Jiří Krutina: 80 let od okupace Německem

Praha 14. března 2019

Je tomu teprve 80 let od okamžiku, kdy náš západní soused, tehdy nacistická Třetí říše, za tichého souhlasu západních velmocí Francie a Británie vojensky obsadil zbylé české a moravské země a učinil z nich tzv. Protektorát.

Události Mnichova 1938, uloupení čs. pohraničí našimi tehdejšími sousedy Německem, Maďarskem a Polskem (viz mapka výše) s požehnáním evropské čtyřky (Německo, Itálie, Británie, Francie), vyhlášení samostatného Německu podřízeného Slovenského státu s fašisticko-klerikální vládou v čele a následná okupace 15. března 1939 zbytku znásilněných zemí dřívější Koruny České je jednou “spojitou nádobou” a jedním válečným tažením hitlerovského Německa proti Československu a skutečným počátkem druhé světové války v Evropě.

Na jejím počátku byla cílená snaha nacistického Německa o likvidaci Československa jako samostatného státu, které Hitler považoval za výsledek Versailleského diktátu velmocí po 1. světové válce.

Cílem zničení ČSR jako samostatného státního útvaru a okupace jeho zemí nebyla proklamovaná “ochrana pořádku”, ale plánovaná postupná germanizace celého prostoru a tzv. vyřešení “české otázky”. A to cestou částečné likvidace, částečného vysídlení a částečné asimilace za současného efektivního využití ekonomických, surovinových a lidských zdrojů v rámci německé válečné ekonomiky, viz nucené pracovní nasazení mladých ročníků Čechů (moji prarodiče) v Německu apod.

Plánování germanizace, rasová kvalifikace obyvatel protektorátu a částečné její provádění probíhalo už během války. Mimo jiné tyto skutečnosti byly i usvědčujícím důkazním předmětem během Norimberského procesu s představiteli Třetí říše. Samozřejmě hlavním přínosem pro Německo byla průmyslová a dělnická základna protektorátu, a proto nacisté neprováděli svou politiku tak otevřeně jako třeba na jiných územích východní Evropy. Obsazením českých a moravských zemí, se o celou ⅓ zvýšila zbrojní kapacita třetí říše.

Podívejme se ve stručnosti na předcházející události, které vedly k okupaci Německem a k nejtemnější části naší novodobé národní historie, neboť ty nám poskytují celkový obraz daných událostí.

Po odtržení československého pohraničí na základě bezprecedentního porušení mezinárodního práva tj. Mnichovské dohody (30. září 1938) ze strany západních velmocí (Británie, Francie, Německa a Itálie) na základě propagandy o utiskovaných tzv. “sudetských” Němců a zrady ze strany našich spojenců v případě naší války s Německem, vznikl z principu neživotaschopný státní útvar tzv. “druhá republika”. Již plně přizpůsobující se německé politice a zájmům, která jenom plnila, co po ní požadoval Berlín.

K celé věci si připomeňme základní skutečnosti. Německo připravovalo vojenskou agresi proti Československu, německý generální štáb připravoval vojenské varianty přepadení ČSR. Cílem Hitlera nebylo zachránit “sudetské Němce”, kteří byli domněle utlačováni na svých národnostních právech v demokratickém Československu, ale samo Československo jako takové. Považoval jej za “lži-stát”, za “versailleský zmetek”, který mu připravili na potupu Francie a Británie po první světové válce. Navíc Hitlerovi ležel osobně v žaludku Beneš, který byl u mírových jednání s poraženým Německem a který opakovaně poukazoval na mocenské ambice nacistického Německa a fašistické Itálie v meziválečném období. Byl to právě Beneš, který odsoudil první v organizaci spojených národů například italskou agresi a okupaci Etiopie v roce 1935, kde mimo jiné Italové s tichým požehnáním Britů a Francouzů bombardovali etiopské obyvatelstvo yperitem. To jistě nepřidalo Benešovi na “popularitě” ani u některých západních politiků.

Sudetští Němci byli jenom vhodnou záminkou. Hitler rozhodně touto “dohodou” nechtěl skončit se svými územními požadavky v Evropě, jak proklamoval. Přesto tehdejší západní Spojenci Francie a Británie šli s Hitlerem. Proč? Stále mnohé kruhy na západě doufaly, že Hitler se nakonec vrhne pouze na východ proti SSSR. Mnichovem 1938 začala ve skutečnosti okupace českých historických zemí, 15. březen byl jenom technickým dokončením.

Co se stalo v odtrženém československém pohraničí, které bylo připojeno přímo k třetí říši?

České obyvatelstvo, které neuteklo do vnitrozemí, se okamžitě dostalo do pozice národnostní menšiny bez jakýchkoliv práv. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven, v úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Byly zrušeny všechny české noviny, byl zakázán tisk českých knih, do kin nesměl přijít žádný český film, bylo zrušeno české vysílání v rozhlasu. Zakázána byla i česká divadelní ochotnická představení, fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí. Jaký to propastný rozdíl oproti údajnému “utlačování” českých Němců pražskou vládou, kterou hlásala německá propaganda v Evropě! Němečtí nacisté současně rozpoutali v pohraničí hon na Židy a začali zatýkat politické odpůrce z řad sociálních demokratů a komunistů.

Edvard Beneš s přijetím Mnichovské dohody abdikoval a odletěl do exilu se svými nejbližšími. Tím skončilo demokratické směřování republiky. Novým státním prezidentem se stal E. Hácha. Nová “druhá” republika trvala pouze 167 dní do okupace a vyhlášení “protektorátu” 15.3.1939.

Na tento zbytkový stát byl neustále veden nátlak ze strany Německa a Maďarska. Dále docházelo k zabíjení čs. vojáků na nových hranicích. Současně probíhala jednání mezi Německem a představiteli Maďarů a Slováků směřující k úplnému rozbití státu a vytvoření samostatného slovenského státu. Například už 12. února 1939 navštívil Německo slovenský politik Tuka, který „odevzdával osud slovenského národa do Hitlerovy péče“.

Česká národní banka musela pod nátlakem odevzdat 481 milionů korun ve zlatě jako výdaj za “uloupení” pohraničí, neboli zajistit příslušné pokrytí oběživa v ukradeném pohraničí. Tato částka nebyla nikdy v rámci přiznaných nároků na válečné reparace vrácena. Nová politická reprezentace už jenom vykonávala příkazy z Berlína. Německé menšiny ve vnitrozemí dále stupňovali své provokace a na řadě míst docházelo k šikanování Čechů ze strany znacizovaných nyní “sudetských” Němců. Bylo otázkou času, kdy v této dále “houstnoucí” atmosféře dojde k “protektorátu” ze strany Německa.

Už počátkem března získala pražská vláda informace od své rozvědky, konkrétně od našeho agenta působícího přímo v německé rozvědce Abwehru, o připravované okupaci českých a moravských zemích 15. března.

Současně nacionalističtí slovenští představitelé pokračovali se svými námluvami s Hitlerem. 13. března 1939 na Hitlerovo pozvání odletěli slovenští předáci Jozef Tiso a Ferdinand Ďurčanský do Berlína. Ty postavil Hitler před hotovou věc – buď vyhlásí samostatný Slovenský stát, jehož hranice bude Německo garantovat nebo bude Slovensko okupováno Maďary. Tiso předložil ihned tento Hitlerův požadavek Snemu Slovenskej krajiny, který ho následující den 14. března krátce po 12. hodině schválil. Tím byl osud zbytkového státu zpečetěn. Bylo již jen technickou otázkou, co se zbytkem českých a moravských zemí.

Už 14. března 1939 vstoupili jednotky wehrmachtu na naše území v oblasti Frýdku-Místku. Zde dislokované čs. jednotky v kasárnách v Místku začali s ozbrojeným odporem a zahájili boj. V několikahodinovém boji proti přesile zabili dvě desítky Němců s pouze několika zraněnými. Nakonec byl boj zastaven na rozkaz z vyšších míst. Velitel posádky kapitán Pavlík, který se svými muži naprosto vzorně, odhodlaně a směle splnil vlasteneckou povinnost, byl posléze nacisty umučen v koncentračním táboře Mauthausen. Jinými slovy, ani tato okupace nebyla “bez výstřelu”, jak se často říká a je důkazem, že tehdejší čs. vojáci i jejich velitelé byli připraveni bojovat i s přesilou, a i za zcela nevhodné a defakto neřešitelné vojenské situace bez pohraničního opevnění.

Za této situace proto Hácha zcela pragmaticky společně s doprovodem své dcery 14. března v 16 hodin odjel zvláštním vlakem z Prahy do Berlína.

O hodinu později odstartovalo z Ruzyňského letiště letadlo s plk. F. Moravcem a deseti zpravodajskými důstojníky druhého oddělení Hlavního štábu čs. armády se svými rodinami, kteří odváželi nejdůležitější věci z tajného archivu, aby připravili s Benešem základy pro zahraniční odboj, neboť věděli, že teď přichází jejich chvíle.

Můžeme si dnes už jenom představit, co opravdu probíhalo v noci na 15. března 1939, když Hácha s ministrem zahraničí Chvalkovským předstoupili před Hitlera, Goeringa a další představitele Třetí říše.

Faktem zůstává, že Hitler prostě oznámil své rozhodnutí o zítřejší okupaci zbytkových českých a moravských zemí s tím, že jakýkoliv případný odpor bude krvavě potlačen.

Hácha byl vystaven nátlaku a vyhrožování – bombardováním Prahy, represím proti obyvatelstvu a dokonce během jednání zkolaboval zřejmě na zástavu srdce. V ten okamžik nastala možná “historická” chvíle. Co by se stalo, kdyby Hácha například zemřel? Jak by to nacisté vysvětlovali světu? A zejména okupaci hned následný den? Hácha obdržel od Hitlerova osobního lékaře jakousi “injekci” s povzbudivými “vitamíny”. Vzhledem k dalším historickým skutečnostem je velkou pravděpodobností, že šlo o tehdy v Německu populární amfetamin. Hácha se údajně natolik “probudil”, že opět odmítal podepsat jakékoliv prohlášení s tím, že jej Hitler s Goeringem doslova honili kolem stolu s perem v ruce. Jistě to musel být bizarní pohled, jak stařičký chudák Hácha je honěn tlustým Göringem kolem stolu, pokud s trochou nadsázky můžeme fabulovat, že toto setkání probíhalo takříkajíc “na perníku” v hlubokých nočních hodinách.

Nicméně před 4 hodinou ranní podepsali Hácha a Chvalkovský „prohlášení německé a česko-slovenské vlády“, kde se mimo jiné praví: „Čs. prezident prohlásil, že… klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše.“ Současně musel Hácha zavolat do Prahy a zajistit, že čs. armáda nebude klást odpor a nechá se poslušně odzbrojit. Vše se mělo před světem tvářit jako konstruktivní logické vyřešení “problémové” situace v “německé” střední Evropě. No prostě Hitler jako “mírotvůrce”, “ochránce utlačovaných” a “udržovatel pořádku”.

Současně v ranních hodinách německý wehrmacht začal s obsazováním českých a moravských zemí. Druhý den ráno už Háchu, který se vrátil na hrad postranním vchodem, čekal na Pražském hradě jeho nový pán  Hitler, kde vyhlásil “protektorát”. Okupace jako výsledek dlouhodobého úsilí a nátlaku ze strany nacistického Německa proti českým zemím byl dokonán. Záměr zničení Československa byl od začátku zřejmý a byl i potvrzen samotnými nacisty během přelíčení v Norimberku. Šlo o výsledek dlouhodobě plánované agrese ze strany tehdejšího Německa za tiché podpory západních velmocí.

Osobně míním, že jakákoliv snaha obviňovat z této situace například Edvarda Beneše, je nepochopení celé situace. I on jednal a působil v poli možného. On si Hitlera nevymyslel. Odhodlání jít i do případné z počátku izolované války s Německem a Maďarskem za jisté pomoci spojenců prokázal. Současně nebyl fanatikem, aby hnal situaci do krajnosti za těch nejméně vhodných podmínek z mezinárodního pohledu, kdy nám hrozilo obvinění z rozpoutání války. Silně prožíval pocity čs. generálů i prostých vojáků, kteří chtěli jít do války za všech podmínek. To “husitské” vzepnutí prostě tehdy bylo ve vzduchu cítit, podobně jako bezprostřední lidská sounáležitost během “pražského jara 1968”.

Míním, že už díky tomuto faktu, je pouze rádoby “psychologickou” konstrukcí, že nám ono “nebojování” zlomilo jakousi pomyslnou “národní hrdost”, jak se nechávají slyšet často nejrůznější “morální kazatelé” našeho národa. Místo neustálé kritiky našich předků a obviňování je z “nebojování”, bychom si mohli spíše uvědomit prostou skutečnost: ti, co měli bojovat = vojáci, k tomu byli připraveni a odhodláni do toho jít, ti, co tehdy vedli národ, se rozhodovali vždy v rámci možného, ale hlavně celý český národ jako celek byl ve stavu ochoty jít do války za svou zemi a svobodný život svých dětí a připravoval se na ní za současného běžného občanského života, přestože se vědělo, že to bude “těžké”. A to není málo. Byli jsme tehdy jediní v Evropě, kdo mobilizoval takřka 1 200 000 mužů ve zbrani (pro srovnání naše dnešní “profesionální” armáda čítá asi 23 000 mužů/žen ve zbrani) a byl připraven vést asymetrickou válku s několika protivníky na hranicích. To rozhodně není málo.

I když já osobně si kladu otázku, co by se skutečně stalo, kdyby v momentě rozmístěné mobilizované armády v místech nástupu by prostě Beneš jenom vyčkal – prostě by nic neudělal a čekal. Skutečně by Němci tehdy byli odhodláni nás napadnout a riskovat válku na dvou frontách? Plně připravený stát k válce s mobilizovanou a boj očekávající armádou na hranicích se napadá hůře, než později vždy nepřipraveného protivníka teprve uprostřed začínající mobilizace jako to bylo v Polsku a na Západě. Byli v daný okamžik Němci skutečně psychologicky i logisticky připraveni k válce? Mnohé skutečnosti i z výpovědí samotných německých generálů ukazují, že zde byli reálně i jiné možnosti vývoje.

Náš aktuální svět samozřejmě nezná “kdyby”. Nastalo šest let okupace. Jen heslovitě, s detaily odkazuji na historické práce.

Prvně došlo k naprostému ekonomickému vykradení, zabavení aktiv, zlatého pokladu, jeho rozdělení s Britskou centrální bankou, umělé zavedení nevýhodného kurzu koruny k marce, tím okamžité snížení životní úrovně obyvatel protektorátu. Arizace ekonomických subjektů, v praxi prostě likvidace majitelů, převážně židovského původu a nucená správa pod německým ekonomickým vedením. Programová likvidace “elit” jako byli vysocí důstojníci armády, představitelé Sokola, vědy a společenského a kulturního života. Uzavření vysokých škol, přepsání učebnic dějepisu z německého pohledu. Zavedení úředního jazyka Němčiny a postavení českých obyvatel protektorátu do postavení druhořadých občanů.

Plánovaný cíl německých nacistů na našem území byl jimi jasně formulován a také prováděn. Vystupňován byl pak vyhlazením celých vesnic jako Lidice, Ležáky, Javoříčko a další.

Část obyvatelstva, které tzv. rasově nevyhovovalo, mělo být vysídleno někam na východ, kde by zřejmě sloužili jako otroci plánovaným farmám německých osadníků, část fyzicky zlikvidovaná a část prostě “přenárodněna”, postupně rozpuštěna se svým folklorem v lůně německého národa, čemuž se tak dlouho ve své historii Češi bránili.

Sami nacisté podle vyjádření jejich špiček chápali “dobití” českých zemí jako historickou událost. Blouznili o tom, jak z této “vražedné dýky”, vražené do srdce Německa, vždy přicházel zákeřný útok bránící světodějnému poslání Němců.

Stručně to vyjádřil Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor ve svém projevu v Černínském paláci 2. října 1941:

“Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. Primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru.”

Ještě v březnu 1944 na shromáždění sudetských Němců, K. H. Frank, jeden z vrcholných představitelů henleinovců, prohlásil:

“Cílem říšské politiky je úplné zničení Čechů. Tento úkol musí být proveden sudetskými Němci.”

360 tisíc zabitých, umučených, popravených jako přímý následek této německé okupace a ekonomické oloupení a rozkradení hodnoty, která byla i vyčíslená v rámci nám přiznaných válečných reparací a nikdy nevrácena ani nesplacena. Je přitom zajímavá prostá otázka. Jak to, že reparace “západním spojencům” byly vyplaceny? To jsou prostě fakta a nezodpovězené otázky. Šest let atmosféry, ve které se vědělo, že pokud Němci vyhrají válku, není osud dále Čechů na jejich území žádoucí. Celkový národnostní útlak a šikana ve vlastní zemi.

Ano, české země byli pro nacisty důležité z hospodářského pohledu válečného průmyslu, proto u nás nebyl zaveden nacistický režim jako třeba v Polsku nebo na dobytých východních územích. Přesto šlo pro většinu obyvatelstva o stresující a traumatizující dobu, která se samozřejmě žádnými “reparacemi” nedá splatit, ale je minimálně zajímavé, jak v jiných případech se požaduje “plnění účtů”, “vrácení dluhů” apod., ale v jiných případech se jenom ozvání se s touto otázkou dnes označuje za “nacionalistický populismus”.

Dodejme také, že mnoho z těchto zabitých bylo padlých v boji. Výročí okupace je neoddělitelné od čs. zahraničního odboje vedeného právě Edvardem Benešem. Právě vyhlášení protektorátu bylo pro mnohé příslušníky bývalé čs. armády impulsem k odchodu za hranice bojovat. Čs. vojáci bojovali na všech frontách v řadách armád Spojenců i Rudé armády. Účastnili se už bojů o Polsko, ústupových bojů ve Francii, Británii. Nejúspěšnějším stíhačem letecké bitvy o Británii byl Čech Josef František. Později s Rudou armádou i spojenci se čeští vojáci probíjeli do vlasti a podíleli se na jejím osvobozování. Míním, že to není “málo”, když to srovnáme s podobně velkými státy Evropy.

Například jako jediná okupovaná jsme nepostavili dobrovolné jednotky SS podobně jako jiné národy v Evropě, které bojovali na východě proti SSSR. Pouze v jediné okupované zemi Němci byl popraven předseda její vlády, a to u nás – Alois Eliáš za spolupráci s odbojem.

Skutečnost, že vlivem poválečného předpokládatelného vývoje jsme po válce patřili do sféry sovětského vlivu a zájmů s postupně nastolivším se komunistickým režimem jedné strany řízeným z Moskvy, na který si tak stěžujeme, není výsledkem nějakých “našich komunistů”, ale výsledkem druhé světové války a rozhodování všech jejích aktérů od doby Mnichova až do porážky Německa. Kdyby se tehdy Němci pod vedením Hitlera nerozhodli naplňovat cíle nacistů bez prvotní sekundace západních velmocí, nebyl by Stalin s Rudou armádou v celé východní Evropě.

Nicméně i tak jako po první světové válce jsme stáli na straně “vítězů”. Výsledkem první světové války byl mimo jiné vznik našeho státu. Výsledkem druhé světové války, která začala válkou Československa s nacistickým Německem o pohraničí, bylo nakonec zrušení Mnichovského diktátu a obnovení samostatného ČSR v předválečných hranicích byť menší o Stalinem “ukradenou” Zakarpatskou Rus.

Osobně míním, že počátek druhé světové války není v přepadení Polska Německem 1.  září 1939, ale právě v tažení a otevřené válce Německa proti Československu. 15. března 1939 nacisté přes všechny své proklamace porušili Mnichovskou dohodu a pod vylhanou záminkou hroutící se situace, kterou sami připravili obsadili české a moravské země s ca 7 miliony Čechů.

Do té doby se všechny akce německých nacistů mohli vysvětlovat jako pouhé vyvázání z “versailského” diktátu, nicméně tímto aktem Hitler dal otevřeně najevo své cíle, což následující události potvrdili. Tímto agresivním aktem ve skutečnosti začala válka. Ihned následujícího dne Edvard Beneš zaslal hlavám států USA, Británie a SSSR, že tímto porušením Mnichovské dohody a okupací českých a moravských zemí, se staví do čela čs. odboje a exilové vlády a že se s tímto stavem Československo nesmíří do vítězného konce. Historie dala za pravdu Benešovi, nikoliv Hitlerovi a tehdejším spojencům. 

Jaká je situace dnes 80 let od této historické zkušenosti našeho národa?

Objektivně historicky můžeme říci, že poslední skutečnou válku v její “horké” podobě vedli naši předci, kteří ještě stále mnozí žijí mezi námi právě proti nacistickému Německu a jeho spojencům. Její průběh, konkrétně proti naší zemi, měl několik fází a je poučný ze studijního pohledu “moderních válek”.

Prvně začal vystupňovanou propagandou a vměšováním do vnitřních záležitostí druhého státu. Využití ať už jakkoliv oprávněné nespokojené skupiny k vnitřnímu rozvratu cestou apelace na “práva sebeurčení” a současně nerespektování práv většinové společnosti. Vyzbrojení teroristů z území jiného státu a přepadávání ze zálohy státních složek s cílem vyvolat dojem nezvládnutí situace. Proti terorismu se samozřejmě obtížně bojuje pravidelnou armádou. Vytvoření “mezinárodního” problému a jeho eskalace s cílem navrhnout řešení, aby nedošlo – jak jinak – k blíže nespecifikovanému nejhoršímu, nejlépe v zájmu těch či oněch “lidských práv”. Vnější zásah “velkých kluků”, kteří “hasí” situaci každý podle svých individuálních velmocenských zájmů. Nepřipomíná nám tento scénář, který se tak osvědčil v případě rozbití Československa, i jiné pozdější události v moderních dějinách?

A co dnešní vztah Německa a Čech a Evropa vůbec 80 let od této události?

Podle oficiálních prohlášení politických představitelů máme ty nejlepší vztahy v dějinách. Rozhodně nepochybuji, že vztahy mezi běžnými lidmi, Němci a Čechy jsou dobré, prostě lidské.

Němci i Češi dnes v podstatě žijí ve stejném politicko-ekonomickém systému, byť jistě v průměru s různou mírou ekonomické moci a síly. To se oficiálně vysvětluje tak, že jde o vliv jakési naší blíže neurčené “zaostalosti”, často sváděné na minulý režim. Nicméně jeden rozdíl mezi naší zemí a Německem je a ten spočívá ve vlastnické struktuře ekonomiky, ze které ten který stát získává daně na svůj provoz, případně i samostatnou politiku.

Ve vztahu k Německu jsme podle slov některých ekonomických odborníků v podstatě “ekonomickou kolonií” Německa. Má osobní zkušenost z mnoha “českých” podniků to potvrzuje – jsou plně vlastněné a řízené svými zahraničními “matkami” či mnohdy spíše “macechami”. Základním problémem je, že většinově české podniky netvoří koncové ceny svých výrobků a nedodávají na trhy, ale slouží pouze jako “výrobní kapacity” pro cizí, převážně německé, francouzské či jiné korporace. Stát se tak stále více posouvá do roviny pouhého správce “pracovních sil” a zdrojů pro nadnárodní korporace. Z republiky dochází k odlivu kapitálu skrze dividendy a vnitřní optimalizaci účetnictví nadnárodních společností působících u nás – dnes se už otevřeně o tomto hovoří. Už i premiér Babiš otevřeně upozorňuje na tento jev, že ve skutečnosti není pravdou, že jsme pouhými příjemci dotací EU, jak se nám opakovaně tvrdí, ale že ve skutečnosti česká ekonomika, a tedy lidé v ní pracující, tedy převážně Češi, ve skutečnosti pracují a podílejí se třeba na pozitivní finanční bilanci a přebytcích například Německa. Současně lidem u nás jsou jejich zahraničními vlastníky vypláceny až třetinové mzdy oproti stejným pracovním profesím například v Německu. Jak toto lze uspokojivě vysvětlit, když se pracuje na stejných technologiích stejných firem s potřebou stejné kvalifikace? Jaký je asi tak reálný rozdíl mezi stejně odvedenou prací Čecha nebo Němce nebo kohokoliv jiného? Tento fakt může přinášet zákonitě frustrace.

Jsou způsobené obecně klimatem neoliberálního kapitalismu, kde vládne nadnárodní kapitál a s ním spojené vlastnické převážně běžně veřejnosti neprůhledné nadnárodní struktury v čele s centrálním finančním systémem a jejich politické projekty typu EU.

Češi i Němci, stejně jako všichni obyvatelé EU dnes žijí ve stejném politicko-ekonomickém klimatu, nicméně vlivem míry zapojení v něm se pak tato společná “poroba” projevuje asymetricky v různé míře ekonomické a tím i reálné politické moci jednotlivých států a celkové životní úrovni jejich obyvatel.

V této souvislosti se mi vybavují slova našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka, které pronesl už v roce 1918:

“Svobody trhu může být využito silnějším k nemenší porobě slabšího než války; ba k porobě horší, demoralizující.”

Aktuálně můžeme slyšet hlasy z Německa o bundeswehru, který se otevírá vojákům i z cizích států a o budování jakési “evropské” armády. Prostě, když na to máme peníze, nabídneme za peníze sloužit v naší armádě i občanům jiných států. Třebaže se tvrdým jádrem EU stále více prosazuje jakýsi jeden nadnárodní superstát, a každý, kdo s touto politikou nesouhlasí, je označován za “nepřítele Evropy”, viz nedávné prohlášení prezidenta Francie, tak současně Německo s Francií uzavírají jakési “těsnější” podoby spolupráce.

V každém případě i před 80 lety šlo německým nacistům v principu ve skutečnosti o pokus o sjednocení Evropy pod vládou Berlína a jak hlásala německá propaganda, obranou před bolševismem tehdejšího SSSR a tzv. “židovskou plutokracii”.

Dnes se opět usiluje o “sjednocenou Evropu” pod jednou centrální vládou, existují ambice s jednou společnou armádou a všechny hlasy kriticky vyjadřující se k tomuto směřování jsou umlčovány jako “politicky nekorektní” nebo rovnou prohlašovány v oné “Evropě” za nepřátelské. Současně je opět největší stát na východě se svým obrovským nerostným bohatstvím – dnešní Rusko – prezentován jako potenciální nepřítel Evropy.

Současně se na Ukrajině aktuálním místním loutkovým režimem adorují bývalé jednotky SS a válečný zločinec Bandera.

Ptám se, vyřešila druhá světová válka skutečně otázky, které k ní vedly nebo se jenom opět vynořují v přeskládaných kulisách Evropy?

1 komentář: „Jiří Krutina: 80 let od okupace Německem

  • 14.3.2019 (9:13)
    Permalink

    Na dokreslení autorova článku přidávám několik podle mne zajímavých informací.

    1. Bezprostředně po podepsání mnichovské dohody francouzské a britské ulice řvaly nadšeným jásotem lidí přesvědčených, že Daladier a Chamberlain svou vstřícností vůči Hitlerovi Evropě zajistili mír. Spousta lidí na Západě věřila Göringovu prohlášení pro jednu agenturu: „Státníci, kteří se shromáždili v Mnichově, dobyli velikého vítězství. A toto vítězství se nazývá mír.“
    V nadšeném skandování davu nikdo neslyšel nebo ani nechtěl slyšet střízlivé hlasy britského tisku. Například Daily Telegraph se tázal: „Jaký jest tento mír? Nebyl zaplacen příliš draho?“
    Vůdce liberálů sir Archibald Sinclair vyslovil varovná slova: „Moc a vůle německého diktátora nabyly převahy nad vůlí svobodného lidu v Anglii, Francii a Československu. Byla-li odvrácena válka, není tím ještě zajištěn mír.“

    2. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal: „Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilizace? … Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zhanobili. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje; paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba.“

    Přibližně ve stejné době se v Lidových novinách k zoufalému stavu společnosti vyjádřil také jeho bratr Karel.

    „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme lépe, kdo je kdo. Kdo byl slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točil s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví… budoucí foliant našich dějin o této době bude mít jen jeden podtitul: kdo byl kdo. A dobrá paměť patří k těm stálým věcem, jichž bude a je třeba.“

    3. Také budoucí prezident USA Dwight Eisenhower, známý jako Ike, na mnichovský diktát nahlížel poměrně smířlivě. Jeho syn John se o desítky let později svěří.
    „Otcova reakce byla prudká – velmi se hněval na premiéra Chamberlaina za jednání, při němž byly Hitlerovi odstoupeny československé pohraniční oblasti. Avšak na druhé straně se domníval, že i tato dohoda skrývá v sobě určitou naději: Hitler by mohl být zdiskreditován ještě dříve, než dostane šanci něco podniknout. Otec neměl sám žádnou moc, a tak si prostě myslel, že by to tak nějak mohlo být. … obsazení vaší země Hitlerem se setkalo u většiny Američanů s pokrčením ramen.“

    4. Situace byla čím dál vážnější. Rovněž Slovensko bylo téměř paralyzováno. První vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938 znamenala mimo jiné ztrátu jižního území včetně jeho obyvatel. Ministři zahraničí Německa a Itálie na schůzce ve Vídni jako „nezávislí rozhodčí“ vydali arbitrážní rozhodnutí, které vycházelo vstříc maďarským požadavkům. Maďarsko získalo území o rozloze 11 972 kilometrů čtverečných s více než milionem obyvatel, z nichž Maďaři tvořili asi tři čtvrtiny.
    Slovensko se ocitlo ve stejném postavení, jako české země. V odstoupeném území se ocitly Nové Zámky, Komárno, Levice, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a především Košice. Dopravní spojení s nejvýchodnější částí republiky, Podkarpatskou Rusí, bylo přerušeno a v následujících měsících musela jeho zásobování převzít československá armáda.
    Když maďarský premiér Béla Imrédy 2. listopadu 1938 jako první v maďarském rozhlase oznámil výsledek arbitrážního rozhodnutí, Maďaři propukli v nadšení. A oslavovali. Návštěvníci divadelních a filmových představení v Budapešti po oznámení výsledků arbitráže jásali. Například herec Artúr Somlay po skončení prvního dějství hry Jacquea Duvala Francouzská komorná vyšel před oponu a začal jmenovat jihoslovenská města navrácená Maďarsku. Četl je jako modlitbu. Obecenstva šílelo nadšením.
    Důsledky arbitráže se projevily v řadě oblastí. Především měla vážný dopad na nestabilitu slovensko-maďarských hranic a na formování politického režimu na Slovensku. Potvrdila Maďarsko v pozici celospolečenského nepřítele Slováků, což umožnilo posílení totalitních prvků ľuďáckého způsobu vládnutí. Představitelé horthyovského režimu prosazovali v jejím duchu ochranu menšin a politické výhody, vyplývající z nacistické zásady národních menšin. Ovšem zajistit tytéž výhody Slovákům na maďarském území se zdráhalo.
    Složité poměry a represálie maďarských orgánů na obsazeném území tvrdě postihly především nemaďarské obyvatelstvo. Opouštěly je tisíce Čechů, Židů, Rusínů. Ať už dobrovolným vystěhováním nebo vynuceným vyhnáním či vypovězením.

    5. „Do posledního dechu budu pokračovat v boji za svobodu národa a jeho práva,“ prohlásil Edvard Beneš v rádiové proklamaci z Chicaga 19. března 1939. Obrátil se k americkému lidu, aby mu sdělil, že ve střední Evropě žije národ Čechů a Slováků, jejichž území bylo násilně obsazeno.

    „Hrubá moc zavládla ve svobodné zemi a ujařmila svobodný lid. … útočník nemá práva na toto území… Po celých deset století, od časů knížete Václava, byl tento malý národ nucen zápasit i o svou existenci a svobodu. Po roce 1918 budoval republiku s opravdovou politickou svobodou, náboženskou snášenlivostí.
    … pro menšiny tento stát zajistil liberální systém. A byl jedním z nejtolerantnějších v Evropě.
    Diktatura nesnáší svobodu, ani volnost, ani demokracii v sousedství. Ujařmením ČSR je svoboda pod gilotinou. Nejde jen o Evropu. Nebezpečí hrozí celému světu, zničení každého pojetí vyšší svobody, rozkladu pojmu cti a slušnosti.
    … Tato osudová doba je i naší dobou a záleží na nás, abychom dokázali před celým světem, že jsme připraveni a odhodláni přispěti všemi silami a prostředky k porážce největšího nepřítele lidstva a kultury.
    Národe československý, vzpomeň nejslavnějších dob své historie, kdy často malé hloučky chatrně ozbrojeného lidu potíraly s největším úspěchem cizí vetřelce na svaté půdě naší vlasti a dorážely na jejich zbytky v pohraničí, které nám bylo dočasně obsazeno. Celý svět povstává a povstane, aby svými životy bránil svobodu. Dnes je jisto, že Československo se vrátí do původních tisíciletých hranic a proto musíš i ty, československý lide, být mezi prvními a nejstatečnějšími v boji.
    … V tomto okamžiku stojíme a stojíte i vy v otevřeném boji s nacismem, jemuž jsme vyhlásili válku jménem československého národa. Nebudete a nejste osamoceni.“

    6. V americkém týdeníku The Saturday Evening Post se v čísle z 22. dubna 1939 objevil článek z pera Ira Jewella Williamse, Jr., nazvaný Hitlerův budoucí svět. Mj. se v něm uvádí:

    „Život je boj. Slabí podléhají a silní žijí. Nejdůležitějším faktem v životě je rasa. Účelem života je zvýšiti početně a zesíliti moc rasy. Toho se dosáhne … vybitím nebo zotročením, jiných ras a převzetím jejich půdy. K tomu účelu se rasa stává lidem a lid je zkován v národ vševládným géniem jednoho jediného muže.
    … Musíme lidem, kteří ještě plně nepochopili, kdo je Hitler ukázat, co je zač a zdůraznit, že likvidací Československa se nespokojí, že půjde dál a své územní požadavky bude zvyšovat. Jeho odpor ke všemu neárijskému se tragicky podepíše na jiných národech.
    … chceme-li porozumět tomu, kdo je Hitler, nemůžeme přehlížeti fakt, že nenávist k Židům je maltou, která váže v jednu budovu všechny cihly ostatních nenávistí Hitlerových.“

    7. Situace v protektorátu je den ode dne vážnější a napjatější. Všiml si toho dokonce i Ľudový deník vycházející v Chicagu. Ve vydání z 10. června 1939 mimo jiné píše:

    „Pomery v nacistickom protektoráte v Čechách a na Morave sú z jedného dňa na druhý horšie a horšie.
    Toľko ľudí už bolo pozatýkaných, že všetky väzenia v Čechách a na Morave sú preplnené a boli otvorené staré neupotrebované väzenia.“

    Pár dní na to, 6. srpna, francouzský deník Le Figaro informuje, že se v protektorátu brzo začnou přejmenovávat všechny ulice, jež připomínají nedávnou historii Československa.
    Nejsilnější germánská ofenziva je však v oblasti hospodářské. Nacisté cítí, že oslabit vůli a zmrzačit myšlení národa, vzít mu kulturu i jazyk lze jen tehdy, učiní-li jej rovněž hospodářsky závislým, budou-li rozhodovat o blahobytu a bídě, o životě a smrti českých lidí. Využívají k tomu různé metody.
    Například jihlavský textilní podnik v hodnotě pěti milionů korun byl prodán Němci za 200 000 korun, třebaže český kupec nabízel pět milionů. Celý těžký průmysl – Škodovka, Zbrojovka, Vítkovice, Pražská železářská, Poldina huť jsou v německých rukách.
    Zatímco české hospodyně stojí v dlouhých frontách na potraviny, německé ženy nakupují v tzv. Verteilungsstellen, rozdělovnách. Jen v Praze jich je více než čtyřicet. Na rozdíl od českých si domů odnášejí plné tašky. Vyvolená rasa přece nesmí strádat hladem!
    V časopisu Die Wehrmacht z 13. září 1939 byla zveřejněna tabulka o přídělech potravin, která nepotřebuje komentář.

    příděl na osobu v protektorátu v říši

    chléb týdně 2900 gramů volný
    maso týdně 500 gramů 700 gramů
    tuky týdně 210 gramů 420 gramů
    mléko denně 0,25 litru 1,4 litru

    8. „Rozbití Republiky československé,“ vysílá poplašné signály Le Temps, „německý protektorát nad Čechami a Moravou, ochrana Slovenska, poměrná zadostiučinění Maďarsku na úkor slovenského a podkarpatského území, všechno toto nemůže tvořiti rámec a základnu definitivnímu řešení. Je to jen počátek. Kdyby věci měly zůstati na tomto bodě, dostal by se německý Drang nach Osten do slepé uličky.“

    Ano, je to jen počátek něčeho mnohem horšího!

    9. Slova pronesená prezidentem Edvardem Benešem na třetím kongresu amerických spisovatelů v Carnegie Hall, vysílaná krátkovlnnou stanicí WIXAL (100 KW), takže byla dobře slyšitelná také ve střední Evropě. Objevila se v čísle časopisu V BOJ, které vyšlo po 16. červnu 1939.
    „Nyní svět vidí, že propaganda za sebeurčení sudetských Němců byla jen záminkou. Je věru smutné pozorovat, jak vládnoucí režim i v Německu samém zneuctívá, ponižuje a vykořisťuje národ Goethův, Mozartův, Beethovenův – ano, národ vzácného hosta tohoto večera, velikého Němce Thomase Manna.
    … Mohu vám podat lepší důkaz o skutečném vztahu Němců k československému národu než to, že největší německý spisovatel … Thomas Mann, se stal československým občanem, když byl zbaven občanství v Německu a přesto pracoval v přátelských stycích s Masarykem a se mnou pro lepší budoucnost a lepší spolupráci obou těchto národů.“

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *