Ivan Černý: Domov s velkým D

Červená Voda 9. srpna 2019

Velká řada dnešních seniorů se potýká s nebývalými problémy, které přináší naše uspěchaná doba. Čas, ve kterém se vytrácí mnoho tradičních hodnot, jakou jsou kupříkladu rodinné vazby. A tak domácí prostředí leckdy nahrazují nejrůznější sociální zařízení, kam odchází staří lidé, o které se z nejrůznějších důvodů jejich rodina nemůže či nechce starat. Ale ne každý domov důchodců je natolik perfektní, aby se o něm dalo referovat v tisku. Jedno z těch zařízení, které se snaží poskytovat co nejlepší péči a vytvářet vlídné prostředí pro své obyvatele, je Domov důchodců sv. Zdislavy v Červené Vodě.

 Moderní architektura domova

V jedné z anket veřejného mínění se téměř čtyřicet procent dotázaných seniorů přiznalo, že se bojí osamění a prázdnoty, ba i nedostatku základních lidských potřeb (jako je třeba pravidelná a hodnotná strava či hygiena) z důvodů vlastní nemohoucnosti. To vše, ač jsou většinou díky penzi hmotně zajištěni, jim dělá velké starosti. Zvláště lidem z vesnic a obcí, kde nejsou k dispozici, jako ve velkých městech, běžné pečovatelské služby. Proto si většina z nich přeje, pokud se o ně nemůže postarat vlastní přízeň, dožít v některém z Domovů.

Ve stínu Orlických hor

Na pomezí Čech a Moravy, v severovýchodní části okresu Ústí nad Orlicí, najdeme v lůně panenské přírody, řečeno slovy básníka Miltáka, úžasný areál, nesoucí jméno svaté Zdislavy, patronky starých, nemocných a chudých lidí. Představovaný domov je obklopen nádhernou udržovanou a pěstěnou zahradou, zvoucí k posezení na lavičkách i ke kondičním vycházkám. Areál domova se skládá ze čtyř velkých moderních budov, vzájemně propojených nadzemními krytými chodbami, více připomínající švýcarské sanatorium či vysokohorské turistické středisko, než sociální zařízení. Bílé fasády do daleka svítí, všude chrom a kam oko pohlédne, na terasách a balkonech, samé závěsné truhlíky, plné bohatých květů. Pokud platí stará pravda, že první pohled je nejdůležitější k vytvoření si obrazu a vlastního názoru, tak už v tomto okamžiku se srdce rozbuší a našinec si řekne: Tady se jistě hezky žije…

Pohled do jedné ze společenských místností

A nejsme od pravdy daleko. Se srdcem na dlani, jak je jeho zvykem, nás vítá ředitel domova, Josef Kuběnka. Ten zde kraluje pětadvacátým rokem, který oslaví společně s vysokým výročím domova, který byl založen v první polovině minulého století – v roce 1951. Tenkrát to tady ale vypadalo úplně jinak. Nepředbíhejme však. Nyní nás zajímá poslání zdejších sociálních služeb. Spolu s ředitelem míříme k hlavní budově  se zasklenou verandou. Z čelní zdi nám kyne pískovcová plastika sv. Zdislavy (1220-1252). Jak známo, tak tato žena českého šlechtice Havla z Lemberka proslula svou dobročinností. Svatořečena byla v roce 1995 papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě České republiky.

 Výhled do zahrady s altánem Olgy Havlové, kde se odehrává řada kulturních akcí a vystoupení

Josef Kuběnka v odpovědi na naší první otázku cituje z veřejného závazku domova: „Našim posláním je poskytovat v nepřetržitém provozu sociální, ošetřovatelské a zdravotní služby v rozsahu individuálně stanovených potřeb pro osoby, které potřebují pravidelnou podporu jiných osob převážně při zvládání běžných denních činností, zachování běžného způsobu života, na který byli zvyklý, a kontaktu s ostatními lidmi v blízkém okolí. Služby domova respektují individuální charakter každé osoby, podporují její důstojnost a sociální začleňování…“

Péči o fyzičku klientů má na starosti tělocvikářka a rehabilitační pracovnice Miroslava Pečimuthová

Po, poněkud šroubované úřední mluvě, ředitel s úsměvem doplňuje, že cílem domova je nesetrvávat na zaběhlých standardech, ale nepřestávat se snažit o průběžné zvyšování spokojenosti klientů s poskytovanými službami. To předpokládá osobní zájem personálu o každého z obyvatel, a vytvoření skutečné rodinné pohody a atmosféry. I když má domov svůj Domácí řád, nikdo nikoho do ničeho nenutí, klienti si nakládají se svým časem a svými zálibami sami podle sebe, včetně vycházek a výletů do okolí. Též mohou přijímat návštěvy jak je třeba. Pro ty z daleka je dokonce k dispozici několik pěkných pokojů k přespání za mírný poplatek. Náhoda tomu chtěla, abychom byli svědky díků jedné z rodinných příslušnic, která přijela navštívit jejich babičku.

„Pane řediteli, jsme nadšení jak prostředím a péčí, kterou je naše babí obklopena, tak i viditelným zlepšením jejího fyzického i duševního zdraví.“

Pravidelně je zařazována i vodoléčba

V této souvislosti je třeba poznamenat, že domov poskytuje služby lidem, kteří se nejsou, ať již díky věku nebo zdravotnímu postižení, schopni sami o sebe postarat. Věková struktura se zde dělí na tzv. mladší seniory (65-80 let) a starší (nad 80 let). V současné době je tady doma sto padesát klientů, o které se stará devadesátičlenný personál. Klienti z okolí a Pardubického kraje mají v seznamech zájemců o zdejší pobyt přednost, po té přichází řada na osoby z celé republiky.

Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří

Procházíme jednu budovu za druhou, aniž bychom je museli opustit, neb jsou propojeny důmyslným systémem. Celý členitý objekt je vybaven bezbariérovými vchody, prostornými výtahy, klimatizací i vytápěním, vše v nejmodernějším provedení.  Estetický dojem vyvolává využití mramoru a dalších leštěných kamenů. Ty byly dovozeny pro účel rekonstrukce i z daleké ciziny, pokud naše lomy nebyly schopny vyhovět Kuběnkovým požadavkům. Ten s oblibou opakuje staré anglické pořekadlo o tom, že nemůže být tak bohatý, aby pro domov nakupoval levně. Jeho přáním při celé rekonstrukci, kterou osobně oddřel od spolupráce na projektu, při stavebním dozoru i za použití vlastních rukou, když si profesionální řemeslníci nevěděli rady, bylo, že staví domov na dalších sto let, tak aby to také tak vypadalo…

Rozsáhlá rekonstrukce, započatá v roce 1998 si vyžádala náklady cca 200.mil. Kč. V roce 2009 vyvrcholila vybudováním budovy D, které trvalo 21 měsíců a stálo 91. mil. Kč. Na financování celého projektu se podílelo Ministerstvo práce a sociálních věcí, Pardubický kraj a také obec Červená Voda. Hlavním hnacím motorem a otcem myšlenky i celého projektu je ale ředitel Josef Kuběnka. Je až neskutečné, že dokázal sehnat tak ohromnou částku, že projekt ohlídal do nejmenších detailů, a vše dovedl do zdárného konce. Lze si vůbec představit tu porci nervů, vyčerpávající boje o finance a dotace, i nepřetržité hádky s byrokraty a lajdáky všeho druhu, kteří se často snažili práci ošulit? Teď už se tomu všemu jenom směje.

“ Pojďme ale především za našimi obyvateli,“ říká ředitel poté, kdy jsme si v domově prohlédli i kotelnu snů řízenou počítačem, včetně hypermoderní kuchyně za kterou by se nemusel stydět ani pětihvězdičkový interhotel.

Básně o domově

Domov důchodců sv. Zdislavy nabízí svým klientům jedno, dvou i třílůžkové pokoje s kompletním hygienickým zařízením. Speciální transportní systém umožňuje přesun imobilních obyvatel v rámci jejich pokojů a sociálního zařízení a dokonce umožňuje přesun lůžek na terasy s výhledem do zahrady. Vybaven je řadou společenských místností a místností pro odpočinek, i pro zájmovou (pracovní a výtvarnou) činnost. Nechybí knihovna o několika tisícovkách svazků. Velmi frekventované jsou tělocvičny a místnost pro rehabilitaci, vodoléčbu i kadeřnictví a pedikúru. Všude vládne vzorný pořádek a čistota, takže Domov doslova voní. Na chodbách i pokojích je spousta živých květin akvária pro pobavení zdejších seniorů.

Pozvolna vše procházíme, pro každého z obyvatelů má ředitel Kuběnka vlídné slovo i pochopení:

„Paní Mařenko, nohy vás pořád trápí? Že vnoučata nepřijela? Nebojte. Asi mají moc práce, však víte, jak to dnes chodí. Ale oni vám to pak zase vynahradí…“

Každého z klientů zná jménem, ženy synovsky pohladí po tváři, s muži prohodí nějaký ten chlapský vtip.

„A tohle je náš básník,“ představuje nám svěžího Andreje Miltáka.

Tomu klepe na záda osmý křížek, v žilách mu koluje písmácká krev. Ubytovaný je zde již třetím rokem a vyklubal se z něho talentovaný kronikář domova. Své denní až deníkové postřehy píše veršovanou formou, několik jich uveřejnil v Domovském měsíčníku, který zde pravidelně vychází, ba i v  obecním tisku. Za sebou má též prvotinu, kterou mu vydal Domov sv. Zdislavy.

Z padesáti stran sbírky Andreje Miltáka alespoň citujeme autorovo vyznání:

„O domově se rád ve verších vyjadřuji proto, že v něm spokojeně žiji.

Jsem přesvědčen, že lepší je veršovaně pravdu psát, než ústně lež propagovat.“

Nic tomuto domovskému kronikáři neujde. Společné kulturní akce v Domově, návštěva kina nebo nejrůznější přednášky či výstavy. Zaznamenává ochotu personálu a jeho milé chování k domovcům – jak sám obyvatelům říká. Své řádky věnuje kuchařkám i zahradníkům, též odvádějícím skvělou práci. Zároveň ale čtenáře vyzývá i k nejrůznějším zamyšlením a posouzení, dokonce klade otázky a hledá odpovědi.

V další místnosti je hodina ručních prací. U dalšího stolu se mastí karty, hrají šachy i všeobecně oblíbená hra Člověče, nezlob se. Kdo, jak na co stačí, a baví ho to…

Naše kaple je otevřena každému…říká ředitel Domova Josef Kuběnka

Jak ve své veršované kronice poznamenal již pan Milták, pro zpestření života obyvatel pořádá vedení domova i nejrůznější akce a programy. Mimo nejrůznějších přednášek a besed se zde prezentují jak hudební soubory, tak i jednotliví umělci se svým programem. Oblíbené jsou zdejší společenské plesy, olympiáda, i letní táboráky na zahradě, připomínající množstvím ušlechtilých dřevin i květin botanickou. Každá rostlina je označena jmenovkou, takže zahrada může sloužit i jako arboretum. Uprostřed vidíme nádherný altán, nesoucí jméno Olgy Havlové, manželky prvního polistopadového prezidenta ČR. Čas od času se prostorný altán mění v divadelní jeviště, taneční parket nebo místo vystoupení nejrůznějších folklorních souborů z domova i zahraničí. Zahradu též zdobí řada pískovcových plastik, dar slavné kamenosochařské školy v Hořicích, která zde svého času uspořádala sympozium svých frekventantů pod vedením pana profesora Michala Moravce.

V přízemí budovy B je v přední části kaple, kde obyvatelé, věřící i ateisté, mohou vychutnat ticho a zamyslet se sami nad sebou. V rámci duchovních potřeb věřících jsou zde konány jednou týdně římskokatolické bohoslužby. Na požádání též kněz navštíví jednotlivé obyvatele v domově. Kaple je, tak jako mnoho oken, chodeb a prostor Domova, vyzdobena vynikajícími uměleckými vitrážemi nejlepších českých vitrážistů Jitky a Richarda Kantových z Lubence u Karlových Varů.

Ráj na zemi…

…tak nazval jmenovaný domov ve svých verších vzpomínaný písmák Miták. Po té, co jsme měli možnost zde pobýt a vše si prohlédnout, pohovořit s klienty u opulentního oběda či na lavičce uprostřed nádherné zahrady, nelze než souhlasit. Závěrem naší návštěvy nám ředitel Kuběnka připomíná, že je v zařízení zaveden a uplatňován systém osobního plánování s individuálním přístupem personálu ke každému z klientů.

„Poskytujeme naše služby tak, že se k nim chováme se stejným respektem a úctou, jako k jiným lidem ze svého okolí – s důrazem na zachování lidské důstojnosti.“

A jelikož i v takovém ráji na zemi, jakým Domov sv. Zdislavy je, se čas od času najdou problémy, převážně rázu mezilidských vztahů. Hašteřící „staroušky“ vždy uklidní a rozsoudí ředitelova autorita a jeho spravedlivé rozhodování. Je-li třeba, tak i s pomocí lékařky těla i duše klientů Domova, MUDr. Ludmily Moravcové.

Komu čest, tomu čest

Loučíme se s mužem, který nezná slůvka „nejde“ nebo „nelze“. Celé toto velkolepě vybudované zařízení, sloužící ke spokojenému a důstojnému dožití starých lidí, doslova vydupal ze země s malým kolektivem stejně nadšených spolupracovníků pro správnou věc, v čele se svou zástupkyní Alenou Bílou. Josef Kuběnka je zdravě tvrdohlavý a není se co divit, neboť pochází ze starého sedláckého rodu. Hospodařit na rodné hroudě se mu ale po restitucích majetků v novém miléniu již nechtělo, a tak veškerou svou sílu i veškerý osobní čas věnoval rozkvětu Domova sv. Zdislavy. Záběr ředitele Kuběnky je nesmírně široký. Od technických a stavebních znalostí přes vlastní řemeslnou zručnost a zvládání všech byrokratických nástrah až po umění perfektně jednat s lidmi.

„Je to jednoduché,“ tiskneme si ruce,“ každý starý člověk si zaslouží naší úctu a poděkování. Nejenom maminka ale především Život mne naučil jedné z důležitých věcí – musíme se ke svému okolí chovat tak, jak bychom si přáli, aby se ostatní chovali k nám. Mládí netrvá věčně a čas je neúprosný…“

Foto:  Milena Městecká

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *