Ivan Černý: Černé svědomí nacistického Německa

Praha 26. února 2019

Heslo „Arnošt Lustig“ nabízí všechny významné encyklopedie. Český spisovatel židovského původu a publicista světového významu, autor řady děl převážně s tématem holokaustu, se narodil 21. prosince 1926 v Praze. Nedávno jsme si připomněli třiadevadesát let od jeho narození.

Jak známo, „Ární“, jak mu přezdívali přátelé, vystudoval Vysokou školu politickou a sociální, a získal čestné doktoráty ze Spertus College of Judaica v Chicagu a Western Michigan University, kde učil literaturu a základy psaní.  Nikdy ale uznané přívlastky, jak Ing., tak Dr. nepoužíval. Otázal-li se ho někdo na titul, obyčejně reagoval bonmotem Egona Ervína Kische, kterého miloval: „Homo sapiens.“ A dodával: „Dříve Homo Erectus „, narážeje tak zvláště pár let od oslav milénia na svůj věk, což mu ale vůbec nebránilo v tom, že se rád a často i v pokročilém stáří pohyboval v přítomnosti krásných žen.

Malý velký muž

Arnošt Lustig jako mladík prošel terezínským getthem ( 1942-1944), poté koncentračními tábory Osvětim-Březinka a Buchenwald (1942 – 1945). V dubnu 1944 se mu podařilo uprchnout z transportu do Dachau a ukryl se v Praze. Třikrát byl nacisty odsouzen k smrti. 

„Byl jsem mladý a tudíž odolný, především jsem však měl štěstí, vykoupené smrtí jiných…“ mnohokrát Arnošt Lustig na besedách i ve svých knihách vysvětloval ten zázrak přežití.

„Nikdy nezapomenu na Auschwitz roku 1944. Žiju jenom proto, že se Němci najednou rozhodli, že zavraždí všechny maďarské Židy. Následkem toho přežilo 8 tisíc českých Židů, protože nestačili zavraždit 400 tisíc maďarských Židů. Nemohli zavraždit více než 10 tisíc za den, 10 tisíc za noc. Nemám ani tetování, protože jsem byl připraven pro komoru. To nejhorší je čekat, až na tebe přijde řada, až tě zaplynují. Je to horší než stát před pistolí. To jsem taky zažil. Esesák pravil: Budu počítat do tří. Raz, dva tři. A kamarád skočil přede mne. Chtěl zemřít, byli jsme opravdu na dně a on nechtěl žít, když zastřelí mě před jeho očima – ukradl jsem pro nás chleba z vagonu…“

Od dob svého dětství Arnošt Lustig nijak moc nepovyrostl, mohl měřit slabě přes metr šedesát. Malá tělesná výška asi v jeho přežití hrála určitou roli, stejně tak, jako jeho věčný optimismus a smysl pro humor, včetně toho černého.

Jakoby se chtěl ze všech těch strašných zážitků a hrůz vyzpovídat, ale nepoužil k tomu kněze, neboť ztratil víru v Boha, který dopustil takovouto Apokalypsu. Raději sáhl po příslovečném bloku s tužkou. A časem díky svému talentu a pracovitosti vyrostl v literárního velikána.

Napsal více jak dvě desítky knih krásné literatury a esejů, převážně s námětem Šoa, což hebrejsky znamená holocaust. Za svůj legendární rukopis „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ získal nominaci na americkou Knižní cenu. Další jeho slavný román, „Krásné zelené oči“ obdržel nominaci na Pulitzerovu cenu. Nominován byl i na Nobelovu cenu za literaturu. Za sbírku povídek „Démanty noci“ se Arnošt Lustig stal rytířem řádu Marka Twaina. Mimo jiné je laureátem Seifertovy ceny, vážil si Ceny Karla Čapka a řady dalších ocenění. Čeští čtenáři nemohou zapomenout na jeho autobiografickou knížku vzpomínek na kamaráda a kumpána Otu Pavla.

Továrna na sny

Jeho velkou tvůrčí kapitolou byla i filmová tvorba. Arnošt Lustig, svižný scénárista, patřil ke spoluzakladatelům tzv. Československé nové vlny ve „zlatých šedesátých“ letech. Kupříkladu napsal scénář k celovečernímu filmu Zbyňka Brynycha „Transport z ráje“, podílel se na tvorbě „oscarového“ filmu „Obchod na Korze“. Za scénář k dokumentu „Precious Legacy“ získal cenu EMMY v roce 1985. EMMY je každoročně udělované ocenění americké televize, o kterém se dá říci, že je to televizní obdoba filmových Oskarů.

O jeho vztahu k filmu svědčí i fakt, že se nechal zmámit do postavení kmotra povídkového celovečeráku s Jiřím Krampolem v hlavní roli. Stalo se tak před patnácti lety. Film „ Waterlo po česku“ i na vzdory svého slavného kmotra se ale stalo opravdovým filmovým waterlem. Snímek byl odbornou kritikou označen jako propadák roku. „Arní“ se mezi přáteli netajil tím, že svou tvář mu půjčil pouze ze zištných důvodů. „Každá korunka dobrá,“ smál se, jako by oblíbenou židovskou anekdotu vyprávěl. “Bez peněz není svoboda, to platí nejen v Americe, ale po celém světě…“

Žurnalista

V roce 1949 působil Arnošt Lustig jako dopisovatel lidových novin a Věstníku čs. Židovských obcí v Izraeli, v padesátých letech pracoval jako reportér Československého rozhlasu a publikoval mj. i v Československém vojákovi, velké líhni výborných autorů – po boku Aškenázyho, Mňačka, Bruny,Škvoreckého, Kohouta a dalších osobností československé spisovatelské fronty. V šedesátých letech šéfoval Mladému světu a po převratu stál dva roky v čele české verze pánského magazínu vydávaného v Praze, v Playboy. Po osmašedesátém roce emigroval do Izraele, kterou dobře znal již ze svého působení v letech 1948 a 1949, kdy zde byl jako válečný dopisovatel z arabsko-izraelské války. Po roce 1989 se pravidelně vracel do ČR.

V posledním období svého života působil Arnošt Lustig jako čestný prezident společnosti Franze Kafky, kulturního festivalu Devět bran a organizace na podporu vědy – Česká hlava. Přitom ještě stačil vyučovat tvůrčí psaní na Western Michigan University v Praze.

K.H – legenda, mýtus a pravda

„Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ je jednou z Lustigových stěžejních prací. Připomeňme si ji závěrem našeho povídání.  Mnohé čtenáře a obdivovatele jmenovaného autora totiž jistě překvapí pohled pod tvůrčí spisovatelovu pokličku. Novela vznikla podle události z roku 1943 v Itálii. Obsah je následující: Němci na Sicílii zajmou bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, ze kterých pod nejrůznějšími záminkami vymámí jejich veškeré peníze. Ožebračené židy pak pošlou s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná. Tolik kniha, která svého času bývala na seznamu povinné školní četby středoškoláků, kde ji však již nenajdeme.

O tom, jak se rukopis rodil, Arnošt Lustig mnohokrát řekl:

„Svého času jsem napsal sbírku kratších próz Démanty noci. Když jsem koncem padesátých let spolupracoval s Vojákem, tak mi otiskli jednu z těch povídek. Chyběla mi ale povídka o holce. Potřeboval jsem příběh o statečné ženě. Zavolal jsem svému životnímu souputníku a kamarádu Erichu Kulkovi a říkám mu: „Podívej, já potřebuju něco o statečné židovské holce“. A on mi odpověděl: „Počkej do večera.“

Večer volá a říká: „Byly dva tisíce bohatých Židů, které chytli, když vstoupili do Evropy, aby hájili své majetkové zájmy. Němci je pochytali a vydírali, a nakonec je vsadili na loď a tu loď potopili, když už vyčerpali svá konta.“

 Já mu odpovídám: „Erichu, to je báječný příběh, ale potřebuju něco o statečné židovské holce!“

„Tak počkej, povím ti něco jiného. V Osvětimi byla osmnáctiletá tanečnice, která když byla v komoře, tak jí poručil Schilinger, aby se svlékla a udělala striptýz. Ona to udělala, pak si vysvlékla botu a praštila ho podpatkem do hlavy, vytrhla mu pistoli a zastřelila ho.“ Mně se to líbilo, tak jsem spojil oba příběhy a měl jsem z toho Kateřinu Horovitzovou. Napsal jsem ten příběh, což je legenda o statečnosti. Jak mi jeden ze studentů řekl, dokonce kniha o odvaze!“

Vždy se v tento okamžik zvážněný Arnošt Lustig odmlčel, aby posluchače šokoval následujícími větami:

„Já jsem byl rád za takovéto čtenářské reakce, ale pro mne to nebyla kniha o odvaze, ale o podlosti. Autor však nezodpovídá za to, jak si jeho knihu vysvětluje čtenář. Co si z ní vezme, to už je jeho věc. Jak říkal Ludvík Aškenázy, čtenář najde tolikrát víc smyslů v knize, než jsme byli my schopni do ní vložit. Za patnáct let po vzpomínané historce v Americe prohrabuju papíry, a zjistím, že ta legenda v Auschwitz o Kateřině

Horovitzové zkrášlila situaci, protože lidé potřebovali něco vznešeného. Ptáte se, jaká byla skutečnost? Židovská konfidentka gestapa, které slíbili, že když bude udávat bohaté židy, že se dostane do Švýcarska, zjistila v podzemní komoře, že ji nikam nepošlou. Slíbili jí totiž, že její vagón odpojí v Krakově, ale neodpojili a ona je nenáviděla, protože pochopil, že to jsou stejní parchanti jako ona a že plynu neujde. Vytrhla jednomu bachaři pistoli, zastřelila ho, druhého postřelila, až nakonec zastřelili ji. A to je pravda. Zbývá mi přemýšlet o tom, jak se rodí legendy…“

Epilog

Arnošt Lustig, libeňský rodák, zemřel ve věku nedožitých 85 let v sobotu 26. února 2011 v Praze na rakovinu. Odešel kamsi do neznáma, za prakticky celou svou rodinou, o kterou přišel během holokaustu. S touto strašnou životní zkušeností a osobními prožitky se, jak jsme si již řekli, vyrovnával prostřednictvím své literární a filmové tvorby. Byl jedním z mála koncentráčníků, který byl schopen o tom otevřeně hovořit. I proto si vzal za svou celoživotní povinnost varovat lidstvo před fašismem svou tvorbou, která se už od jeho prvních povídkových souborů zabývá především tématikou Židů a druhé světové války.

Arnošt Lustig si rád dělal legraci ze svého původního povolání. Vyučen byl krejčím, bohužel nikoli dámským, jak rád na toto téma vtipkoval. Humor měl ostatně velmi rád a především židovské vtipy, které byl vždycky připraven takříkajíc sypat z rukávu. Slovy klasika, nic lidského mu nebylo cizí a dodnes na něho lidé, kteří ho osobně poznali, rádi vzpomínají.

Zbývá dodat, že těm, kteří se zajímají o dílo i život tohoto velikána soudobé české literatury, je určena skvělá kniha novináře, publicisty a spisovatele Františka Cingra, kterou vydala Mladá fronta pod názvem Arnošt Lustig zadním vchodem.

Foto: archiv Františka Cingra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *