Ivan Černý: Česká citadela – na scénu!

Praha 28. ledna 2019 Před krátkým časem se nové pražské nakladatelství tohoto jména blýsko skvělým tvůrčím počinem. V edici poesie Pegas vydalo jedinečnou antalogii Most z veršů/ Most z veršov, představující to nejlepší, co je k mání v současné české a slovenské poezii. U tohoto projektu stojí „bohatýr tělem i duchem“ doc.Mgr. Petr Žantovský, Ph.d. Novinář, spisovatel i básník a vysokoškolský profesor v jedné osobě, který nám věnoval svůj čas k redakčnímu rozhovoru.

Seznamte se, prosím…

Tento v pravém smyslu slova Čechoslovák se narodil v Pardubicích v květnu 1962. V roce 1988 absolvoval obor rozhlasová žurnalistika na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát získal v oboru teorie a historie žurnalistiky a médií na Katolické univerzitě v Rožumberku, kde obhájil dizertační práci na téma Dějiny české žurnalistiky po roce 1989. V roce 2015 pak habilitoval v oboru masmediální studia na fakultě masmédií Panevropské univerzity v Bratislavě, kde obhájil práci na téma Mediální manipulace – nemoc české demokracie.

Petr Žantovský má za sebou široké spektrum působení v nejrůznějších funkcích, jako je třeba místopředseda Syndikátu novinářů ČR, členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání nebo třeba tříleté moderování pořadu ČT Před půlnocí. V současnosti je mj. stálým přispěvatelem zpravodajského portálu Parlamentní listy, TV Prima, Literárních novin, Českého rozhlasu a také měl v letech 2016-2018 každotýdenní talkshow Pražská kavárna na TV Praha. Vydal knihy rozhovorů s osobnostmi politického, kulturního a společenského života, knihy analýz a komentářů i monografie o české žurnalistice. Též editoval knihy Václava Klause.

Žantovskému také vyšly dvě sbírky poezie, Tady bydlím já (2012) a Zakázané květiny (2016). Za tuto sbírku obdržel v roce 2017 Výroční prémii Slovenského centra Pen klubu, jehož je členem od r. 2008. Ale už předtím (2014) obdržel Cenu Unie českých spisovatelů. Mimo nejrůznějších kulturních akcí organizuje i večery s autory, křty knížek poezie i prózy českých slovenských autorů v Praze, ve Slovenském domě v Praze.

To vše nahrává k první otázce:

Jak se rodil váš vztah ke Slovákům a jejich tvorbě?

„Tak ten jsem měl už dávno, za federace, jezdili jsme na Slovensko na hory, na dlouhé puťáky po Nízkých Tatrách, a taky na různé divadelní přehlídky a soutěže, nejen do Bratislavy, ale i do Prešova, Bardejova, Košic… Na Slovensku jsem se vždy cítil jako doma, nejen pro ten společný stát a jazykovou a historickou blízkost, ale hlavně pro jejich mentalitu, přátelskou, otevřenou, temperamentní. Slováci, možná i proto, že jich je méně než nás, měli k sobě vždy blíž. I když se někdy poškorpili, uměli si to pak vyříkat u dobrého vína. Bylo tam méně udavačství, zášti, závisti.

Když přišel čas dělení federace, nebyl jsem ten, co marně roní slzy, politická a ekonomická nutnost k tomu obě země vedla, a dnes myslím, že oba národy většinově cítí, že to nebyl v důsledku špatný krok, ačkoli jsme mu mnozí zprvu nerozuměli. Dnes ale je zřejmé, že zejména Slováci velmi posílili ve svém sebevědomí, přestali být tím submisivním a trochu naštvaným „mladším bratrem“, dokázali si uhájit ekonomickou i kulturní svébytnost a v řadě ohledů bych řekl, že i naše vzájemné vztahy jsou lepší než kdy dřív.

A to byl mimo jiné i důvod, proč jsem nikdy Slovensko nepustil ze zřetele, udržoval tam dlouholetá přátelství, pěstoval odborné i kulturní vztahy. Jak už jste napsal v úvodu, na Slovensku jsem i studoval a obhajoval některé své akademické tituly, dokonce jsem tam jistý čas i učil, na masmediální fakultě Panevropské VŠ, dokud tam dělal děkana spisovatel a přítel Jozef Leikert. Jakmile po něm nastoupila neúspěšná politička Iveta Radičová, odešel jsem. Pro nás dva zjevně nebylo na jedné škole místo. A není divu. Názorově nemáme nic společného, a jak se ukázalo, ani lidsky, to se stává.

Poprvé jsem na Slovensku publikoval v roce 2008, společnou knihu Dualog se spisovatelem Gustávem Murínem. K myšlence jistého autorského duelu a dialogu zároveň jsem se vrátil opakovaně. Už asi tři roky vysíláme na Slobodném vysielači Banská Bystrica pořad téhož názvu – Dualog – debaty o české politice ve středoevropském kontextu. A loni jsem vydal společnou knížku Necenzurované eseje a úvahy s Pavolem Dinkou, šéfredaktorem Literárného týždenníku (kam už několik let pravidelně píšu). Takže úhrnem řečeno, jsem do slovenského kontextu zapasován až po uši – a je mi v něm dobře.

Samozřejmě ani slovenská kulturní scéna není úplně monolitní. Jako je u nás fenomén „Pražské kavárny“, tak tam je „Bratislavská kaviareň“, kam patří třeba Magda Vášáryová, Mišo Havran, Juraj Smatana a podobní. Tak s těmi mě nespojuje nic, ale opět: to nic neznamená. Lidé, kteří si rozumějí, se také vždycky najdou navzájem.“

Co nám řeknete o vaší spolupráci se Slovenským domem v Praze?

To je rovněž dost letitá historie. Už někdy v druhé půli 90. let  jsem se seznámil s Vladimírem Skalským a Naďou Vokušovou, kteří v Praze organizovali kulturní život slovenské menšiny, vydávali a dosud vydávají krajanské časopisy, pořádají různé festivaly atd. Velmi rychle jsme našli společnou řeč a po čase také společný zájem. Slovenský dům vznikl jako aktivita Slovensko-českého klubu zastoupeného právě těmi dvěma jmenovanými. Našli si hezké úmístění v centru hlavního města, Soukenické ulici, zařídili si část financi ze Slovenska, já jsem jim pomohl najít zdroje u nás, tak, aby se původně dosti  zanedbané prostory mohly dovést do dnešního, myslím reprezentativního stavu. Mezitím jsme ale realizovali řadu společných kulturních akcí. Já jsem v Galerii Portheimka deset let pořádal Festival Za vodou (to už je bohužel minulost, radní na Praze 5 dali tento krásný barokní objekt v plen partajnímu nadřízenému Jiřímu Pospíšilovi i s tučnou mnohamilionovou dotací, čímž připravili Prahu o krásnou galerii vystavující především české umělce, ale to jen na okraj). Se Slovensko-českým klubem jsme v rámci Festivalu Za vodou uvedli několik slovenských děl či adaptací, např. inscenaci Štefánikových deníků a korespondence či dramatizaci Mňačkova úchvatného protiválečného románu Noční rozhovor. Po násilném zrušení, de facto úředním zákazu Festivalu Za vodou jsme naštěstí už mohli pokračovat „ve vlastním“, tedy ve Slovenském domě, kde jsme před časem uvedli adaptaci knihy Luboše Juríka Smrt ministra, která popisuje poslední noc před popravou slovenského intelektuála a politika Vlado Clementise. Hrál jej skvělý slovenský, v Čechách působící herec Marko Igonda, mluvil dvojroli, Clementise slovensky a jeho advokáta česky, a bylo to tak výjimečné představní, že si jeho rozhlasový záznam objednal a pak též odvysílal nejprve Český, a pak i slovenský veřejnoprávní rozhlas. Nu a už třetí ročník má za sebou – rovněž ve Slovenském domě – Minifestival slovenského divadla a kultury, který představuje u nás nejen slovenské divadelníky, ale jeho součástí jsou i komorní koncerty, výstavy či prezentace nových knih.Abych uvedl aspoň dva příklady – před víc než rokem jsme tu prezentovali monografii Gustáva Husáka od historika Michala Macháčka – dostal poté za tuto knihu dokonce státní vyznamenání. A loni na podzim zase slovenský publicista Ĺubo Olach představil v Praze životopis neprávem pozapomínaného slovenského politika Vavra Šrobára, který má v Praze dodnes i ulici! Ale takových aktivit už nejsou desítky, spíše stovky.Takže jsme se takto – podle našich sil a možností – pokusili dát obsah pojmu česko-slovenská kulturní vzájemnost.“

…a k nakladatelství Česká citadela

„To je trochu jiná, i když filosoficky dosti blízká záležitost. Nakladatelství založil můj dlouholetý přítel a kolega Petr Hájek, začal v něm vydávat (a je už v druhém ročníku) po mnoha letech obnovený časopis MY – možná si vzpomenete, že začal původně vycházet bezprostředně po skončení 2. světové války, pak byl mnohokrát zakázán, svou roli sehrál i na sklonku let šedesátých, a zase byl zastaven. Nu a Petr Hájek jej obnovil a vrátil mu vynikající tradiční renomé. Časopis se zaobírá hlavně tématy souvisejícími s naší státností, historií a kulturou, a to v celém rozsahu – Čech, Moravy, Slezska – i Slovenska. A s podobnými ambicemi odstartovala i knižní „divize“ – nakladatelství Česká citadela.“

Prvním titulem byl almanach Most z veršů…

Chtěli jsme odstartoval ve výročním roce 2018, sto let od vzniku prvního společného státu Čechů a Slováků, symbolicky společným projektem. Almanach Most z veršů / Most z veršov obsahuje deset českých a deset slovenských žijících spisovatelů různých generací – od devadesátníků po třicátníky. Smutnou výjimkou se stal skvělý český básník Josef Šimon, který byl u počátku projektu, ale vydání knihy se už bohužel nedožil, zemřel jen pár dnů před jejím uvedením. Snažili jsme se, a to teď mluvím i za hlavní editorku almanachu Viktorii Hradskou, vybrat do knihy autory nejen věkově, ale i žánrově pestré. Tak například z českých autorů lze jmenovat tak rozmanité básníky jako jsou Karel Šiktanc a Karel Sýs, Jiří Žáček a Vladimír Janovic, zmíněný Josef Šimon a Lubomír Brožek, své místo v knize má i zpívaná poezie Jaromíra Nohavici atd. A obdobně rozmanitý byl i výběr slovenských autorů, kteří u nás bohužel nejsou tak známi, ale je to naše škoda. Slovenská literatura dnes je vynikající a inspirativní.

V nakladatelství Česká citadela chceme pokračovat nejen v onom „rozkročení“ – chystáme např. český překlad vynikající kritické knihy Ĺubomíra Huďa Mediálne krysy, ale také ve vydávání poezie. Chceme v edici Pegas znovu obsáhlými výbory připomenout dnes málo připomínaná velká jména české poezie 2.poloviny minulého století – např. Josefa Hanzlíka, Ivo Fleischmanna, Jiřího Šotolu a další.“

Ani den bez čárky!

Se svou manželkou Irenou, divadelní režisérkou napsali básnickou sbírku Príbehy a ine pokušenia, ve slovenštině. Petr Žantovský je též spoluautorem několika básnických almanachů v ČR i SR. Do prozaického almanachu Kmene 2015 přispěl rozsáhlou novelou Nouzový východ a o rok později do téhož almanachu literární esejí Mé Rusko. V roce 2016 mu vyšla kniha Otevřené dopisy, soubor více než 50 textů, adresovaných žijícím i nežijícím osobnostem české i světové kultury, společnosti i politiky.Na to navazuje obdobný soubor z roku 2018 Příběhy s otevřeným koncem, reflexe na rovněž 50 historických událostí s přesahem a poučením pro dnešní dobu.

Epilog

V roce 2017 převzal Petr Žantovský z rukou prezidenta Miloše Zemana medaili 1. stupně Za zásluhy v oblasti kultury a školství. Za to neunikl, podobně jako nedávno čerstvě vyznamenaný básník Karel Sýs, nejrůznějším invektivám od Zemanových nedemokratických odpůrců. Tento „bohatýr tělem i duchem“, s postavou řeckořímského zápasníka a výškou 208 centimetrů, na rozdíl od zranitelného Sýse, jen bezestrachu mává rukou, že si do něho kopl mnohý pisálek:

„Mně to bylo jedno, tohle neprožívám. Mám krédo „jdi svou cestou a nech lidi mluvit.“

Ostatně, hned tak na Petra Žantovského každý nemá ani při názorovém duelu ať již v TV či na stránkách jiných médií.

Za rozhovor děkuje Ivan Černý 

  Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *