Michio Kaku: Budoucnost lidstva….je na dalších planetách

Praha 12. června 2019

Vstříc víceplanetárnímu druhu! Jeden z nejvýznamnějších vědců současnosti  Michio Kaku ve své knize předpovídá, že BUDOUCNOST LIDSTVA je na dalších planetách.

Víte, jakému stroji se říkalo posměšně „Žuchnik“ či „Kaputnik“? A k čemu se používá „zvratkomet“? Kniha amerického astrofyzika a popularizátora vědy Michia Kakua BUDOUCNOST LIDSTVA nabízí čtivou formou historii dobývání vesmíru od pionýrských pokusů o sestavení rakety až do současnosti, a to za pomoci citací z řady populárních literárních a filmových děl. Nejde ovšem o žádné sci-fi, všechno se to bezprostředně týká našich životů.

BUDOUCNOST LIDSTVA je poučným čtením a zároveň velkou zábavou,
i s příchutí nostalgie, neboť připomíná známá vědecko-fantastická díla, jakými jsou např. Verneův prorocký román Ze Země na Měsíc, Asimovova trilogie Nadace, slavné rozhlasové vysílání Orsona Wellese, které posluchače zmátlo a k smrti vyděsilo, dále film 2001: Vesmírná odyssea či seriál Star Trek. Pochopitelně nemůže chybět ani Čapkovo drama R.U.R.

Všechny ty příklady Kaku používá jako odrazový můstek k odvážné předpovědi budoucnosti: „Život je příliš křehký, než aby byl uložen na jediné planetě, vydán napospas všem těm hrozbám, které na Zemi číhají.“ Kaku je přesvědčen, že lidstvo bude nevyhnutelně jednoho dne čelit události, jež ohrozí samotné jeho přežití. A že východiskem je opustit povrch Země a vznést se do vesmíru. Současně si je americký astrofyzik vědom tíhy, jež nás dosud doslova drží při Zemi: „Dostat astronauta na Mars by podle odhadů celkem stálo 400 až 500 miliard dolarů.“

V překladu Jana Petříčka vydává PROSTOR.

V technologickém pokroku hrála ve 20. století rozhodující roli ideologie. Velký krok vpřed, co se týče konstrukce raket, byl učiněn vyvinutím nechvalně proslulé V-2, jíž se Hitler snažil zvrátit nepříznivý vývoj druhé světové války. Na jejím konci Američané odvezli jejího konstruktéra Wernhera von Brauna a Rusové zas zajali několik inženýrů pracujících na V-2 a odvezli je do Sovětského svazu.

Studená válka pak byla vedle soupeření ve zbrojení či na sportovních kolbištích i bojem o to, kdo první dobude vesmír. Vítězství získal Sovětský svaz, nejprve s pomocí nebohé Lajky, později díky Gagarinovi. Michio Kaku v BUDOUCNOSTI LIDSTVA tehdejší atmosféru dokresluje tradovanou anekdotou: „Za vrcholných časů programu Apollo se vyprávěl vtip, že pokud NASA chtěla peníze, stačilo přijít do Kongresu a říct jediné slovo ,Rusko!‘ Členové Kongresu pak vytáhli šekovou knížku a zeptali se: ,Kolik?‘“

Dnes jsou pohonem nových vesmírných závodů šekové knížky magnátů jako Jeff Bezos: „Bezos nechtěl čekat, až mu NASA dovolí vybudovat rakety a odpalovací rampu za peníze daňových poplatníků, a místo toho založil vlastní společnost Blue Origin, aby je mohl stavět sám za vlastní úspory.“ A důvody dobývání vesmíru už jsou dnes také  odlišné – vidina zisku a snaha najít alternativní místo k životu. Kaku načrtává kroky potřebné k překonání překážek, jimž budeme nevyhnutelně čelit, abychom se stali  víceplanetárním druhem žijícím mezi hvězdami.

Michio Kaku: BUDOUCNOST LIDSTVA (anotace)

Kniha slavného astrofyzika a popularizátora vědy Michia Kakua ukazuje, kam by lidstvo mohlo dospět v oblasti kosmických letů, zlepšování člověka a osidlování vesmíru. Mimo jiné se zabývá cestováním na Mars, hledáním mimozemského života, kombinováním lidské báze s robotikou a uvažuje také o možných stupních vývoje vesmírných civilizací. Zamýšlí se rovněž nad možnými scénáři vývoje či zániku vesmíru a způsoby, jak by budoucí lidská civilizace mohla přežít i jemu navzdory. Autorův pohled je optimistický, a přestože možné negativní dopady technologie nepřehlíží, zaměřuje se spíše na výsledky a přínos rychle se rozvíjejícího lidského poznání. Každé z témat je podepřeno autorovou špičkovou znalostí vědy a kniha je díky nebývalému vypravěčskému talentu přístupná všem zájemcům o vesmírné perspektivy lidské budoucnosti.

Z anglického originálu The Future of Humanity. Terraforming Mars, Interstellar Travel, Immortality, and Our Destiny Beyond Earth, vydaného nakladatelstvím Doubleday  v New Yorku v roce 2018,přeložil Jan Petříček

Odpovědná redaktorka Nora Cuhrová

452 stran, MOC 397 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019

První vydání

Michio Kaku (1947), jeden z nejvýznamnějších a nejznámějších vědců současnosti, vystudoval Harvard a Kalifornskou univerzitu v Berkeley a nyní působí jako profesor teoretické fyziky na univerzitě v New Yorku. Je popularizátorem vědy a jedním ze zakladatelů teorie superstrun, vystupuje v televizi a píše knihy i články pro širokou veřejnost. Česky vyšly např. jeho knihy Einsteinův vesmír (2005), Paralelní světy (2007), Fyzika nemožného (2010), Fyzika budoucnosti (2013) nebo Budoucnost mysli (2015). Nyní se věnuje formulování teorie všeho, a pokračuje tak v Einsteinových stopách.

O knize napsali

S obdivuhodnou jasností a lehkostí nastiňuje Michio Kaku historii vesmírných letů, popisuje uspořádání planet a vysvětluje, jakým způsobem můžeme osidlovat nejen Mars, ale také některé z měsíců Jupiteru a Saturnu. Z knihy na vás dýchne nakažlivý optimismus!

        Steven Poole, The Wall Street Journal

V knize Budoucnost lidstva se Michio Kaku vrací k tématu objevování vesmíru. Je přesvědčen o nutnosti pokračovat v bádání, aby si lidstvo zajistilo přežití.

    Jeff Foust, The Space Review

Teoretický fyzik Michio Kaku srozumitelně osvětluje možné způsoby přežití lidstva, využívá příklady z populární kultury a odkazuje své čtenáře na známé vědecko-fantastické filmy a romány.

            Publishers Weekly

Kniha je určena širokému publiku toužícímu po vědění. Jejím cílem je šířit optimismus v oblasti objevování vesmíru. Kaku ve svých vizích rozhodně nezůstává při zemi!

Peter Spasov, National Space Society

Michio Kaku je mezinárodní poklad. Tento muž kolem sebe šíří nevídané nadšení.

                 The Times

Ukázka z knihy BUDOUCNOST LIDSTVA, str. 38

Rakety pro válku a mír

První fáze vývoje raket byla záležitostí snílků jako Ciolkovskij, kteří odhalili fyzikální a matematické základy kosmických letů. V druhé fázi se do něj zapojili lidé jako Goddard, kteří skutečně postavili první prototypy raket. Ve třetí fázi se o raketové vědce začaly zajímat vlády velkých zemí. Wernher von Braun vzal náčrty, sny a modely svých předchůdců a s podporou německé – a později americké – vlády vybudoval obrovité rakety, jež nás dopravily na Měsíc.

Tento nejslavnější ze všech raketových vědců se narodil jako aristokrat. Otec barona Wernhera von Brauna byl za výmarské republiky německým ministrem zemědělství a jeho matka měla předky mezi příslušníky královských rodin Francie, Dánska, Skotska a Anglie. Von Braun byl v dětství zručným klavíristou, a dokonce skládal vlastní hudební kompozice. Po určitou dobu bylo možné, že se z něj stane proslulý hudebník nebo skladatel. Jeho osud se však změnil, když mu matka koupila dalekohled. Začal jej fascinovat vesmír. Hltal vědecko-fantastickou literaturu a uchvátily ho automobily na raketový pohon, které lámaly rychlostní rekordy. Jako dvanáctiletý jednou vyvolal chaos v rušných ulicích Berlína, když připevnil několik rachejtlí k dětskému vozíku. Rozradostnilo jej, že se vozík vznesl jako, inu, raketa. Na policii to ovšem takový dojem neudělalo. Vzala von Brauna do vazby, chlapec však byl díky otcovu vlivu propuštěn. Jak později s láskou vzpomínal: „Výkon vozíku překonal mé nejdivočejší sny. Šíleně poletoval sem a tam a za sebou táhl oheň jako kometa. Když rakety dohořely a s posledním zábleskem ukončily své jiskřivé představení, vozík se majestátně zastavil.“

Von Braun se přiznal, že mu nikdy moc nešla matematika. Ale jeho nadšení pro rakety jej přimělo k tomu, aby ovládl kalkulus, Newtonovy zákony a mechanické principy vesmírných letů. Jak jednou řekl svému profesorovi: „Hodlám doletět na Měsíc.“

Stal se doktorandem fyziky a doktorský titul obdržel roku 1934. Mnoho času však trávil s amatérskou Berlínskou raketovou společností, organizací, která z různých náhradních součástek stavěla rakety, jež pak testovala na opuštěném třísetakrovém pozemku za městem. Roku 1934 společnost úspěšně otestovala raketu, která se vznesla do výše tří kilometrů.

Von Braun se mohl stát profesorem fyziky na nějaké německé univerzitě, kde by psal učené články o astronomii a astronautice. Jenže ve vzduchu visela válka a celá německá společnost včetně univerzit podstupovala proces militarizace. Oproti jeho předchůdci Goddardovi, jenž žádal americkou armádu o peníze, ale setkal se s odmítavou reakcí, se von Braunovi dostalo ze strany nacistické vlády zcela odlišného přijetí. Povšimlo si jej výzbrojní oddělení německé armády, které neustále pátralo po nových zbraních, a nabídlo mu štědré financování. Práce, již von Braun vykonával, byla tak choulostivá, že jeho disertaci armáda utajila, takže vyšla až roku 1960.

Podle všech zdrojů byl von Braun apolitický člověk. Rakety byly jeho vášní,
a pokud vláda byla ochotná dát mu na ně peníze, rád je přijal. Nacistická strana mu nabídla splnění celoživotního snu: stal se ředitelem ohromného projektu, jehož cílem bylo postavit raketu budoucnosti a který disponoval takřka neomezeným rozpočtem a těmi nejlepšími německými vědci. Von Braun tvrdil, že vstup do NSDAP, a dokonce do SS, byl jen vstupním rituálem zaměstnanců vlády, ne odrazem jeho politických názorů. Jenže jakmile jednou začnete obchodovat s ďáblem, ďábel vždy chce víc a víc.

Vzestup V-2

Pod vedením von Brauna se z Ciolkovského čmáranic a náčrtků a Goddardových prototypů stala raketa Vergeltungswaffe 2 (Zbraň odplaty 2), pokročilá zbraň, jež terorizovala Londýn a Antverpy, kde vyhazovala do povětří celé městské bloky. Raketa V-2 byla neuvěřitelně silná. Goddardovy rakety ve srovnání s ní vypadaly jako dětské hračky. Byla čtrnáct metrů vysoká a vážila 12 800 kilogramů. Dokázala se pohybovat závratnou rychlostí 5750 km/h a vylétnout až do výše 85 km. Své cíle zasahovala při rychlosti třikrát překračující rychlost zvuku, takže nedávala předem žádné varování kromě dvojitého třesku spojeného  s prolomením zvukové bariéry. A měla dolet tři sta kilometrů. Protiopatření byla marná, protože nikdo nedokázal sledovat dráhu rakety a žádné letadlo ji nemohlo dostihnout.

Raketa V-2 překonala řadu světových rekordů. Její rychlost a dolet byly mnohem vyšší než u dřívějších raket. Byla první naváděnou balistickou střelou dlouhého doletu. Jako první raketa prolomila zvukovou bariéru. A co je nejimpozantnější, byla první raketou, která opustila zemskou atmosféru a vystoupala do kosmického prostoru.

Britskou vládu tato vyspělá zbraň natolik vyvedla z míry, že pro ni těžko hledala slova. Vymyslela si historku, že všechny výbuchy způsobilo vadné plynové potrubí. Jelikož však původce všech těch hrozivých explozí zjevně přicházel ze vzduchu, veřejnost jej sarkasticky nazývala „létajícím plynovým potrubím“. Teprve když nacisté ohlásili, že proti Britům použili novou zbraň, přiznal konečně Winston Churchill, že se Anglie stala terčem raketových útoků.

Najednou se zdálo, že o budoucnosti Evropy a samotné západní civilizace by mohla rozhodnout práce malé, izolované skupinky vědců vedených von Braunem.

Hrůzy války

Úspěchy německých vyspělých zbraní si vyžádaly krutou daň v podobě lidských životů. Německo na Spojence zaútočilo více než třemi tisíci raket V-2. Výsledkem bylo devět tisíc mrtvých. Odhaduje se, že mezi válečnými vězni, kteří rakety stavěli v táborech otrocké práce, bylo obětí ještě více, nejméně dvanáct tisíc. Ďábel si vzal, co bylo jeho. Von Braun si příliš pozdě uvědomil, že se věci zcela vymkly jeho kontrole.

Když navštívil místo, kde se rakety vyráběly, byl zhrozen. Podle jednoho svého přítele se vyjádřil následovně: „Je to peklo. Moje spontánní reakce byla promluvit si s jedním z příslušníků SS, kteří stáli na stráži. S nepřeslechnutelnou tvrdostí odvětil, že si mám hledět svého, nebo skončím ve stejné pruhované uniformě! (…) Došlo mi, že jakýkoli pokus odvolávat se na zásady lidskosti by byl naprosto marný.“ Když se jiného kolegy zeptali, zda von Braun tábory smrti někdy kritizoval, odpověděl: „Kdyby tak učinil, tak by ho podle mého soudu na místě zastřelili.“

Von Braun se stal kolečkem v nestvůrném stroji, který pomohl vybudovat. Když byla roku 1944 německá armáda v úzkých, opil se na večírku a prohlásil, že se válka nevyvíjí dobře. Sám nechtěl nic jiného než pracovat na raketách. Litoval, že se místo vesmírných lodí staví válečné zbraně. Bohužel se na večírku nacházel zvěd, a když se výroky, které von Braun v opilosti pronesl, dostaly ke členům vlády, byl zatčen gestapem. Dva týdny byl zadržován ve vězeňské cele v Polsku, aniž věděl, zda nebude zastřelen. Zatímco Hitler rozhodoval o jeho osudu, objevila se další obvinění, včetně fám, že sympatizuje s komunismem. Někteří nacističtí funkcionáři se báli, že by mohl dezertovat do Anglie a sabotovat projekt V-2.

Nakonec Hitler na přímou přímluvu Alberta Speera von Brauna ušetřil, protože byl stále považován za příliš důležitou postavu raketového programu.

Rakety V-2 předběhly svou dobu o celá desetiletí, ale do boje byly plně nasazeny až koncem roku 1944, kdy se Rudá armáda a Spojenci přibližovali k Berlínu a pád nacistické říše už nešlo zastavit.

Roku 1945 se von Braun a stovka jeho asistentů vzdali Spojencům. Společně se třemi stovkami vagonů plných raket a součástek V-2 byli propašováni do USA v rámci takzvané operace Paperclip, jejímž cílem bylo vyslechnout a zrekrutovat bývalé nacistické vědce.

Americká armáda rakety V-2 prozkoumala a později z nich učinila základ svých raket Redstone. Nacistická minulost von Brauna a jeho asistentů byla „vymazána“, ale jeho velmi ambivalentní role v nacistické vládě jej nadále pronásledovala. Komik Mort Sahl shrnul jeho kariéru bonmotem: „Sahám po hvězdách, ale občas trefím Londýn.“ Zpěvák Tom Lehrer napsal slova: „Jakmile jsou rakety ve vzduchu, co záleží na tom, kam dopadnou? To už není můj obor.“

Soupeření mezi supervelmocemi

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století členové americké vlády promeškali strategickou příležitost, když nerozpoznali revoluční práci, kterou Goddard vykonával přímo pod jejich okny. Tatáž situace se zopakovala po válce s příchodem von Brauna. V padesátých letech vláda von Brauna a jeho asistenty zanedbávala a nedala jim žádný jasný cíl. Nakonec se hybnou silou vývoje stala rivalita mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil. Armáda pod vedením von Brauna vybudovala rakety Redstone, zatímco námořnictvo mělo střely Vanguard a letectvo střely Atlas.

Protože neměl žádné bezprostřední závazky směrem k armádě, začal se von Braun zajímat o vědeckou osvětu. Ve spolupráci s Waltem Disneym natočil několik televizních pořadů, které vzbudily zájem budoucích raketových vědců. Von Braun v nich v hrubých rysech načrtl obraz rozsáhlého vědeckého projektu, jehož cílem by bylo přistát na Měsíci a vyvinout flotilu lodí schopných doletět na Mars.

Zatímco americký raketový program postupoval klopotně, Rusové činili rychlé pokroky. Josif Stalin a Nikita Chruščov pochopili strategický význam vesmírného programu a učinili z něj svou hlavní prioritu. V čele sovětského projektu stál Sergej Koroljov. Sama identita tohoto muže byla přísně utajována; mnoho let byl tajemně označován jen jako „hlavní konstruktér“ nebo „inženýr“. Rusové také zajali několik inženýrů pracujících na V-2 a odvezli je do Sovětského svazu. S jejich pomocí postavili řadu raket založených na raketách V-2. V podstatě celé americké i sovětské arzenály vznikly modifikací a pospojováním raket V-2, které zase vycházely z Goddardových průkopnických prototypů.

Jedním z hlavních cílů USA i SSSR bylo vypuštění první umělé družice na oběžnou dráhu. Tento koncept poprvé navrhl sám Isaac Newton. Na diagramu, který se později proslavil, Newton znázornil, že když vystřelíte z vrcholku hory dělovou kouli, dopadne poblíž úpatí. Jak však plyne z jeho pohybových rovnic, čím rychleji se koule pohybuje, tím dále doletí. Vystřelíte-li ji dostatečnou rychlostí, vykoná úplný oběh kolem Země a změní se v družici. Newton učinil historický průlom: nahradíte-li dělovou kouli Měsícem, Newtonovy pohybové rovnice jsou schopny předpovědět přesnou podobu jeho oběžné dráhy.

Ve svém myšlenkovém experimentu s dělovou koulí si Newton položil klíčovou otázku: Jestliže jablko padá na zem, nepadá také Měsíc? Jelikož se dělová koule při oběhu kolem Země nachází ve stavu volného pádu, musí totéž platit pro Měsíc. Newtonův postřeh uvedl do pohybu jednu z největších revolucí v celých dějinách. Newton nyní mohl vypočítat pohyb dělových koulí, měsíců, planet – takřka čehokoliv. S použitím jeho pohybových zákonů například můžete snadno dokázat, že má-li dělová koule obíhat kolem Země, musíte ji vystřelit rychlostí dvaceti devíti tisíc kilometrů za hodinu.

Newtonova vize se stala skutečností, když Sověti v říjnu 1957 vyslali na oběžnou dráhu Sputnik, první umělou družici na světě.

Budoucnost lidstva – ukázka

www.eprostor.cz

Mgr. Denisa Novotná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *