodiny v těžké době první světové války, kdy muži museli narukovat a bojovat za mocnářství, které nevnímali jako svou vlast a které se navíc již pomalu, ale jistě rozpadalo.

HOŘÍCÍ NEBE, rovněž vydané nakladatelstvím PROSTOR, navazuje na prózu Odpusť, že jsem se vrátil některými postavami. Nyní se však posouváme o dvacet let dál, do časů druhé světové války. Iva Tajovská ve svém románu mistrně proplétá malé dějiny s velkými a lokální, krajové s celosvětovým vývojem válečného konfliktu. HOŘÍCÍ NEBE je tak pokračováním nenápadné východočeské ságy, která by mohla rovněž zaujmout po celé republice – pomyslně zapálit čtenářské nebe ve všech jejích koutech.

Vydává PROSTOR v edici Astra.

Iva Tajovská i v HOŘÍCÍM NEBI zůstává ve svém kraji a popisuje, jak poslední roky druhé světové války prožívali obyčejní čeští lidé. Ti museli neustále volit mezi strachem a odvahou, spoluprací s odbojem a kolaborací. Navíc když situace není vždy jednoznačná. Spojenci jsou ti dobří, avšak jejich bombardování strategického cíle v Pardubicích děsí a ohrožuje i nevinné civilní obyvatelstvo.

Jako by Iva Tajovská ve svých knihách navazovala na drobnokresebnou tradici českého vesnického románu, přičemž stojí pevně na půdě, již důvěrně zná – což je trumf, který drží v ruce málokterý romanopisec a jehož vynesení umí čtenáři ocenit. Proto jistě zaujme příběh obyčejných lidí z východních Čech, jejichž osudy se proplétají se spojeneckými letci. Přičemž autorka tyto postavy ani s koncem války neopouští, sleduje je i v následujících desetiletích.

Prózy Ivy Tajovské nejsou žádnými ženským romány, i když v jejich tónu jistě lze objevit ženskou vřelost a citlivost. Ovšem jejich příběhy rozhodně nepřinášejí idylu – jak by také mohly, když se odehrávají během 20. století, během světových válek. Z toho je evidentní, že se nejedná o jakési krátkodeché hity. Ale i tak už se zdá být nejvyšší čas, aby byla tvorba Ivy Tajovské objevena širší čtenářskou obcí.

Iva Tajovská: HOŘÍCÍ NEBE (anotace)

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín.

Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.

Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová ml.

264 stran, MOC 277 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019

První vydání

Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.

Ukázka z knihy HOŘÍCÍ NEBE, str. 31

Zase se mu to stalo! Přitom je toho tak málo, co by ne­dokázal zamaskovat. Zamluvit. Přetvořit ohrožující nebo nepříjemnou situaci v pro něj žádoucí stav. Nebo alespoň šikovně odvést pozornost od čehokoliv, co by moh­lo narušit kvalitu či atraktivitu jeho vlastního obrazu. Inteligence a výmluvnost se staly jeho spolehlivými pomocníky. Umožňují mu proplouvat životem navzdory tomu, že si i jeho osud občas sáhne do špatného šuplí­ku. Nesčíslněkrát mu přišlo spíše jako škodolibost než štědrost, když lákavé možnosti a nabídky nekorespon­dují s jeho vnitřním nastavením. Ale i s tím si dokáže poradit. Jen to chtělo trpělivost. Odvahu k přijetí odlišnosti. Nekonformnost. Dočkal se.

Jenže zákon schválnosti zafungoval. George má zlost. Proklíná rozhodnutí štábu v Bari, který útok naplánoval právě na dnešní den. Den, kdy mohli být spolu. Při posledním, rozhodujícím setkání minulý týden to bylo vysloveno. Pojmenováno. Učiněno. Ale dnešní den měl být taky důležitý. Možná ještě víc. Naděje, která se tetelila nedočkavostí, měla za několik hodin dostat zlaté okovy. Všechno je jinak.

Teď si jeho tělo dělá, co chce. Nedokáže ho usměrnit, uklidnit, ačkoliv má všechno pod kontrolou rozumu. Jen ne fyzické projevy svého bytí. Nevyhrává nad potupně sta­ženým žaludkem, rozjančenými, kňourajícími střevy. Se­vřeným hrudníkem zpěčujícím se dopřát plícím pravidelně dýchat. A nad tepáním ve spáncích, tak silným, že musí být vidět. Zrádné tělo žaluje na jeho strach a rozrušení!

S rozhodnutím velitelství USA AF sídlícího v italském Bari o dalším náletu na Protektorat Böhmen und Mähren byli seznámeni pozdní odpoledne 23. srpna. Je­jich velitel tlumočil spokojenost s výsledky práce foto­průzkumného letounu F-5 Lightning. Pochvala zazněla přímo z úst nejvyšších představitelů štábu. Georgeova posádka zajistila řadu kvalitních snímků. Umožnily důkladné vyhodnocení situace ve městě uprostřed Evropy, které zásobuje třetí říši syntetickým benzínem. Byl potvrzen předpoklad, že pardubická rafinerie Fanto Wer­ke během nevydařeného půlnočního britského náletu v minulém měsíci nebyla téměř zasažena.

George Harrison poděkoval jménem celé posádky prů­zkumného letounu za ocenění. Neopomněl podotknout, že kvalitní práci všichni považují za samozřejmost. Jsou si vědomi odpovědnosti vůči své zemi, Spojencům i vů­či všem chlapcům, kteří ve vzduchu nasazují své životy v boji proti nepříteli.

O kratičký čas oddálil vyslovení konečného rozhod­nutí velitelství, které všichni očekávali. Nový úder bu­de proveden třemi svazy amerického letectva. Tentokrát za denního světla. Jeho cílem se stanou dvě města v pro­tektorátu. Kolín a jeho rafinerie Vacuum Oil A. G. a dá­le Pardubice. Tam je naplánováno bombardování nejen rafinerie Fanto Werke, ale i letiště, na kterém byl v rám­ci průzkumných letů zaznamenán vzrůstající počet ně­meckých letounů.

Když se George dostal k letectvu, byl na sebe pyš­ný. Svou novou životní etapu považoval za projev příz­ně osudu. Sjednocení několika tužeb. Dávného snu létat snoubícího se s niternou potřebou volnosti, nadhledu a dobrodružství. Přání fotografovat – jeho puzením, ra­dostí i talentem zároveň. A také nutkání podílet se na porážce nepřítele, který uchvacuje a hanobí země i mís­ta, jež procestoval nebo do nichž se chystal, aby je lépe poznal, a oblíbil si je stejně jako ta, která už navštívil.

Radost z plnění si těchto přání nepřichází. Zahání ji zamračená realita, která se ušklíbá nad jeho naivitou. Smrtka setsakramentsky dlouhou kosou širokými zábě­ry pročesává vzduch. Nezvykl si. A nezvykne. Je vydán napospas. Dobrodružství by neměla být tak nebezpeč­ná. Aby mohla přijít další.

Vědomě nenavazoval přátelství. Z příliš mnoha chlap­ců, se kterými tady na základně prožíval kousek vojen­ského života, zůstal jen otisk na negativech a ve vzpo­mínkách. Raději ani nepočítá, kolik se jich nevrátilo.

„Pravá svoboda spočívá v oproštění se od lpění. Na čemkoliv i komkoliv,“ přesvědčoval se. Ještě stále to­mu věří. Jen… Proč i tohle má svou výjimku? Tak láka­vě znepokojivou. Opojnou. Bojí se pomyslet. Domýšlet.

O šesté hodině ranní 24. srpna 1944 v italském městě San Severo nastupuje George Harrison do letadla 3 F-5, aby se podílel na fotografické dokumentaci výsledku ná­letu na průmyslové město vzdálené více než tisíc kilo­metrů. To místo zná. Z výšky. I ze zvětšenin fotografií. Továrny, letiště, nádraží, cukrovar, lihovar, zámek, slé­vající se útlé řeky, chemička Explosia a další strategic­ké jednotlivosti města scvrklého do černobílých sním­ků. Část vnitrozemí, ze které si Hitler udělal výrobnu pro válečné účely a současně zacelil zaoblení vykousnu­té díry Německa na předmnichovské mapě.

Čekají ho fádní hodiny letu. Za předcházející měsíce se létání přesytil, netěšil by ho ani let nad bezpečným, atraktivním místem, které ještě nemá prozkoumané. Blí­ží se nad území nepřítele. Zhnusil se mu monotónní hu­kot motorů. Zprotivila závislost. Na schopnostech pilota.

Na počasí. Navigátorech. Na správnosti rozhodnutí ve­lení. Na tom, že až se z prostoru vynoří nepřátelská stíhačka, budou střelci na jeho palubě dost pohotoví. Na štěstí, které je ochrání před střelami protivzdušné obrany. Zahání pomyšlení na to, že dojde benzín, selže materiál. Technika. Člověk. Že škodolibý, zlý šuplík osu­du na něj vyplázne jazyk.

Při prvních cvičných letech po nástupu do armády se opájel pohledem na zem míhající se pod ním. Z domů, polí, lesů a továren se staly geometrické tvary a lidé se smrskli do nepatrných teček, které se s nabíranou výš­kou ztrácely úplně. Zahlcoval ho pocit nadřazenosti, vy­volenosti člověka, který se stal účastníkem výdobytku nejmodernější techniky ovládané občanem Spojených států, hrdé země, která zvrátí vzdychající běh dějin. Ale ten opojný pocit se vytratil ve chvíli, kdy při jedné z prv­ních průzkumných akcí zahlédl za okénkem křídlo ně­mecké stíhačky. Vyvázli. Stejně tak jako příště. A příště…

Tenkrát poprvé pocítil ten nesnesitelně silný tep ve spáncích. Od té doby se vrací. Před každou akcí. Bě­hem ní. I po ní.

Napadá ho, zda každý z chlapců, kteří postupně vzlétají z různých míst, aby směřovali na stejné místo, má osobní paní Štěstěnu. Protože kdyby byla jen jedna, nezvládla by starost o posádky stovek bombardérů, stíhacích a dalších letadel se speciálními úkoly, které se brzo budou formo­vat nad Foggiou, Spinazzolou, Peschici a dalšími místy. V každém sedí několik mužů. A v jednom z nich…! To pomyšlení ještě více přiškrtí dech a sevře útroby.

Paul. Poručík Paul Whiteman. Jeden z nejlepších a nejzkušenějších pilotů bombardérů liberator. Paul…

Vzduch v kabině řídne. Oblohu nad Itálií zdobí ně­kolik načepýřených mraků. Na krátk okamžik v něm evokuje povznášející, navýsost mírový pocit, který pro něj vždycky symbolizoval pohled na hladinu moře slé­vající se na obzoru s blankytnou oblohou.

Opouštějí Jaderské moře. Pevnina nabízí zajímavější pohled, ale po několika hodinách mu i krajina připadá stereotypní, stejně tak jako protivný zvuk motoru. Do­týká se fotoaparátu a kontroluje další technické vyba­vení. Ale myšlenky ho unášejí jinam.

Uplynulo čtrnáct dní od chvíle, kdy se sešli poprvé. Prošli se městem a pak se usadili v zahradní restauraci zastíněné kvetoucími oleandry usazenými v rozměrných květináčích. Seděli v pohodlném ratanovém nábytku. George si už ani není jistý, co všechno popíjeli a kolik toho bylo. Fascinovaně poslouchal Paulovo vyprávění. Zajímalo ho každé jeho slovo, toužil se o něm dozvědět co nejvíc. Dělil je od sebe jen necelý metr, viděl každý detail v jeho obličeji, každou pihu, znamínko, tenoučký náčrt vrásky, chloupek, který se netrefil do obočí a vy­rostl na kořeni nosu. Do těla se mu vpíjel jeho melo­dický hlas a umocňoval jeho touhu, která prosakovala do každé kapilárky rozbouřeného krevního řečiště. Byl to intenzivní, omamný podvečer. Silný. Vysilující.

Neodvážil se ho dotknout. Aby něco nepokazil. Tolik by toho mohli. Kdyby dovolil.

Měl co dělat, aby na sobě nedal znát úlevu, když Paul zažertoval, že kdyby měl u žen jen zlomek úspěchů a štěstí, které má v bojových akcích, tak by byl nejobletovanější poručík amerického letectva. Ale ať dělá, co dělá, ženy na něj neslyší.

Mgr. Denisa Novotná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *