Jiří Krutina: Učená nevědomost či cílený útok na národní jazyk – mateřštinu?

Praha 9. prosince 2018

V článku v Lidových novinách (https://www.lidovky.cz/noviny/zmuzilost-a-zbabelost-strani-cestina-muzum-sociolozka-upozornuje-na-genderovou-nevyvazenost.A181203_222505_ln_domov_ele) jsem se dozvěděl o nové “vědecké” práci, která přichází s tvrzením, cituji, že “čeština straní mužům a ženy automaticky staví do podřadné pozice.”

“Vědecký přístup”, který byl zvolen, je vyjádřen názvem knihy s těmito vědeckými objevy: “Reprezentace ženství z perspektivy lingvistiky genderových a sexuálních identit”.

Kniha je podle slov autorky o tom, cituji: “jak citelně nám chybí znalosti o fungování genderu v jazyce”.

Nepochybuji, že tedy pro široké poučení nevzdělaného laického lidu o “fungování” (již to je dost hrozné slovo ve vztahu k mateřštině – jazyku neoddělitelném od našeho primárního cítění), něčeho, co se nazývá “gender” (opět cizího slova, pro které nemáme v našem jazyce – z principu ekvivalent) v jeho mateřštině, správně “vědecky” “srozumitelně” vysvětlí.

Několik poznámek ke zvolenému “vědeckému” přístupu ke zkoumání naší mateřštiny

Vědeckým přístupem – tedy základní “technologií” tohoto vědeckého zkoumání češtiny, je tzv. “gender” filozofie či ideologie. Jinými slovy nejde tedy o skutečné vědecké ve smyslu nezaujaté přímé zkoumání dané věci, zde mateřštiny, ale pod určitým již předem zaujatým pohledem – oním “gender” pohledem. To je první porušení opravdu vědeckého přístupu k předmětu zkoumání.

Nechci zde nyní dekonstruovat samotný pojem “gender”, tomu se věnuji v jiné eseji. Nyní stačí uvést prostě skutečnost, že jde z principu o koncepty a s ním spojené myšlení – ideologie, která ne-vznikla v našem jazykovém kulturním prostředí, ale ve zcela jiném jazykovém a tedy z principu i myšlenkovém prostředí, a to řekněme “anglosaském”. Použité koncepty spojené s určitou jazykovou tradicí, bez jejich prvotního přezkoumání, na zkoumání toho, jak “toto” tzv. “funguje” ve zcela jiném jazyce, je míním dalším principiálním porušením opravdu vědeckého přístupu. Ten začíná vždy u prvotního zkoumání nástroje komunikace jakéhokoliv poznání a tím je právě zvolený jazyk, ve kterém myslíme a tvoříme koncepty z tohoto jazyka vyvstávající. Zde vidíme další porušení skutečně vědeckého přístupu už k samotnému jazyku.

Nyní se podívejme na řeč těchto “vědeckých” závěrů. Pro zopakování: “čeština straní mužům a ženy automaticky staví do podřadné pozice.” Prvně zde máme klasickou recyklaci duálního chápání skutečnosti a jejich principů, tedy typické “historické” a “hysterické” varianty Bůh-ďábel, světlo-tma, dobro-zlo, muž-žena, apod. Všechny tyto recyklace nejsou ničím jiným než vnější projekcí vlastního vnitřního problému “rozpolcené” identity, či lépe nedostatečně procítěné otázky identity jako takové. V této variantě zde máme dané polarity v podobě “neosobních kolektivních entit” mužů a žen a onen viník, který straní jedné straně a druhou automaticky ponižuje, je, světe div se, náš jazyk, naše mateřština, kterou si osvojujeme prvotně a primárně skrze naší matku a rodinu.

A jaké máme pro to důkazy? Velmi průkazné a usvědčující, dle autorky! Například, cituji: „Když mluvíme o ženě a psovi, pes je z hlediska jazyka víc. V přísudku budeme tedy psát měkké i,“. Abych řekl pravdu, když jsem to četl poprvé a proběhlo mi v jediném záblesku celým tělem pochopení mnohaúrovňového opravdového “původu” této “vědecké” práce, neudržel jsem se návalu smíchu. Ano, tak nakonec o tom rozhoduje měkkost nebo tvrdost písmena “I”:-) Musím přiznat, že sám právě s touto oblastí naší mateřštiny mám také takový “osobní” problém, byť z jiného než “genderového” pohledu – pravopisného. Za sebe, tedy individuálního muže mohu sdělit, že mě osobně tedy čeština rozhodně ničím nestranila, naopak, co diktát, to známky 4-5, ale samo čtení mě velmi bavilo. Byly to ženy v rolích učitelek, které byly shovívavé k tomu, že jsem ona i/y příliš nerozlišoval a přesto dokončil základní, střední i vysokoškolské vzdělání.

Další ale zarážející skutečností je samotný uváděný proces myšlení. Přece slovo “pes” není to samé jako živý pes a slovo “žena” či dokonce “ženy” není to samé jako konkrétní žena – člověk, nebo skupina žen. Jakým způsobem souvisí tato jazyková pravidla s reálnými ženami, či dokonce s takovou neosobní entitou jako “ženy”, které jsou automaticky stavěny do nižší pozice než psi? Zní to jako zamlžení dvou zcela různých skutečností, něco jako nerozlišování jídelního lístku od skutečného jídla. Je toto opravdu seriózní “vědecká” práce?

Dalším příkladem je slovo “zbabělost”, kde statečnost se přisuzuje jenom mužům a ženám naopak zbabělost – údajně kvůli slově “baba” v tomto slově. A co když takto chápeme rozumem tato slova pouze my sami? Co když ale pouze tato slova již nejsme schopni plně slyšet v jejich čase-době vzniku, protože jsme zapomněli na náš vztah k mateřštině, který by měl být jak slovo říká, mateřský? Tedy naslouchací a citlivý k tomu jak samotná slova v našem vědomí vznikají a co zvučí svými kvalitami. Co nám říká slovo “zbabělost”? Základem je praslovanské či indo-evropské slovo “baba”. Jde původně o označení Bohyně indo-árijských etnik či kmenů (viz Bába Jaga či Zlatá Bába, ekvivalent hindusitické Kálí), představující naší duchovní podstatu, naše vnitřní “božství” – prvotní sféru a moc možného. Ještě dnes se toto slovo používá k označení spirituálně rozvinutých lidí, či tzv. “duchovních mistrů”, viz Širdi Sáí Bába, Meher Baba, apod. Zde slovem “Baba” se míní doslova “titul” spirituálně uvědomělého člověka, tedy toho, kdo pomáhá rodit poznání v druhých. Slovo “bábiti” znamenalo “rodit”. Ve slovenštině mají dodnes slovo “bäbetko” jako označení toho, co se narodilo – lidské dítě. Proč? Protože právě z prvotní sféry možného se vše rodí ve své bytí. Od toho byl teprve odvozen význam “baba” jako “porodní asistentka” a pojem pro dítě samotné. Až  z toho, že porodními babami byli převážně “starší ženy”, jsme začali vnímat slovo “baba” i pro označení žen. Toto slovo nám současně zůstalo druhotně i jako pojmenování pro kopce zejména na územích obývaných slovanským etnikem nebo k pojmenování mohutných skalních hradních obranných staveb.

“Z-babě-lost” je pak stavem, kdy jsme doslova a do písmene “mimo” (z) prostoru “baby” – tedy svého vlastního nitra které podobno “hradu” a skrze něž se můžeme i spojit s s prvotní mocí bytí jako takového, symbolizovanou v praslovanském jazyku právě zmiňovanou bohyní – Bábou . Pak jistě vykazujeme chování, které lze charakterizovat tím, jak toto slovo cítíme, tedy jako “zbabělé”. Slovo “baba” původně vůbec nemělo nic společného s pouhým označením ženského pohlaví, ale popisovalo stav duše, její opuštění pevného “hradu” – babu v podobu spočívání v prvotní sféře možného, tedy veškerého potenciálu. Vnímat, že zbabělost je nějaká “ženská” vlastnost je zcela neopodstatněné.

Jako další velký prohřešek naší mateřštiny uvádí vědecká práce názvy studijních oborů. Příklad za všechny: kondiční trenér. „Název studijního nebo učebního oboru v maskulinu (mužském rodě) může odrazovat ženy, přestože pro něj mají stejné vlohy jako muži.“ Hmm.

Opravdu nějaká zcela běžná žena, která ví, co chce dělat, tedy například trenérku či trenéra, ať už se pak sama vyjadřuje jak uzná za vhodné, může odradit, někde napsaný název studijního oboru? Opravdu?  No sice nejsem ženou, ale uráží mě takové myšlení jako člověka.

Povrchnost v celém tomto vědeckém výzkumu vidím v samotném pohledu na jazyk jenom z pohledu “gramatických pravidel” a vnější slovní podobnosti nikoliv toho, jak náš jazyk – mateřštinu skutečně přímo prožíváme a zakoušíme a jak její slova byla a jsou utvářena. Nemůžeme přece jazyk omezovat jenom na jazyková pravidla určená k pravopisu a z nich pak odvozovat nějakou “nespravedlivou dualitu” mezi pohlavími. Není to spíše sebeprojekce výchozích přesvědčení na něco zkoumaného pouze “z vnějšku”?

Jazyk je zejména vnitřní prostor významů, idejí, konceptů, myšlenek, které potenciálně mohou vytvářet a aktuálně tvoří celý prostor kořenů slov vyjadřující různé kombinace fonémů a z nich odvozených rodin slov a jejich variant vytvořených v našem jazyce převážně “slovanského” základu pomocí předpon, přípon, přehlásek, dělení a kompozit. Podle jazykovědců má čeština na 300 000 těchto základních slovních kořenů a tak potenciál k vyjádření na 9 milionů různých pojmů a významů. To poskytuje obrovský vnitřní potenciál pro vyjádření idejí, myšlenek, básní, písní!

Pro srovnání dnes agresivně se rozpínající “američtina” se svými stále novými koncepty typu “gender”, apod. jich má 250 000 a je poskládaná z několika jazyků. Němčina jich má pouze 170 000 a latina pouhých 30 000. Čeština obsahuje až 98% všech slovních základů z praslovanského základu, který má zcela jiný charakter vzniku než jazyky mladší a pozdější jako latina, němčina nebo angličtina.

Vezměme si příklad rodiny slov pro dívku v češtině, tak si všimněme  bohatosti variability citových a významových  tonalit, které čeština má právě pro ženy, které podle vědecké zprávy čeština staví do nižší pozice:

Dívka-dívenka-dívčina-divoženka-děva-děvka-děvečka-děvuše-děvče-děvčica-děvucha-děvuška-děvuna-děvčisko-děvčátko… 

Navíc etymologicky je slovo odvozeno od kořena “div – déva”, označující v původním proto indo-arijsko-slovanském jazyce příbuzným se sanskrtem samo “božství”.

Tak kde je ono neblahé “gender fungování” v češtině? Není tenhle “blá-bol” ve skutečnosti jenom v hlavách těch, co naší mateřštinu dávno neslyší a tak necítí, a tak se nám všem ostatním zřejmě méně “vzdělaným”, neboť jsme neabsolvovali nějaký “americká studia” vycházející z neomarxistických idejí, snaží vysvětlit co svou řečí říkáme, jak jí cítíme a ještě v ní vidět viníka něčeho špatného?

Pro srovnání – v němčině mají jenom dvě slova a Mädchen a Mädel a to navíc ve stejném významu. Neříká to ve skutečnosti něco hlubšího o našem jazyku jako takovém? Copak k nám nehovoří či  nepromlouvá doslova a do písmene sama řeč jako taková?

Co místo “zkoumání” naší mateřštiny pod nějakým konceptuálním pohledem vzešlým ze zcela jiného jazykového prostředí a z potřeb a záměrů, které nejsou dostatečně ani promeditovany, ani zdůvodněny, se raději prvně učit naslouchat vlastní mateřštině a samostatně myslet primárně z našeho vlastního jazykového prostoru?

Ptám se, jaký opravdu skutečný přínos má taková “vědecká” práce pro náš jazyk, pro naše hlubší pochopení jazyka, toho jak vzniká, jak souvisí s naším prožíváním, cítěním, myšlením a celkovým vnímáním světa?

K čemu je “dobrý” vědecký závěr, že čeština, náš mateřský jazyk údajně straní jedné polovině společnosti a druhou staví do nižší pozice? Není to jenom další pokus rozdělovat lidi skrze uměle vytvořené údajné nespravedlnosti?

To si jako opravdu chceme nechat namluvit a vnutit, že náš mateřský jazyk utvářený po staletí převážně organickým z počátku výhradně fonetickým způsobem  – na rozdíl od mladších a v podstatě “umělých” jazyků západních jako je latina neb angličtina, je tím, co má potenciál vytvářet nebo dokonce formalizovat nadřazenost mužů a psů nad ženami a být příčinou nějakého “útlaku”?

Míním, že tato “vědecká” zpráva prokazuje dostatečně, jak “funguje” ona “gender” ideologie aplikovaná na jazyk.

Co je vlastně prvotně míněno oním “ženstvím”, jehož reprezentace se  hledá v jazyce? A tedy i od něj neoddělitelné “mužství”? Co když zejména v těchto  otázkách nemáme příliš jasno? Co když samotný jazyk tvořený svými zvuky v nesčetných slovních kombinacích tvořící naší mateřštinu je ženskost naší duše a samo vědomí kvalit, které zvučí ve svých slovních kombinacích ona mužnost naší duše?

Možná pokud sami prožíváme vnitřní rozpor a oddělenost dvou základních principů a kvalit, kterým se tradičně říká mužské a ženské, máme zvýšenou tendenci vidět a projektovat tento svůj vnitřní spor a boj do toho, co jsme schopni opět jenom zevně pod filtrem vidění svých hledaných přesvědčení vidět.

Míním, ale, že tento pohled na češtinu, nic skutečně o češtině jako jazyku neříká. A kdyby čeština uměla cítit, stejně jako údajně nadržovat jedněm a ponižovat druhé, podle této “vědecké” studie jistě by se cítila uražena. Ještě že čeština neprožívá frustraci s dvou přirozeně existujících principů, které se projevují v jazyce i pohlaví.

Míním, že náš mateřský jazyk jak nám říká je o kultivaci naší řeči s mateřskou péčí, když se z nás rodí skrze slova a mluvu. Nikoliv o zkoumání jazyka pod pohledem nějakých teorií, které sami nemají žádné pevné filozofické usazení ve skutečnosti.