Robert Masello: Einsteinovo proroctví

Praha 28. března 2019

Zažil jsem Einsteina, pánové… Román amerického autora Roberta Masella EINSTEINOVO PROROCTVÍ přináší dramatický příběh  z posledních měsíců druhé světové války.


Zápas Hitlera a Einsteina, to je zápas zla a průměrnosti s dobrem a genialitou. Z tohoto pohledu se tedy zdá logické, že nakonec Einstein Hitlera o deset let přežil. Ovšem nemuselo to tak být, kdyby Einstein včas neodešel do Ameriky. A kdyby Spojenci nacistické Německo v roce 1945 neporazili.

Americký literát Robert Masello je autorem řady faktografických knih. Vedle nich ovšem využívá právě své široké znalosti i v románech. V těch – jak měli možnost čeští čtenáři poznat nejnověji v loňském KŘÍŽI ROMANOVCŮ – se s oblibou pohybuje na obou stranách Atlantského oceánu a stejně tak rád putuje po časové ose 20. století.

Obdobně rozprostřený příběh nyní přináší i EINSTEINOVO PROROCTVÍ, které vydalo nakladatelství DOKOŘÁN. V něm se vracíme především do posledních měsíců druhé světové války. Americká armáda totiž na konci války v Německu nacházela sklady s nakradenými artefakty, pro něž měli nacisté jak známo velkou slabost.

Hlavní hrdinové EINSTEINOVA PROROCTVÍ, historik umění a archeoložka, tak dostanou k prozkoumání egyptský sarkofág, který skrývá cosi, co by mohlo být pro lidstvo velmi nebezpečné. Robert Masello umí navodit napětí a také dokáže do příběhu umně zapojit reálné postavy, v tomto případě již zmíněného Alberta Einsteina. I tento příběh je tak soubojem dobra a zla…

Robert Masello je spisovatelem, který svou erudici používá při psaní napínavých románů. Zatímco například u Umberta Eca pořád cítíme, jak autor dává vlastní vzdělanost na odiv a chce čtenáře poučit, v případě amerického literáta jde naopak o naprosté podřízení jedinému cíli: Všechno slouží příběhu. Na žádné intelektuální exhibice a poučování tu není místo.

Americký prozaik zkrátka dělá vše proto, aby jeho romány byly čtenářsky atraktivní. Tento imperativ z jeho knih naprosto sálá. Vypráví příběh tak, aby si ho přečetlo co nejvíc lidí. Protože od toho romány jsou – mají komunikovat. A který autor by si nepřál jejich prostřednictvím komunikovat s co největším počtem čtenářů… Úspěch EINSTEINOVA PROROCTVÍ u amerického publika potvrzuje, že sázka na čtivost Robertu Masellovi vychází.

Robert Masello: EINSTEINOVO PROROCTVÍ (anotace)

Historik umění Lucas Athan, toho času důstojník americké armády pověřený zachraňováním kulturních památek naloupených nacisty, objevil na sklonku války v tajném skladu v srdci Německa egyptský sarkofág, o který se mimořádně zajímaly jak nejbližší kruhy kolem Adolfa Hitlera, tak americká tajná služba. Na půdě Princetonské univerzity se pak spolu s brilantní archeoložkou Simone Rashidovou snaží odhalit jeho tajemství, která mohou naplnit – nebo vyvrátit – Einsteinovo temné proroctví.

Při svých pokusech Lucas a Simone nevědomky vypustili na svobodu síly dobra i nepokrytého zla. Osud světa nyní nezávisí jen na výzkumu profesora Einsteina, ale i na tom, zda Lucas dokáže porazit temného protivníka mocnějšího než vše, co si kdy dokázal představit.

Podaří se Lucasovi se Simone s pomocí největších géniů fyziky a matematiky Alberta Einsteina a Kurta Gödela potlačit zlo a zachránit svoje životy? Je možné, že obětí temných sil má být samotný Einstein? A proč?

Z anglického originálu The Einstein Prophecy přeložil Jan Klíma

Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník

296 stran, MOC 298 Kč

Vydalo nakladatelství DOKOŘÁN roku 2019

První vydání

www.dokoran.cz

Robert Masello je americký novinář, dramatik a spisovatel. Je autorem 15 knih z oblasti beletrie i literatury faktu. Jeho literární tvorba byla přeložena do mnoha světových jazyků a získala řadu cen. Kromě toho přednášel literaturu na řadě prestižních univerzit. Žije v Santa Monice v Kalifornii.

Některé z jeho knih patří mezi naprosté bestsellery. Jeho hlavními žánry jsou thrillery s historickými prvky a příběhy o nadpřirozených jevech. Česky vyšly knihy Vigilie (2009), Bestiář (2009), Krev a led (2010), Kříž Romanovců (2018), z beletrie dále napsal The Medusa Amulet (2011), Private Demons (2014), The Jekyll Revelation (2016) a The Night Crossing (2018).

O knize napsali

Vzrušující příběh střetu moderní vědy a prastarých nadpřirozených sil, který neodložíte až do poslední strany.

Booklist

Miluji fantastické příběhy s dobře nastudovaným historickým pozadím a reálnými historickými postavami. I děj je skvěle veden.

Gabriel Osmonde

Ukázka z knihy EINSTEINOVO PROROCTVÍ, str. 54

„Říkáme tomu okamžik bezprostředně předcházející akci,“ řekl Lucas, když se studenti v hlavním výstavním sále muzea shromáždili kolem jedné ze soch. Socha pocházela z prvního století př. n. l. a byla vykopána na ostrově Samos. Představovala Achilla, jak zdvihá kopí, aby zasadil smrtící ránu trojskému princi Hektorovi. „Řečtí sochaři – a římští také – se ani tak nezajímali o čin samotný, jako o zobrazení okamžiku, po němž čin bezprostředně následuje. Takováto díla od diváka vyžadují, aby si dokázal představit, aby předvídal a svým způsobem se i účastnil toho, co bude následovat. To je ten okamžik, kdy existuje největší napětí a který poskytuje nejdramatičtější možnosti.“

Po otevřených blocích šustila pera.

„Ví někdo, co se stalo vzápětí?“

Prakticky všechny paže se zvedly – absolventi elitních soukromých škol jsou dobře obeznámeni s Iliadou i Odysseou – Lucas vyvolal Percyho Chandlera, který se ochotně rozpovídal o Hektorovi, neuctivém vláčení jeho těla za Achillovým vozem a prosbě krále Priama, aby mu Řekové vrátili synovo tělo pro patřičný pohřební obřad. Galerie byla podlouhlá, poměrně úzká místnost, v níž podél stěn stálo na podstavcích pár tuctů pěkných exemplářů antického sochařského umění osvětlených proskleným stropem. Tenhle den ale byl od rána zamračený, nebe bylo kalné, takže světlo v galerii bylo tlumené. A ačkoliv galerie byla veřejná, sbírku si prohlíželi jen dva lidé – starší muž s ebenovou holí a zřejmě jeho dcera, soudě podle toho, jak starostlivě se k muži chovala.

„Achilles tím porušil úctu, která se má projevit mrtvým,“ pokračoval Chandler, „čímž se znelíbil bohům. Zeus do té chvíle Řeky podporoval, ale teď seslal Apolla, aby mrtvého ochránil.“

Starší muž je zjevně Arab, pomyslel si Lucas. Dcera měla výrazné patricijské rysy: byla štíhlá, záplava černých lesklých vlasů jí spadala na ramena. Určitě bude jako doma v sedle bílého hřebce, v rajtkách a naleštěných jezdeckých botách, představoval si. Dívka se otočila, zahlédla jeho upřený pohled a Lucas rychle odvrátil hlavu.

„Díky, Percy,“ řekl právě včas, aby zabránil vstupu trojského koně na scénu. „A jelikož máme ještě pár minut, pojďme se podívat na Sokrata, jak zdvihá k ústům šálek bolehlavu… jak uvidíte, je to další ukázka člověka těsně před rozhodujícím krokem.“

Lucas popošel se studenty dál a záměrně se neohlédl. Ale když se nakonec uprostřed líčení osudového sporu starověkého filozofa s athénským státem přece jen otočil, žena s otcem už byli pryč.

Když se studenti rozešli, vydal se dolů, protože teď měl pravidelné konzultační hodiny. Jeho pracovnu tvořila maličká místnost vypadající jako dračí sluj; okno ústící těsně nad chodníkem propouštělo dovnitř jen trochu světla a čerstvého vzduchu. Když vyhlédl ven, viděl kotníky lidí procházejících kolem budovy.

Wally zrovna vytřel chodby – vzduch byl prosycený zápachem lněného oleje. Pode dveřmi pracovny našel obálku s rodinným erbem rektora univerzity Harolda Doddse na pečeti. Překvapivě se měl ihned dostavit do Prospect House, kde rektor sídlil. Semestr sotva začal, že by si už na něj někdo stěžoval? Nenapadlo ho, kvůli čemu by to mohlo být.

Cestou k Prospect House si všiml vojenského nákladního vozu, který stál u rampy muzea na vykládku zboží, a tři vojáci tam dohlíželi na dodávku čehosi, co nemohl vidět, ale co bylo zřejmě hodně neskladné. Že by dar od nějakého absolventa s vojenskými konexemi?

„Dávej pozor,“ kdosi zakřičel, „nebo nám ta zatracená věc zase spadne.“

„Klídek!“ zněla odpověď.

Rektor sídlil v rozlehlé neorenesanční budově postavené v roce 1849 původně pro bohatého muže, který měl jako koníčka farmaření; dům, obklopený pěti akry zahrad, se nacházel v centru kampusu a Woodrow Wilson ho nechal ohradit litinovým plotem, aby mu studenti po skončení fotbalových zápasů hromadně nepochodovali přes záhony. V létě zahrada hýřila barvami, ale byla krásná i teď, kdy kroutící se cestičky sypané štěrkem zakrývalo spadané listí buků. Ve vrcholcích stromů se míhali hnědí ptáčci tak rychle, že je Lucas jen stěží rozeznával.

Přes zamračené nebe na Prospect House matně svítilo podzimní slunce. Lucas si narovnal kravatu a vkročil do předního portika. Služebná s bílou zástěrkou ho provedla halou vydlážděnou důstojně vypadajícím mramorem a pak ji následoval po širokém schodišti kolem vysokých stojacích hodin na podestě do místnosti, kde už seděli dva muži – jeden v nažehlené důstojnické uniformě, druhý v obvyklém obleku s vestou. Před muži zabranými do hovoru stály dva hrnky kávy a talíř rozčtvrcených sendvičů.

„Děkuji, že jste přišel,“ zdvihl se Dodds ze židle a podal Lucasovi ruku. „Dovolte, abych vám představil plukovníka Macmillana z Úřadu pro strategické služby ve Washingtonu. Přijel urgentně do Princetonu, aby se s vámi setkal.“

Lucas potřásl plukovníkovi rukou a přemýšlel, co to může znamenat. Plukovník měl ve tváři kamenný výraz. „Doufám, že jsem neopustil armádu nedovoleně,“ řekl Lucas, aby odlehčil situaci.

„Že byste opustil armádu nedovoleně?“ opakoval plukovník, který zjevně vzal poznámku vážně. „To je nepravděpodobné. Byl jste demobilizován.“

Tohle není chlap, který má smysl pro vtipkování, pomyslel si Lucas.

„Nakolik vám ztráta oka znemožňuje prostorové vidění?“ zeptal se Macmillan bez obalu.

„Jde to,“ řekl Lucas.

„Všechno, co vám teď povím, je přísně tajné,“ pokračoval plukovník, Lucasova odpověď ho zřejmě uspokojila. „Profesor Dodds mě ujistil, že všechno, co tady řekneme, zůstane mezi námi.“

Čím můžu já být důležitý pro bezpečnost státu? nechápal Lucas. Byl jsem jenom poručík.

„Jedná se o vaši misi v dole na železnou rudu u Štrasburku,“ pokračoval plukovník. „Kde došlo k vašemu zranění. “

„Vojín Teddy Toussaint,“ přerušil ho Lucas, „byl toho dne zraněn mnohem vážněji než já. Byl to skvělý voják.“

„O tom jsem dobře informován,“ řekl Macmillan příkře. „Četl jsem ve vašem hlášení, že ho navrhujete k vyznamenání. Které taky dostal.“

„Děkuji,“ přikývl Lucas.

„Měli byste vědět, že jste neriskovali život zbytečně. Našli jste jedno z nejrozsáhlejších skladišť ukradených uměleckých předmětů. Za což si zasloužíte pochvalu.“

Na rozdíl od plukovníka si Lucas za mnoha bezesných nocí, kdy měl pocit, že mu pukne hlava zraněná úlomkem miny a prázdný oční důlek ho bolel, opakovaně přál, aby tak úspěšní nebyli.

„Našli jste i jistý sarkofág,“ pokračoval plukovník, „který ve své zprávě nazýváte osáriem.“

Při těchto slovech jako by Lucase ovál mrazivý vzduch důlní jeskyně, v níž sarkofág našli. „I když jsem psal zprávu ještě v nemocnici, je tam ten nález podrobně popsán.“

„Jistě. My jsme tu zatracenou věc přivezli sem, do Princetonu.“

„Právě teď, zatímco tu o tom mluvíme,“ ozval se Dodds, „je sarkofág umisťován do restaurátorského křídla muzea umění.“

Lucas ohromeně mlčel. Vlastně nikdy nepochopil, proč ze všech těch předmětů, které nacisté uloupili od Lyonu po Luxor, je tak důležitý právě tenhle předmět. A teď ho nechali převézt tu dálku až sem do New Jersey?

Jako kdyby plukovník četl jeho myšlenky, naklonil se k Lucasovi a řekl: „Pamatujete si přece, komu měl být doručen?“

„Samozřejmě.“ Na to zapomenout nedokázal, stejně tak jako na prstenec vozíků na rudu, které sarkofág chránily, na rozkládající se mrtvolu na zemi a na podivné šero, které sarkofág kolem sebe vytvářel. „Ale Hitlerovi musely být adresovány tisíce objektů.“

„To je pravda, ale tenhle byl specificky zmíněn v Hitlerově komunikaci s generálem Rommelem.“ Vyndal z náprsní kapsy telegram a podal ho Lucasovi. „Zachytili jsme Rommelovu odpověď asi týden předtím, než jsme vás poslali důl najít.“

I se svou chatrnou znalostí němčiny Lucas pochopil, co v telegramu je. Rommel ujišťoval Hitlera, že sarkofág je bezpečně ukrytý a že vydal rozkaz, aby byl s ozbrojeným doprovodem zaslán do Orlího hnízda, jakmile bude železnice bezpečná.

Lucas to pořád ještě nechápal. „Čím vám ten sarkofág může být užitečný?“

„To máte právě zjistit,“ řekl Macmillan a napřímil se v křesle. „Vy jste ho našel – a teď je vaším úkolem zjistit, co je na té věci tak pozoruhodné. Když po ní Adolf tak toužil, chceme vědět proč.“

„Mohu něco dodat?“ ozval se Dodds a vyčkávavě se zadíval na plukovníka. Když Macmillan přikývl, řekl: „Jste obeznámen s prací profesora Delaneye s izotopy?“

„Jistě,“ přikývl plukovník. Takže Lucasovo podezření bylo oprávněné. Delaney pracoval pro ministerstvo obrany.

„Nechci předstírat, že vím, jak to dělá,“ pokračoval Macmillan, „ale prý vyvíjí cosi, co se jmenuje datování radioaktivním uhlíkem. Takže by nám mohl říct, jak je sarkofág starý, nebo jak staré je to, co je uvnitř – ať už to je cokoliv. Takže, od vašich dvou intelektuálů se chceme dozvědět, co tam uvnitř je, a jestli by se to nedalo použít ve válce.“

„Není to žádná zbraň,“ namítl Lucas. „Je to cosi jako rakev. Asi tak dva tisíce let stará.“

Macmillan to odbyl mávnutím ruky. „To Hitler možná ani neví. Ten parchant je ještě ke všemu cvok. Věří v nejrůznější okultní věci a podobné kraviny. Má osobního astrologa. A nepřekvapilo by mě, kdyby měl na nočním stolku křišťálovou kouli.“

Představa, že Spojenci bojují s bláznem, byla ještě děsivější, než kdyby bojovali s racionální – i když sebeďábelštější – bytostí. Racionální člověk se dá přechytračit. Můžete uhodnout, co udělá, a připravit se na to. U šílence člověk ani neví, jestli to, co dělá, je k jeho vlastnímu prospěchu. „Pokud jde o ten sarkofág,“ pokračoval Macmillan, „pokud si myslí, že je s ním spojené nějaké voodoo, tak to prověříme, ne?“

Lucas se chabě usmál, ale nechal si pro sebe, co se mu právě vybavilo. Byl sice racionální muž, zavrhoval všechno nevědecké a neověřené, ale nikdy nezapomene na první pohled na tu truhlu, na dojem že vysává ze svého okolí všechno světlo.

„Zjistěme, jestli nebudeme moct šílenství toho parchanta využít v náš prospěch,“ uzavřel hovor Macmillan.

„Vy se samozřejmě už žádné další akce nezúčastníte,“ rychle dodal Dodds.

„Samozřejmě,“ souhlasil plukovník. „Jen nám řeknete, o co jde. Máme v Pentagonu lidi, co se postarají o zbytek.“

Nastalo tísnivé ticho.

„Kdy bych měl začít?“ zeptal se Lucas.

„Sarkofág nainstalujeme rychle,“ řekl Dodds. „Jen co doděláme nějaké úpravy v restaurátorské části muzea.“

„Na účet Strýčka Sama,“ dodal Macmillan.

„Zesilujeme podlahu,“ pokračoval Dodds, „vyměňujeme pár oken a děláme lepší osvětlení… Takže řekněme zítra ráno?“

Lucas měl sice ráno přednášku, ale prozatím to nechal být.

„Dobře,“ přikývl.

Stojací hodiny venku odbily celou hodinu.

„Spoléháme na vás,“ řekl plukovník a naklonil se k Lucasovi, několik medailí na uniformě se rozkomíhalo na důraz těch slov. Natáhl k Lucasovi mozolnatou dlaň.

„Rád to udělám, pane,“ řekl Lucas a stiskl plukovníkovi ruku. Přitom ho napadlo, co si o tom všem bude myslet zítra.

Drahomíra Cormier

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *