James Welch: Smrt Jima Loneyho

Praha 2. května 2019

O hledání vlastních kořenů i za cenu sebezničení.. Dojemný román původem indiánského autora Jamese Welche Smrt Jima Loneyho  vypráví o cestě za  pravdou za každou  cenu..  

V češtině vychází poprvé v nakladatelství Akropolis

Románů o osudech původních obyvatel Severní Ameriky, Indiánech, u nás nevychází mnoho. James Welch je dnes nejspíše nejznámější americký autor indiánského původu.  I proto bychom měli jeho próze Smrt Jima Loneyho, která v češtině vychází poprvé v nakladatelství Akropolis a v překladu Jiřího Kaňáka, věnovat pozornost. Čtenáři mají příležitost upravit si své mnohdy stereotypní představy o životě původních obyvatel Severní Ameriky a jejich potomků.

     James Welch vypráví příběh vykořeněného člověka, míšence Jima Loneyho, který se necítí být ani bělochem, ani Indiánem. Autor rozehrává uhrančivý příběh plný neléčených problémů a dilemat o touze po svobodě a hledání vlastní identity. V dětství opuštěn rodiči je odcizený rodině i své zemi, hledá sv místo, a není toho schopen ani v jednom světě. Kniha je nabitá podněty k zamyšlení nad vlastní existencí a přináší čtenáři více, než by se mohlo  na první pohled zdát..

Docent Miroslav Černý, přední anglista, píše, že: „O americké indiánské literatuře se obvykle hovoří od šedesátých let minulého století, kdy se paralelně se sílícím hnutím za občanská a lidská práva amerických menšin začínaly hlasitěji ozývat tvůrčí a umělecké osobnosti těchto stigmatizovaných skupin. Ke slovu se vedle autorů černošských a židovských dostávali rovněž autoři indiánští, kteří díky tomu, že psali anglicky či francouzsky, poprvé v historii získali širší okruh čtenářů indiánských i neindiánských, přitáhli pozornost majoritní společnosti a vydobyli si její uznání.“

James Welch patří do první větší vlny amerických indiánských spisovatelů – mezi léty 1968 – 1977. Narodil se a podstatnou část života prožil v americkém státě Montana a právě do tohoto místa zasadil své dílo.

     Svou úspěšnou literární kariéru začal poezií, následovaly prózy. Smrt Jima Loneyho není první knihou, která u nás od tohoto autora vyšla. Nakladatelství Akropolis již dříve vydalo westernovou novelu Zima v krvi, která je zasazená do 60. let 20. století a čtenáře zavádí do života indiánské komunity v rezervaci Fort Belknap v americkém státě Montana. Toto dílo se dočkalo v roce 2013 i filmového zpracování. James Welch obdržel za své dílo i několik literárních cen.

James Welch: Smrt Jima Loneyho (anotace)

Smrt Jima Loneyho (1979) je po novele Zima v krvi (1974) druhou autorovou prózou věnovanou novodobým osudům původních obyvatel Severní Ameriky. Jim Loney je míšenec bělošského a indiánského původu. Odcizený oběma těmto společenstvím, vede v malém městečku v Montaně samotářský a bezútěšný život, naplněný nicneděláním a alkoholem. V dětství jej opustila matka i otec, a tak mu zůstala jen sestra Kate, která ale nechápe jeho svět. A také přítelkyně Rhea, která touží dát Loneyho životu nový cíl. Jeho existenci však může dát smysl jediné – přestat utíkat před minulostí a pokusit se nalézt své skutečné kořeny. A to i za cenu ztráty vlastního života… Rozsahem nevelká Welchova próza rozvíjí dojemný příběh o lásce bez naděje a životní cestě za pravdou vedoucí k sebezničení.

Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR.

Z anglického originálu přeložil Jiří Kaňák

Odpovědný redaktor Dominik Melichar  200 stran,

MOC 299 Kč

Vydalo nakladatelství Akropolis roku 2019

 První vydán

 www.akropolis.info

James Welch (1940–2003) byl indiánský autor, jehož předkové pocházeli z kmenů Blackfeet a Gros Ventre. Jako přední představitel hnutí Native American Renaissance (L. M. Silková, L. Erdrichová ad.) měl zásadní vliv na utváření novodobé identity indiánského etnika v Severní Americe.

Ukázka z knihy Smrt Jima Loneyho, str. 54    

Loney vyhlédl z okna a na chvíli to vypadalo, že prospal celou zimu. Přestože nesvítilo slunce, na sousedním dvoře ohýbal keře silný teplý vítr. Žena od vedle tam věšela prádlo. Na sobě měla tenké bavlněné šaty a kovbojské boty. Šaty jí vítr tiskl k tělu a mezi nohy. Rukou si odhrnula vlasy z úst a pověsila malé džíny.

     Nastěhovala se v létě a měla dva malé kluky a nikde kolem žádného manžela. Otřela šňůru, pak začala věšet trika. Mohla být nanejvýš dvacet stop daleko, a když se sehnula ke koši, Loney si všiml modrých žil nad lýtky. Nikdy ji neviděl ve městě nebo na ulici, jen jednou nebo dvakrát na dvorku za domem a vždycky věšela prádlo.

     Loney spustil závěs a dooblékl se. Čistou košili si navlékl naruby a nevšiml si toho, dokud se nepokusil zapnout knoflíček na rukávu. Košili si spravil, pak si nazul boty. Byl pořád unavený, ale pohled na tu ženu ho uklidnil i rozveselil, ani nevěděl proč. Znovu odhrnul závěs, ale byla už pryč. Rozvěšené prádlo se divoce třepetalo a některá trička se obtočila okolo šňůry. Vypadala jako milá žena, která toho na své roky už hodně prožila. Loney dal vařit vodu na instantní kávu, pak otevřel zadní dveře. Swipesy seděl na schodu, čumák vysoko ve větru. Loney se sklonil a poplácal jej po plecích a on vyskočil, vyplašený dotykem. Už neštěkal a Loney se obával nejhoršího. „Klid, bráško,“ řekl a usadil se vedle něj. Swipesy se k němu neotočil, ale opřel se mu o koleno.

     Vítr vál přímo z jihu a plnil Loneyho tělo ostrostí, kterou už nějaký čas nepocítil. Roztřásl se ne větrem, ale onou ostrostí. Pak se uklidnil, oči se mu rozjasnily a on v dálce spatřil skalnaté stíny pahorku Snake Butte. Jeho vrcholek byl plochý a porostlý trávou. Vypadal úplně jako prérie, které ho obklopovaly, avšak jeho úbočí byla kovově modrošedá a z dálky vypadala hladká a strmá. Ale nebyla, sestávala z rozpukaných sloupců granitu a nehlubokých jeskyní. Loney pahorek znal z dětství a také znal obrazce na plochých kamenech na vrcholku — hrubá vypodobení zvěře a ryb a ještěrek. Pahorek Snake Butte byl dokonalou pevností a indiánští lovci ty obrazy nejspíš vytesali před mnoha lety. Jako dítě chodíval Loney rybařit k malé nádrži na úpatí pahorku a vždy měl nepříjemný pocit, že v těch místech něco žije. Myslet na to nechtěl ani teď.

     Vdechl vítr a pocítil náhlý tlak na hrudi. Zabolelo jej v ramenou a krk, jako by mu ztuhl. Přivinul Swipesyho ke koleni a před očima měl všechno to pití a kouření a přemýšlení, kterým strávil předchozí týden. A ten večírek u Rhey. Bylo to včera v noci? Muselo. Vybavoval si ty lidi v obýváku, sebe, jak potom leží v tom malém pokoji, pak Rheu vedle sebe. Mluvila a on vzpomínal na Seattle, hory a trajekty. Co s tím měla společného polévka z mlžů? Ta myšlenka u něj vyvolala hlad. Podíval se na sousední dvorek. Na konci prádelní šňůry se do sebe zamotaly dvě košile, jako by to byli nešťastní milenci. Znovu si vzpomněl na Seattle a všechno se mu to vrátilo: Chtěla, aby s ní jel do Seattlu. Jen tak. Je tam krásně — stromy, déšť, záliv, domy. Vždycky si prohlížel trajekty. Řekl ano? A co její učení, rozhodli se, kdy pojedou? Řekl ano? To nemohl. Nemohl se tak rozhodnout. Potřeboval si to promyslet. Nebyl připraven na nic, jen sedět na svém schodu a přemýšlet, a tak pozoroval ty dvě košile, jak se zmítají a vzájemně proplétají, a myslel ne na Seattle, ale na modré žíly na nohách své sousedky.

     Druhého dne se Loney v posteli posadil a bylo mu lépe. Svaly byly uvolněné a on už nepřemýšlel o přemýšlení. Přemýšlel o Swipesym. Když spustil nohy přes okraj postele, překvapeně zjistil, že je ztuhlý. Klouby jej bolely, ale skoro jako by tomu tak mělo být, jako by celý den pracoval nebo předchozí noc odehrál náročný zápas. Takhle ztuhlý a rozbolavělý se necítil od doby, kdy hrál basketbal.

     Rychle se oblékl a přešel do obývacího pokoje. Stála tady pohovka, čalouněná židle a prosklená skříň. A jídelní stůl, který vyplňoval většinu prostoru. Swipesy spával pod stolem, ale teď tam nebyl. Loney se podíval do skříně a uvnitř byly zlaté basketbalové odznáčky, pořád ještě v lepence, a dopis, opřený o zadní stranu horní police. Jeden z odznáčků dal dívce — sestře Myrona Pretty Weasela. Neviděl ji od jednoho ze svých opušťáků. Margaret. Tak se jmenovala. Zatímco byl pryč, přestěhovala se s matkou do Billingsu. Loney by rád věděl, jak teď asi vypadá. Chtěl by vědět, jestli ještě pořád má jeho odznáček. Chtěl by vědět, jestli je vdaná a hezká.

     Procházel domem, ale pes nikde nebyl. Otevřel zadní dveře a vyhlédl na dvůr. Pak obešel dům a rozhlédl se po ulici a podíval se i na starý bytový dům naproti, který právě bourali. Trávníky byly hnědé a pokryté jinovatkou. Byl to tichý den, klidný den a mraky stály vysoko a nehýbaly se. Obrátil se zpět k domu a nahlédl i na sousední dvorek. Kusy oblečení visely zmrzlé na šňůře. Opláchl si obličej a posadil se ke kuchyňskému stolu.

     Zamíchal si cukr v kávě a všiml si dopisu opřeného o červenou svíčku. Byl od Kate, ale písmo na obálce bylo jiné. Stálo na něm: Zastavila jsem se dnes ráno, ale ještě jsi spal. Lenochu. Zavolej mi, prosím. Miluju tě, Rhea.

Drahomíra Cormier

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *