Žák Ladislav: Debilizace společnosti…

Praha 4. prosince 2018

Pokládám sice debilizaci za permanentně přítomnou v lidských dějinách, nicméně současná podoba komunikace, která charakterizuje naši společnost nejen v lokálním a regionálním, ale i národním a globálním měřítku, a zejména její technické možnosti, dávají debilizaci úplně nový rozměr a účinnost. Proto debilizace určitě stojí za malou úvahu, která je volně inspirována texty profesora Františka Koukolíka…

Debilizace je úmyslné, cílené i plošné omezování pozitivně tvořivých rozumových, citových a sociálních potřeb, s nimiž lidé přirozeně přicházejí na svět. Dá se říci, že debilizace zbavuje lidi sebe samých.

Dovolte mi na úvod mé krátké úvahy předložit několik tezí.

Teze první říká, že zatímco debilizace jednotlivce spočívá v oslabování jeho autonomie a rozvoji jeho niterného strachu ze sociální nekompetence, pak debilizace  společnosti spočívá ve vytváření kopií nebo klonů z jejích původně odlišných členů, tedy ve snižování její variability.

Teze druhá říká, že my lidé přicházíme na svět jako pestré originály a opouštíme jej jako šedé kopie. Jde o alegorii známého indického úsloví, že lidé přicházejí na svět se svou vlastní vírou a za nimi kráčí ďábel, který ji organizuje.

Teze třetí říká, že naše moc má svůj původ v menší míře v úrovni našeho poznání, ale daleko podstatnějším zdrojem moci je pošetilost, bláhovost či hloupost ostatních. Tuto myšlenku vyslovil, jistě mimo jiných moudrých mužů, již v 17. století francouzský vědec Blaise Pascal.

Jinými slovy, pro ovládání druhých je vlastní síla sice důležitá, ale důležitější je slabost druhých. Debilizace je proto daleko efektivnější než jakákoliv represe. Debilizovaný jedinec se nedokáže postavit názoru vnucovanému mu zvenku a pokud jen pomyslí na odpor, dostaví se nejen strach z následků, ale především pocit viny. Pokud se podaří nastolit kolektivní, jednotný pocit viny nebo jiný pocit ve velké skupině osob, lze ji snadno obrátit ve vlastní prospěch a to i proti společnosti, ze které debilizovaná skupina vzešla.

Debilizace bude, je a zůstane projevem evolučně a kulturně kódovaného hierarchického mocenského a sociálního uspořádání lidských skupin, na jejichž vrchu je úzká mocenská elita, kontrolující většinu zdrojů. Nezáleží na tom, jak je taková skupina velká, muže to být rodina, profesní nebo zájmová skupina, stejně jako stát nebo dokonce nadnárodní organizace. Osvědčenými nástroji debilizace se v průběhu dějin staly například: absurdita, antivěda, bída, byrokracie, hlad,, iracionalita, náboženství, propaganda, sekty, stres, stupidita, válka… a především… současná škola…

Debilizace se projevuje jak v intelektuálních sférách, tak i ve zcela banální každodennosti. Lidé jsou ovlivňováni zpravodajstvím a komentáři, drtivou většinou obsahu klasických i nových médií, infotainmentem, televizními soutěžemi, reality show a sportovními přenosy. Dnes je možné na základě výzkumů vytvořit mapu mediálních preferencí a jejich korelací s preferencemi volebními. V hlavách lidí se zrodil nový virtuální svět, říše iluzí. Ta vítězí nad rozumem, vírou i citem. Jde o triumf spektáklu nad realitou. Velkou část odpovědnosti neseme my všichni, kteří do mediálního prostoru více nebo méně přispíváme.

Algoritmy umělé inteligence dokážou brzo ovládnout liberálně demokratické paradigma volnosti, rovnosti a bratrství zejména proto, že ke svému rozvoji potřebují jen minimum lidí oproti počtu těch, kteří jsou jinak oporou ekonomického růstu a obranyschopnosti liberálně demokratických států. Řešení problému debilizace společnosti ve jménu zachování lidskosti spočívá  ve vytváření co nejrozmanitější sítě sítí sousedských, přímých neprostředkovaných mezilidských vztahů, která by měla právě humanismus ve společnosti a lidskost v jednotlivcích uchovávat a rozvíjet. Síť se nemusí omezovat na nějaké teritorium nebo být dokonce spojen s určitou jurisdikcí. Jako alternativa současného paradigmatu má naději na existenci a uspokojování potřeb lidí a jejich skupin, kteří si takový způsob života vyberou. Jako pružná síť svých „stakeholderů“ se dá také daleko lépe chránit než jako nějaký stabilní útvar, který bude obsahovat vnitřního nepřítele ve větší míře než síťové uspořádání.

Závisí jen na nás samotných, jestli se dokážeme debilizaci vzepřít tím, že budeme prosazovat tyto přímé mezilidské vztahy, budeme opravdovými sousedy, rozvíjet variabilitu společnosti a vracet lidem jejich lidskost. Jak se nám podaří vychovat z našich dětí skutečné svébytné osobnosti s vlastním názorem. Jak je naučíme kritickému myšlení, vztahu k poznání, objevování jejich vlastních skrytých vloh a talentů, sousedství, setkávání, kooperaci a komunikaci. Samozřejmě je důležité, jak tohle všechno dokážeme zvládnout sami.

Někteří z nás mají na své prostředí vyšší, někteří nižší, ale bez viny, odpovědnosti a povinnosti v tomto smyslu není nikdo z nás… Nikdo, kdo dosud zůstal člověkem…

Dovolte mi zakončit mé vystoupení slovy klasika. Evropou obchází strašidlo. Strašidlo obskurantismu, tedy tmářství…

 

2 komentáře: „Žák Ladislav: Debilizace společnosti…

  • 4.12.2018 (17:49)
    Permalink

    Nedávno jsem v jednom sdělovacím prostředku zaslechla výrok mladičké dokumentaristky, která natočila dokument v zemi, jejíž jazyk nezná. Navzdory tomu si dovolila tak tvrdé odsudky tamní společnosti, až mne tím zcela vykolejila. V oné zemi sice mluvila s nějakými lidmi, leč pouze s těmi, kteří mluvili anglicky.
    Osobně bych si nikdy netroufla vznášet kritiku na stát, jehož jazyk neznám a jsem tudíž odkázána jen na omezený počet jedinců, s nimiž se dokážu domluvit jinou řečí než jejich rodnou; netroufla bych si vznášet kritiku na stát, jehož sdělovací prostředky bych si neuměla přečíst v tamní úřední řeči… Autorka závěrem pravila, že dokument pojala jako počítačovou hru, jelikož takový je údajně i život. Tím mne dostala do kolen. Až do té chvíle jsem se, já bláhová, naivně domnívala, že žiji plnohodnotný skutečný život. A ejhle, jsem vlastně v počítačové hře. Není to důkaz debilizace? Doufám, že nikoliv mé vlastní.

    Reagovat
    • 7.12.2018 (11:42)
      Permalink

      I já jsem v jednom nejmenovaném masovém prostředku šíření „moudra“ a občas i informací náhodou sledoval tentýž rozhovor, jak píše paní J. Vrzalová a byl jsem po chvíli v úplném šoku. Ona tzv. “ „dokumentaristka“ celou dobu úspěšně prokazovala, že o té zemi, o skutečném životě jejích obyvatel neví zhola nic. O to strašnější je to, s jakou sebejistotou, kategoričností a podle ní jasným rozpoznáním dokázala na základě nulové znalosti vnitřního fungování společnosti zemi odsoudit. Jde jednoznačně o důkaz debilizace. Teď si jen kladu otázku, zda je tato dáma produktem našeho novinářského školství a zda za tento dokumentaristický počin byla placena z peněz daňových poplatníků či dokonce snad odměněna nějakou cenou. Pokud je odpověď na obě otázky ANO, je to opravdu katastrofické.

      Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *