Janet Frameová: Sněhuláku, Sněhuláku, Lguna

Praha 13. května 2019

Laguna a Sněhuláku, sněhuláku. Úchvatný soubor lyrických povídek nejznámější novozélandské autorky Janet Frameové vydává nakladatelství Dauphin.

Literárních děl novozélandských autorů u nás nevychází mnoho. I proto     bychom si neměli nechat ujít literární počin nakladatelství Dauphin.

Nejznámější novozélandská spisovatelka Janet Frameová se představuje českým čtenářům svou knihou 24 lyrických povídek Laguna a novelou Sněhuláku, sněhuláku, které ve skvělém překladu Denise Molčanova vydává nakladatelství Dauphin. Její povídky nutí čtenáře k zamyšlení a zanechají v nich hlubokou stopu.

Kniha bude představena na Světě knihy 2019 v Praze.

Nakladatelství Dauphin slaví v letošním roce 25 let své existence.

Janet Frame je novozélandská prozaička a básnířka, jejíž jméno se pravidelně    objevovalo v návrzích na Nobelovu cenu za literaturu. Je autorkou třinácti románů, slavné třísvazkové autobiografie (převedené významnou novozélandskou režisérkou Jane Campionovou do filmu Anděl u mého stolu), tří povídkových a dvou básnických sbírek, držitelka mnoha prestižních literárních i civilních cenění. Za svou tvorbu získala prestižní cenu Commonwealth Book Prize.

Sama autorka byla velmi uzavřený člověk a několik let pobývala v psychiatrické léčebně. Nikdy se zcela nevyrovnala s traumaty prožitými v dětství, především se smrtí dvou sester a bratrovou epilepsií. Pravděpodobně tyto prožité otřesy vyústily v její psychické problémy. Útěchu jí přinášelo pouze psaní.

Její postavy charakterizuje napětí mezi pocity bezpečí a ohrožení, jako by ani nepatřily do normálního světa, neměly své místo.. Její dílo je plné lidství jako nejvyšší hodnoty, která stojí i proti šílenství.

Janet Frameová: Sněhuláku, sněhuláku, Laguna (anotace)

Čtyřiadvacet povídek sbírky Laguna bylo napsáno na konci čtyřicátých let 20. století. V roce 1951, v době jejího prvního vydání, žila Janet Frameová v „péči“ novozélandských psychiatric­kých léčeben, neboť u ní diagnostikovali schizofrenii.  Ovšem poté co její prvotina získala prestižní Cenu Huberta Churche, bylo rozhodnuto, že plánovanou operaci lobotomie nakonec nepodstoupí. Jak říká ve své slavné autobiografii: „Moje psaní mě zachránilo“.

Obraznost její prózy má říz poezie, avšak necílí jen k estetickému účinku, hledá smysl, nevyhýbá se ironii, odloupává vrstvy nucených fasád – vytržení smyslů, jež je toho výsledkem, je přesto prosto ega či sebelítosti. Frameová umí čarovat z vod dětského světa, naznačit význam drobným detailem, svůj příběh vyřezává s mistrnou pečlivostí a on proto plyne, plyne k nepředvídanému.

Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

Z anglického originálu The Lagoon (and other Stories), Snowman, Snowman přeložil Denis Molčanov    

Odpovědný  redaktor Daniel Podhradský                                                                               

280 stran, MOC 328 Kč                                                                                

Vydalo nakladatelství Dauphin roku 2019                                                    

Vydání první                                                    

www.dauphin.cz

Janet Frameová (1924-2004)

Nejznámější spisovatelka Nového Zélandu, autorka třinácti románů (včetně dvou pohrobků), věhlasné třísvazkové autobiografie (zfilmované další významnou Novozélanďankou Jane Campionovou pod názvem Anděl u mého stolu), tří povídkových, dvou básnických sbírek, držitelka mnoha prestižních literárních i civilních ocenění, včetně Ceny Commonwealthu za román The Carpathians (1989). Laguna je její prvotina.

Ukázka z knihy Sněhuláku, sněhuláku; Laguna, str. 9

Za odlivu se voda vsákne zpátky do zálivu a už není laguny, jenom pás špinavě šedivého písku počmáraný tmavými kalužemi mořské vody, kde naleznete třeba mladou chobotničku, máte-li štěstí, nebo oranžově flekatý starý domek kraba či ztroskotaný koráb pro děti na hraní. Nad lagunou stojí most, odkud je možné do těch malých nádrží shlížet, zahlédnout svůj odraz zapletený s mořskou vodou, sítinami a žmolky oblaků. A někdy se tam v noci najde i podvodní Měsíc, kalný a tajemný.

           To všechno mi vyprávěla moje babička, pictonská babička, která uměla uříznout kořen léčivé liány, najít ledvinkové kapradí a vyšlapat stezku i tou nejhustší buší. Když babička umřela, Maorové z hradiště pa jí přišli všichni na pohřeb, protože ona se s Maory přátelila, její matka byla maorská princezna, prý velmi krásná, zavilá v lásce i v nenávisti.

           „Podívej se na lagunu,“ říkávala mi babička. Špinavou lagunu plnou spláchnutého dřeva a řas a krabích klepítek. Plná špíny, písku a zápachu v létě. Vzpomínám si, jak jsme tam bílými oblázky házeli žabky po vodě, chytali rybky v bystřině nedaleko a stavěli pískové hrady na břehu. Tohle je můj hrad, říkali jsme, ty budeš Otec, já budu Matka a budem tady žít a chytat kraby a rybky navěky.

     Babiččino vyprávění o laguně jsem mívala moc ráda. Když jsme jeli na prázdniny do Pictonu, kde babička žila, řekla jsem jí: Babi, vyprávěj mi příběh. O těch Maorech z pa. O tom starém muži, co žil dole v Úžinách a měl kozla a krávu za přátele. O laguně. A babička mi vypráví příběh o Úžinách a hradišti pa a o sobě, když byla mladá. Jaké to je být dívkou a chodit pracovat k bohatým lidem domů. Laguna však nikdy žádný vlastní příběh neměla, a jestli ten vlastní příběh měla, tak mi ho babička nikdy nepověděla. Podívej se na tu vodu, řekla mi. Plnou řas a krabích klepítek. Jenže já věděla, že tohle ten skutečný příběh není, ten skutečný příběh jsem objevila, až když už jsem byla velká a babička umřela, když většina Maorů z dřívějška, těch z pa, byla ta tam, a na toho starého muže i krávu a kozla se zapomnělo.

     Jela jsem do Pictonu na prázdniny. Dlouhá cesta vlakem, na jejímž konci mě rozradostnil pohled na zelené a modré město, jak jsem si ho pamatovala z dětství, i když bylo samozřejmě menší a stromy se taky smrskly a kopce byly takhle malinké.

     Bydlela jsem u tety a strýce. Projela jsem se přívozem kolem přístavu, byla na piknicích s letními hosty v květovaných šatech a slamácích na hlavě a s dětmi v potištěných šatech nebo khaki šortkách, pokud to byli hoši, zvláště když měli tatínka v armádě. Přinášeli jsme si koše s ovocem a sendviči, rajčaty ne, protože rajčata měknou, i když někdo to rád měkké, a s třípencemi na zmrzlinu. Pořádaly se závody pro nejmenší, pro muže a ženy taky, a pak chodil okolo nějaký pán a vyhazoval cukrátka do vzduchu. Úžasné dny, když se v Úžinách piknikovalo i s Maory a oni zpívali a hráli na svoje ukulele, jenže pravé maorské písničky nezpívali, to už spíš takové to Tys moje sluníčko nebo Na jižní hranici. Jak se setmělo, jednotlivé páry vycházely z remízků, chystaly se lodě a všichni se vraceli se zpěvem a brečícími dětmi, protože byly unavené a připálené od sluníčka a pokousané od muchniček. Muchničky jsou peklo, tvrdili všichni, ale byly to nádherné dny, nádherné dny pro děti to byly.

           Možná se mi ten nový Picton i líbil, nevím. Některých věcí jsem si předtím nestačila všimnout, ovšem byly i takové, o nichž jsem si myslela, že zůstanou navěky, a teď byly fuč. Ty tam byly oba gumovníky, kterým jsem říkávala Dvě dámy. Možná tam i byly, jenže já jsem je prostě nenašla, a nebyla tam ani stezka, co vedla přes Panský kopec. Po ní jsme si vždycky vylezli nahoru a sledovali parník, když připlouval z Úžin. Rostl tam hlodáš, zamíchaný do buše, jenže ani buš už nenaháněla stejný strach, i přes všechen ten tajemný a hrůzostrašný cvrkot a šustění, které se v ní opakuje do nekonečna.

           Ve městě bylo taky víc lidu. Kvůli Hlavnímu tahu, přiváží víc turistů, říkávala teta. Lidi byli úplně všude, někteří leželi na pláži spálení nebo snědí od slunce a moře, další si to túrovali po přístavu na motorových člunech, jako jsme my túrovali na Štědrý den ráno ve vaně naše parníčky, co jezdí samy. Lidi surfující, lidi hrající tenis, lidi rybařící v Úžinách, lidi na skifech trénující na Regatu. Prostě lidi.

     Jenže ta tam byla i moje babička, aby mi všechno ukázala a pověděla mi příběhy. A laguna byla špinavější než kdy předtím. Podívej se na lagunu, řekla moje teta. Plnou spláchnutého dřeva a řas a krabích klepítek. Na lagunu jsme viděly z kuchyňského okna. Ten den jsme si prohlížely na fotografiích, jak hloupé šaty se tehdy nosily. A tady je Babička, jak sedí na verandě i se svým pletením, a tady je moje prababička, ta Maorská princezna s velkýma hnědýma očima a krajkovými šaty, co jí koupil její muž, ruční práce, řekla teta, miloval ji, než potkal tu ženskou z Nelsonu, mužští jsou občas blázni, ale ženy asi ještě větší. „A je o tom nějaký příběh?“ zeptala jsem se. Je ze mě znovu děcko. Povídej, Babi…

Drahomíra Cormier

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *