Javier Cercas: Anatomie jednoho okamžiku

Praha 22. listopadu 2018

Dokonalá kniha o nedokonaném puči… Proslulý španělský prozaik Javier Cercas v románu ANATOMIE JEDNOHO OKAMŽIKU zastavil čas na datu 23. února 1981. 

Název knihy ANATOMIE JEDNOHO OKAMŽIKU nelže. Španělský romanopisec Javier Cercas zabodl své pomyslné autorské pero do jednoho dne a kolem něj se s elegancí a opravdovostí jemu vlastní točí na více než čtyřech stovkách stran. Je dost možné, že do dnešního dne jste o této události španělských dějin  – o neúspěšném pokusu o puč 23. února 1981 – neslyšeli, ale na tom nezáleží. Podstatný je velmi podmanivý a originální způsob, jakým o ní autor vypráví. Dal by se vzdáleně přirovnat k literatuře faktu, ale to by nevystihovalo všechny odstíny Cercasova přístupu, jenž oceňují také historikové a politologové.

ANATOMIE JEDNOHO OKAMŽIKU je pozoruhodná mimo jiné tím, že popisuje dobu takzvaného měkkého přechodu od Frankova režimu k demokracii – což je dnes velmi naléhavé téma i v české společnosti, o čemž svědčí to, že se čím dál častěji vracíme do začátku devadesátých let a ptáme se: Muselo to být právě takhle? A proč to tak vlastně bylo?

V překladu Adriany Krásové vydává PROSTOR.

Člověk nemusí vědět nic o španělské občanské válce, aby byl pohlcen Carcasovými Vojáky od Salaminy (2001, česky 2004) pojednávajícími o podivuhodných okolnostech, kdy byl frankistický propagátor ušetřen – nejprve se mu povedlo uniknout během hromadné popravy, poté ho měl na mušce republikánský voják, ale nevystřelil a nechal ho uniknout…

Příběh, který chce Javier Cercas vyprávět, je vždy viděn subjektivně a je propleten s autorovou osobní situací. Vojáci od Salaminy tak začínají těmito větami:  „O popravě Rafaela Sáncheze Mazase jsem poprvé slyšel vyprávět v létě 1994, před více než šesti lety. Napadly mě přitom tři věci: jednak že mi zemřel otec, za druhé že mě opustila žena a do třetice že já jsem opustil svou dráhu spisovatele.“

Vojáci od Salaminy znamenali ve spisovatelském životě Javiera Cercase naprostý zlom. Kniha se stala bestsellerem, obdržela mnoho ocenění, byla přeložena  do řady jazyků a byl podle ní natočen i film. Ohlas českého překladu z roku 2004 však bohužel zůstal za očekáváním. Nyní, po dlouhých čtrnácti letech, dostává Javier Cercas u českých čtenářů druhou šanci. Tak snad tentokrát bude mít větší štěstí.

Stejně jako ve Vojácích od Salaminy se v ANATOMII JEDNOHO OKAMŽIKU vracíme s autorem do minulosti jeho země. Předtím nás možná nezajímala, a když jsme knihu brali do ruky, byli jsme nedůvěřiví, ale jakmile se s Javierem Cercasem setkáme  na prvních stranách, je už těžké jeho přátelsky nabídnutou ruku odmítnout. Jelikož je to člověk, který hledá pravdu a je za všech okolností upřímný.

Již zmíněný puč se týkal především premiéra Adolfa Suáreze v oné době frankismu po Frankovi – tohoto diktátora se Španělsko zbavilo v roce 1975. A kdože byl Adolfo Suárez? „Je velmi pravděpodobné, že Adolfo Suárez byl slušný člověk, ale nebyl morálně bezúhonný ani výjimečný, nebo alespoň člověk, jaký je obyčejně  za výjimečného považován. Ale zvážíme-li všechna pro a proti, byl to bezpochyby nejpřesvědčivější a nejrozhodnější španělský politik minulého století.“

Javier Cercas v ANATOMII JEDNOHO OKAMŽIKU nepíše historické pojednání. Je to příběh o psaní historického příběhu, který má osobní důvody. Jedním z nich je i fakt, že autorův otec patřil mezi podporovatele Adolfa Suáreze (na rozdíl od syna) – a s tím se Javier Cercas snaží s odstupem vyrovnat.

Hlavním hrdinou Vojáků od Salaminy není Rafael Sánchez Mazas. A hlavním hrdinou ANATOMIE JEDNOHO OKAMŽIKU není Adolfo Suárez. Hlavním hrdinou obou knih je ten, kdo je přímo před námi píše. Což je právě ten „trik“, který z mrtvé historie dělá živou přítomnost a z velkých dějin civilní vyprávění.

 

Javier Cercas: ANATOMIE JEDNOHO OKAMŽIKU (anotace)

Javier Cercas ve svém románu neobyčejně poutavým způsobem zachytil osmnáct hodin trvající puč, který začal 23. února 1981 v 18.23 hodin ve španělském parlamentu v Madridu. Do sálu vtrhla skupina ozbrojených gardistů a po chvíli nařídila vyděšeným poslancům a členům vlády, aby si lehli na zem. Tímto aktem začal pokus o puč, jehož prvotním cílem bylo odstranit dosluhující neschopnou vládu Adolfa Suáreze a nahradit ji „vládou národní jednoty“, kterou by v duchu „řízené demokracie“ vedl představitel armády. Všichni přítomní politici, novináři a zaměstnanci parlamentu uposlechli rozkazy pučistů a lehli si na zem, až na tři muže: dosluhujícího předsedu vlády Adolfa Suáreze, jeho ministra obrany Gutiérreze Mellada a vůdce španělských komunistů Santiaga Carrilla.

Do této jediné chvíle jako by se zkoncentrovaly všechny okamžiky následujících hodin, dnů a měsíců, ale do jisté míry tento okamžik symbolizuje celé španělské dějiny 20. století a přechod od diktatury k demokracii.

Anatomie jednoho okamžiku popisuje okolnosti puče věrně, vychází z desítek hodin televizních záběrů z parlamentu, ze záznamů soudních jednání s pučisty a z osobních rozhovorů autora s aktéry událostí. Kniha si po svém vydání vysloužila respekt nejen u široké čtenářské veřejnosti, které nabízí náhled na fungování Španělska v posledním století, ale díky jejím faktografickým a politologickým kvalitám ji oceňují také historikové a politologové.

Ze španělského originálu Anatomía de un instante, vydaného nakladatelstvím Literatura Mondadori v Barceloně roku 2009, přeložila Adriana Krásová

Odpovědný redaktor Radovan Beneš

464 stran, MOC 497 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018

První vydání

Javier Cercas (1962) je spisovatelem a profesorem španělské literatury na univerzitě v Gironě. Vystudoval španělský jazyk na univerzitě v Barceloně a ve druhé polovině osmdesátých let hostoval dva roky jako lektor na Univerzitě Illinois ve Spojených státech, kde napsal svůj první román. V letech 2014–2015 působil na Oxfordu ve Velké Británii. Spolu s Juliem Llamazaresem, Andrésem Trapiellem a Jesusem Ferrerem patří do skupiny španělských prozaiků, kteří se svou tvorbou zaměřují na období občanské války a frankistického Španělska. Pravidelně přispívá do deníku El País. Česky zatím vyšel jeho román Vojáci od Salaminy (2001, česky 2004). Jeho romány, např. La velocidad de la luz (2005), Las leyes de la frontera (2012) a El Impostor (2014), byly přeloženy do více než třiceti jazyků.

O knize napsali

Jeden z nejlepších španělských romanopisců… Napsal přesvědčivou, brilantní a poutavou knihu, která má pro současnost mnohem větší význam, než si autor dokázal představit.

       The Economist

V této pozoruhodné knize na pomezí literatury faktu a románu Cercas zrekonstruoval nezdařený puč ve Španělsku z února 1981, během kterého podplukovník Antonio Tejero a další ozbrojení příslušníci armády vtrhli do sněmovny a drželi poslance jako rukojmí.

         The New Yorker

Cercas je velký spisovatel a jeho dílo je fascinujícím vylíčením klíčové události nedávné španělské historie.

        Michael Eaude, The Independent

Cercasův důkladný průzkum událostí – barvitě popsaný, napínavý a překvapivě dojemný – je připomínkou toho, jaký dramatický zvrat mohl nastat ve španělské historii onoho večera před více než třiceti lety.

        Ángel Gurría Quintan, Financial Times

Mistrovské dílo evropské literatury 21. století!

      Jordi Gracia, El País

Ukázka z knihy ANATOMIE JEDNOHO OKAMŽIKU, str. 31

Osmnáct hodin dvacet tři minut, 23. února 1981. V půlkruhovém sále poslanecké sněmovny probíhá hlasování o novém premiérovi, kterým se má za chvíli stát Leopoldo Calvo Sotelo, a nahradit tak Adolfa Suáreze. Ten podal demisi před dvaceti pěti dny a je stále úřadujícím premiérem po téměř pěti letech ve funkci, během nichž země skoncovala s diktaturou a vybudovala demokracii. Poslanci sedí v lavicích rudé barvy, a zatímco čekají, až na ně při hlasování přijde řada, baví se mezi sebou, podřimují nebo se poddávají odpolední malátnosti. Sálem zní jasný hlas tajemníka sněmovny Víctora Carrascala, který od řečnického pultu čte ze seznamu jména poslanců, a ti, když uslyší své jméno, v lavici vstanou a podpoří, či odmítnou slovy ano nebo ne kandidaturu Calva Sotela, nebo se zdrží hlasování. Je to už druhé hlasování a postrádá napětí: v tom prvním, které proběhlo před třemi dny, Calvo Sotelo nezískal podporu absolutní většiny poslanců, ale v druhém mu stačí podpora prosté většiny, takže – vzhledem k tomu, že tuto většinu má zajištěnou – pokud se nestane něco nepředvídaného, bude kandidát
za pár minut zvolen předsedou vlády.

Ale něco nepředvídaného se stane. Víctor Carrascal přečte jméno José Nasarre de Letosa Conde, který hlasuje ano; pak přečte jméno Carlos Navarrete Merino, který hlasuje ne, pak přečte jméno Manuel Núňez Encabo, a v tom okamžiku se ozve nezvyklý hluk, snad výkřik, přicházející od pravého vchodu do sálu, a Núňez Encabo nehlasuje, nebo jeho hlasování není slyšet, nebo se ztratí ve zmateném údivu poslanců, z nichž někteří se dívají jeden na druhého, aby se ujistili, zda mají věřit či nevěřit svému sluchu, zatímco jiní se postaví v lavicích a snaží se zjistit, co se děje; spíš ze zvědavosti než se znepokojením. Jasný a zneklidněný hlas tajemníka sněmovny se zeptá: „Co se děje?“, tajemník něco zamumlá a zeptá se znovu: „Co se děje?“ a ve stejnou chvíli vejde pravými dveřmi do sálu dveřník v uniformě, rychlými kroky přejde ústřední půlkruh sálu, kde sedí stenografové, a začne stoupat po schodech k poslaneckým lavicím. V půli cesty se zastaví, vymění si pár slov s jedním z poslanců a otočí se. Poté vystoupí o další tři schody a znovu se otočí. V tu chvíli je slyšet druhý, neurčitý výkřik, přicházející od levého vstupu do sálu, a poté třetí, také nesrozumitelný, a řada poslanců – a všichni stenografové a také dveřník – se otočí směrem k levému vchodu.

Úhel záběru se mění, druhá kamera zabere levé křídlo sálu: s pistolí v ruce  a vyzývavým výrazem stoupá po schodišti směrem k předsednické tribuně podplukovník Civilní gardy Antonio Tejero, projde kolem tajemníka a postaví se vedle předsedy sněmovny Landelina Lavilla, který se na něj nevěřícně dívá. Podplukovník zakřičí: „Nikdo ani hnout! Zachovejte klid!“, a pak uběhne několik magických vteřin, kdy se nic neděje  a nikdo se nepohne a nezdá se, že by se mělo něco dít nebo někomu něco stát, je pouze ticho. Záběr se změní, ale ticho trvá: podplukovník zmizí, protože první kamera zabere pravé křídlo sálu, kde si všichni poslanci, kteří si předtím stoupli, zase sedají a jediný, kdo zůstane stát, je generál Manuel Gutiérrez Mellado, místopředseda úřadující vlády. Adolfo Suárez vedle něj stále sedí ve svém premiérském křesle, trup nakloněný kupředu, jednou rukou svírá opěradlo, jako by se i on právě chystal vstát. Následující čtyři výkřiky, zřetelné a nezpochybnitelné, pak kouzlo zruší: někdo křičí „Ticho!“, někdo křičí „Nikdo ani hnout!“, někdo křičí „K zemi!“, někdo křičí „Všichni na zem!“. Sál spěšně poslechne: dveřník  a stenografové si kleknou vedle stolu, několik poslanců se schoulí do svých křesel. Generál Gutiérrez Mellado však vyrazí směrem k rebelujícímu podplukovníkovi, zatímco premiér Suárez ho chytá za sako a marně se ho snaží zadržet. Teď se podplukovník Tejero znovu objeví v záběru, sestupuje po schodech od řečnické tribuny, ale v půli cesty se zastaví, zaskočený nebo zastrašený přítomností generála Gutiérreze Mellada, který k němu kráčí a rozhodnými gesty ho žádá, aby okamžitě opustil sál – když vtom pravými dveřmi do místnosti vrazí tři gardisté a vrhnou se na starého vyzáblého generála, strkají do něj, chytají ho za sako, cloumají s ním, téměř ho srazí na zem. Premiér Suárez vstane z křesla a míří za svým místopředsedou; podplukovník stojí v půli schodiště, rozhoduje se, má-li sejít až dolů, a pozoruje scénu. V tu chvíli se ozve první výstřel; potom se ozve druhý výstřel a premiér Suárez popadne generála Gutiérreze Mellada za paži. Generál stojí neohroženě proti gardistovi, který mu gesty a křikem rozkazuje, aby si lehl na zem. Poté zazní třetí výstřel a generál Gutiérrez Mellado, aniž by spustil pohled z gardisty, paži prudce vytrhne z premiérova sevření; pak se rozpoutá střelba. Zatímco kulky vykusují ze stropu kusy omítky a stenografové a dveřník se jeden po druhém schovávají pod stůl  a poslanecké lavice pohltí poslance, až už není vidět ani jediného, starý generál zůstane stát uprostřed střelby ze samopalů, s rukama svěšenýma podél těla a s pohledem upřeným na gardisty, kteří neuposlechli jeho rozkazu a nepřestávají střílet. Premiér Suárez se pomalu vrací na své místo, posadí se, opře se zády o křeslo a zůstane tam, lehce nakloněný doprava, osamocený, jako socha a přízrak uprostřed rudé pouště prázdných poslaneckých lavic.

www.eprostor.com 

Mgr. Denisa Novotná

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *