Ivan Černý – Jižním Španělskem ve stopách bojů

Španělsko 17. listopadu 2018

Jak jsme si připomněli již v čísle 2 Military Forum v letošním roce, je to  osmdesát let, co vyslal radista pučisty generála Franca do éteru smluvený signál ke vzpouře: Obloha nad celým Španělskem je čistá! Povstání proti demokratické vládě se záhy změnilo nejenom v občanskou válku, ale i v předehru 2. světové války. Se španělskými republikány, sami proti Francově armáda, marockým žoldákům a fašistickému Německu, Itálii a Portugalsku, bojovali dobrovolníci z řady zemí světa, včetně více jak dvou tisíc československých interbrigadistů. U příležitosti tragického výročí porážky republikánských sil jsme se s novinářským blokem v ruce vypravili do některých míst posledních bojů.

   Řada muničních skladů – Kamenná kasárna by stačilo jen uklidit a zamést    

Jak je známo, Španělsko je cirka čtyřikrát větší než Česká republika. V současné době je oblíbenou turistickou destinací našich občanů, kteří sem rádi jezdí nejenom za památkami, ale především k báječnému Středozemnímu moři. Velkým motivem k rekreačním i poznávacím pobytům je populární projekt zvýhodněných zájezdů pro věkovou kategorii 55+, který též bývá oblíbeným dárkem. V současné době je v nabídce i nový poznávací produkt, nazvaný Po stopách bojů španělské občanské války. Tyto poznávací zájezdy jsou vhodně kombinované se zdravotními pobyty a jsou především určené zájemcům o vojenskou historii, členy nejrůznějších Military klubů i vojákům z povolání či v záloze. Více na: www.dotovanezajezdy.cz

Kde složíme hlavu

Našim reportážním cílem je území zvané již od antiky Levante, které tvoří provincie Valencie a Murcia, na nejjižnější části Pyrenejského poloostrova. Tady se odehrávalo koncem třicátých let minulého století poslední dějství dramatu občanské války. Zatím, co je Valencie jedna z nejúrodnějších evropských oblastí, nepřezdívaná nadarmo Zahradou Evropy, sousedící nejmenší španělská provincie Murcia na jihovýchodě je naopak z většiny neúrodnou polopouští s horami. Hovoří se o ní jako o jedné z nejsušších oblastí v Evropě. Díky neúnavnému žhavému slunci má však Murcia mimořádně vhodné, téměř celoroční podmínky k rekreaci na pobřeží. Místním turistickým centrům kraluje atraktivní letovisko La Manga u laguny Mar Menor, s unikátními lázeňskými procedurami v tzv. Mrtvém moři, kde si svá zranění a neduhy léčily již římské legie, na což navazuje současná moderní balneologie, vyhledávaná především klienty s problémy pohybového ústrojí. Odtud je to jen pár kilometrů kupříkladu do významného přístavu Alicante, města hrdiny, které přežilo přes sedm desítek náletů fašistických letadel, s návštěvou jak prapůvodně maurských pevností, sloužících za občanské války republikánům, tak i vojenského muzea s bohatými expozicemi nebo dobrodružným výletem na opuštěnou dělostřeleckou pevnost vysoko v horách nad  Mar Menor, dodnes střežící zachovalými dalekonosnými kanony strategický záliv i širé moře s přístupem k Alicante.

Z Prahy to sem není až tak daleko

Slabé dvě hodinky letu. Přistáváme na vojenském letišti San Chaviér, téměř nad našimi hlavami (můžeme rozeznat obličeje pilotů), bouří startující stíhačky s výsostnými znaky španělského království. Fotit je povoleno, takže zájemci o militaria a vojenskou techniku jsou nadšení. Transfer do hotelu, našimi turisty oblíbeného čtyřhvězdičkového Los Gaviatos, kde hlaholí čeština, kterou z velké části ovládá i personál, zabere sotva třicet minut. Dost času na to, prostudovat si mapu a naplánovat trasu reportáže. Vyrážíme časně zrána, dokud ještě slunce nepálí. Čeká nás pěší, zhruba tří hodinový výlet na bývalou pevnost Las Cenizas na vrcholu stejnojmenné hory s úžasným výhledem na moře. Je však třeba si najmout taxi, nebo využít hotelový mikrobus, aby nás odvezl po rychlostní silnici k úpatí hor, děsících svou šedí. Porostlé jsou tvrdou, pichlavou a houževnatou vegetací. Jak se máme záhy přesvědčit, je to téměř neprostupná překážka, takže se můžeme pohybovat pouze po (do sedmdesátých let minulého století udržované), kamenité silnici k vrcholu hory s pevností. Zatím ale ještě pohodlně jedeme dálnicí, lemující pobřeží. V pozoru nás zdraví všude přítomné palmy, po dvou či třech kilometrech jízdy jejich velký háj obklopuje zříceny kláštera, na který hledíme z vozu. Svého času ho zabrala republikánská armáda a udělala z něho polní lazaret. Jeptišky hromadně znásilněny nebyly, jak hlásala tehdejší falangistická propaganda, naopak, většina z nich dobrovolně zůstala jako ošetřovatelky zraněných. Klášter byl zničen za Francovy ofenzívy, kdy jeho vojska postupovala třemi proudy přes Valencii na Murcii, s cílem zničit poslední bojovníky republiky včetně interbrigadistů  v Alicante (druhém největším městě regionu), důležité námořní křižovatce. Z blízka si zříceniny prohlédnout nelze, musí nám tedy stačit pohled z vozu. Objekt je oplocen a konečně, po osmdesáti letech, začíná jeho rekonstrukce.

Pohoří Sierra Minera

Po dvaceti minutách jízdy taxi brzdí na parkovišti u křižovatky. Jedna z cest vede vysoko směrem do pohoří, druhá pokračuje podél pobřeží dál na historickou Cartagenu, jednoho z nejstarších měst Iberského poloostrova. Hannibal jej pojmenoval po jeho Kartágu v Severní Africe. Pro Římany to byl strategický přístav a správní centrum, dnes významné turistické středisko, lákající na úžasné památky z římských časů. Nás ale především bude zajímat v rámci putování za vojenskou historií španělské občanské války místní Muzeum v krytech, které byly vystavěny pro 5 500 lidí. Muzeum nás seznamuje s tématikou, jak občané městě žili v době bojů. Je zde i vojenský přístav s expozicí, předvádějící ponorku Isaaca Perala, který sestrojil španělskou ponorku, která byla jako první na světě kompletně poháněna elektrickým proudem (1888) a která byla též první, která střílela torpéda. Občanské válce se věnuje i Muzeum námořnictva a Vojenské muzeum v Cartageně, to už bude ale další připravovaný článek. Nyní se vraťme ke zmíněnému parkovišti, odkud nás čeká pochod do výšky tří set metrů nad mořem.

A šlapeme dál…   

Kam se člověk podívá, kol kolem kopce, skály a hory, vše nehostinné až nepřátelské. Ďábelsky vyprahlé místo. Tady má pitná voda odjakživa cenu zlata. Tam vzadu, za obzorem je prastaré hornické městečko La Union, odkud se rekrutovali obávaní republikánští dynamiteros, statečně za cenu svého života likvidující hornickými patronami dynamitu zvané šulky fašistické tanky či obrněná vozidla. Všude kolem byly štoly a šachty, důlní činnost se zde provozovala od 19. století až do nedávna. Za monarchie tady dřeli již desetileté děti a horníci se nedožívali díky neuvěřitelné dřině čtyřicítky. I proto zde bylo tradičně silné sociální hnutí a velká podpora mladé demokratické vládě komunisty, kteří pak patřili k vedoucím silám republikánských bojovníků.

Katolický klášter, z něhož se pánbůh dávno odstěhoval

Volným tempem šlapeme do strmého kopce, je třeba si na cestu dlouhou asi tři kilometry rozložit sílu. Jsme mezi La Mangou a Cartagenou. Polní cesta je samá zatáčka, co chvíli se zastavujeme a hledíme do údolí a na moře, které máme v celé jeho šíři jak na příslovečné dlani. Nádherný, úžasný pohled! O tom, že se zde bojovalo, tu a tam svědčí rozvaliny a zříceniny letitých budov. Po válce už nikomu za opravu nestály a tak tu zůstaly jako němí svědci dávných událostí. Zprvu sloužily jako technické hornické stavby, v průběhu posunu fronty se měnily v ohniska odporu.

Vzduch voní pryskyřicí pinií, kterými jsou okolní stráně hojně porostlé. Šátkem stíráme potem zbrocené čelo a jsme rádi, že jsme poslechli hotelového recepčního, který nám na cestu doporučil pevné kožené boty místo letních sandálů. Jinak bychom měli velké potíže se štěrkem na cestě. Po hodinové chůzi se konečně blížíme k cíli: Vítá nás bývalá vojenská pevnost Las Cenizas!

Vstupní brána s opeřenými hady

Míjíme z obou stran ve skalách vykutané prostory pro kulometná hnízda, střežící přístup k pevnosti. Přímo proti nám je pak imposantní vchodová brána do prostoru, připomínající středověký hrad. Na bráně samotné nás překvapí neobvyklá výzdoba v podobě prvků s opeřenými hady, které se běžně používaly v předkolumbovské kultuře Jižní Ameriky. Pro tuto zvláštní symboliku žádné vysvětlení nemáme, dokonce ho ani nenajdeme na informační tabuli v místě, kde bývala klasická strážní budka. Zato si přečteme, že tato pevnost byla vystavena mezi lety 1930 až 1934 na Základě Plánu obrany pro námořní základny z roku 1926. V době občanské války, kdy byl „rudý“ region Murcia na straně republikánského bloku, se podílela na obraně Murcie proti Francovým jednotkám. Sama fašisty dobita nebyla, ale po kapitulaci lidové vlády zkraje devětatřicátého roku byla nadále využívána španělskou armádou, a to až do roku 1994, kdy byla opuštěna. Celý areál je ale pořád ve správě Ministerstva obrany. Oficiální turistické exkurze či návštěvy zájemců o vojenskou historii se zde nekonají, pohybovat se tady může každý na vlastní pěst, což je mnohem zajímavější. Žádné cedulky s nápisem „Nesahat“ tady nenajdeme, maximálně upozornění – „Pohyb na vlastní nebezpečí“.

Ocelové město

Odborník žasne a laik se diví, co tady vojenští architekti třicátých let minulého století dokázali. Nejenom, že doslova uřízli vrchol hory, po které pevnost nese jméno, aby vznikla obrovská plošina, na které jsou umístěny dvě velké betonové pozorovatelny a především dva obrovské kanony s pancéřovanými věžemi na točně, která připomíná známá zařízení z velkých vlakových dílen, kdy se vagon otočí o sto osmdesát stupňů a může měnit polohu dle potřeby, ale zároveň horu vykutali do podoby podzemní továrny. V jejích útrobách jsou ukryty mechanismy obou obřích dalekonosných děl, i skladiště munice, která se k nabíječům doopravovala ve vozících ne nepodobných hornickým po kolejnicích. Řada z nich tu ještě stojí, jakoby čekala na svůj náklad. Ze zbytků mechanizace, kterou si vlastnoručně můžeme osahat, jsou tady nejrůznější kladkostroje a jeřáby. Manipulace se střelivem nebyla jednoduchá, neboť se používaly i projektily o váze až jedné tuny! Prolézáme podzemní tunely, které tady sloužily jako skladiště nejenom munice, ale i různé techniky. Na zdech jsou zašlé nápisy bojových hesel. Celá prohlídka opuštěné pevnosti je mimořádným zážitkem, neboť je vše v původním stavu, na kterém se pomalu podepisuje zub času, což má ale svou neopakovatelnou atmosféru. Tak tohle hned tak člověk nevidí! To není žádné načančané muzeum, ale syrová realita.

Dostřel 35 kilometrů!

V podzemí byl příjemný chládek, na plošině u děl je zase nad třicet stupňů, ač je druhá polovina října. Není se co divit, již v únoru tady kvetou mandloně a od dubna se tu již turisté běžně koupají v moři. Prohlížíme si daleko nosná děla, která byla vyrobena britskou firmou Vickers-Armstrong. Hlavně mají délku 17 metrů (což náramně komplikuje jejich fotografování), ráže 381 mm a, jak jsme si již řekli, kanon mohl vystřelit projektil o váze až do jedné tuny do vzdálenosti pětatřiceti kilometrů. Pro rozlišení typu nepřátelské válečné lodi s parametry pancéřovaného opláštění, a jako vodítko k použití správné munice, sloužily nabíječům a zaměřovačům velké informační tabule  se siluetami či kresbami fašistických plavidel, které si též můžeme prohlédnout.

K prohlídce pevnosti ale patří i propátrání servisních budov pro vojáky a jejich velitele, ať již kasárenské ubytovny, kuchyň s jídelnou, důstojnický klub se zbytky krbu, kanceláře, nádrž na vodu a další zajímavosti. Všechno je značně poničené, i když obvodové zdi z tvrdého kamene pevně stojí. Až se zdá, že by vše stačilo pořádně zamést a vyklidit, skelet osadit střechou a brzy by se to zde opět zabydlelo…

Kulomety řady „maxim“ dodávali republikánům Sověti

Foto: autor

Autor děkuje CK Qualitytours za zprostředkování reportážní cesty

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *