Milan Syruček: Pražský 21. srpen 1968 očima účastníka

Praha 21. srpna 2018

K 50. výročí sovětské invaze do Československa

Kulatá výročí vždycky vyvolávají nutnost rekapitulace: proč a jak k nim došlo, vzpomínky účastníků, úvahy historiků, závěry politiků pro současnost.

Na téma Pražského jara 1968 a invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarska, Polska, Bulharska a NDR, která však své jednotky rychle stáhla, protože to u nás vyvolalo asociace s Protektorátem a okupací našich zemí nacistickým Německem) byly napsány desítky zasvěcených i méně zasvěcených knih, statí, studií, reportáží, literárních i filmových děl.

Nechci znovu rekapitulovat všechny události, ale podělit se o to, jak jsem sám Pražské jaro (a ve stejném roce v květnu Pařížské jaro) osobně prožíval. Už proto, že jsem u řady okamžiků osobně byl a znal jsem se s mnoha protagonisty.

            Chci připomenout, že prvním z podnětů těchto událostí byl odchod generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Antonína Novotného z jeho první a o něco později i druhé funkce. Po tom prvním odchodu z budovy ÚV KSČ přijel za mnou do bytu na Zbraslavi Miroslav Jelínek, šéfredaktor deníku Mladá fronta, v němž jsem byl vedoucím zahraničního oddělení a komentátorem, abych po něm převzal tuto funkci. Kdysi se smutně proslavil tím, že na jedné z porad s šéfredaktory mu Antonín Novotný poklepal po ramenou a řekl: „Děláš to dobře, Mirku.“ Myslel si, že po Novotného pádu nemá právo stát v čele tehdy nejpopulárnějšího deníku.

            Mirkovi jsem to samozřejmě rozmluvil – jednak jsem nechtěl mít řídící funkci a tím ztratit možnost psát. A jednak jsem si myslel, že to je v podstatě hloupost, na níž by měl zapomenout. Udělal jsem dobře, Mladá fronta pod jeho vedením patřila k těm nejpřednějším masovým sdělovacím prostředkům, jež stály v čele hnutí za „socialismus s lidskou tváří“. V tom byl vlastně ten nejpodstatnější smysl Pražského jara: nikoliv socialismus zrušit, ale učinit z něj účinný politický systém, který socialistické ideály sociální spravedlnosti spojí s ideály demokracie, svobodné volby a svobody slova. To bylo na něm nejpodstatnější: téměř nikdo si nepřál tento řád zaměnit za jiný, ale „vylepšit“ ho, odstranit jeho přehmaty, deformace a naopak prohloubit to pozitivní, jež měl přinášet.

            To poznamenávám jen na okraj těchto událostí. V tomto smyslu jsem o něm hovořil mj. i v pařížském Odeonu, když jsem celý květen 1968 strávil ve Francii, zcela paralyzované generální stávkou a protestním hnutí proti de Gaullově politice pod heslem: „Deset let stačí“. Účastníci těchto demonstrací viděli právě v československém hnutí jistý protipól toho, pod jakým režimem Francie žila, byť – pravda – dosti zidealizovaný. Tento nádech studentským demonstracím dodávali právě studenští vůdcové jako Cohn-Bendit, Jacques Sauvageot a další. Mimochodem, s Cohn-Benditem, židovsko-německo-francouzským bouřlivákem, jsem se setkával i později, když se z demonstrujícího studenta stal úspěšným vydavatelem, místostarostou Frankfurtu n. Mohanem a nakonec poslancem Evropského parlamentu, kde jsem se s ním potkával po 16 let. Vždy po čtyřech letech tam byl volen jednou za německé, po druhé za francouzské zelené a tak to celou dobu střídal.

            Do Paříže jsem 9. května 1968 přijel vlastně z jiného důvodu: na zahájení oficiálních americko-vietnamských jednání o skončení indočínské války. Ale místo v hotelu Majestic, kde jednání probíhala, jsem byl na barikádách v Latinské čtvrti, v Renaultce mezi stávkujícími zaměstnanci, kteří továrnu obsadili a jejich manželky v kotlích na nádvoří připravovaly jídla.

            Chodil jsem tam i proto, že jsem se seznámil s ředitelem Georgesem Barazerem de Lannurien, který na počátku války padl do německého zajetí, ale podařilo se mu ze zajateckého tábora u Balatonu utéct na Slovensko, kde při slovenském národním povstání velel skupině francouzských partyzánů v bojích u Strečna. Ten mi důvěrně sdělil, že Renaultka chystá fúzi s mladoboleslavskou Škodovkou a dohoda o tom má být podepsána v Praze 22. srpna. Samozřejmě k tomu nedošlo a o více než dvacet let později francouzský úmysl uskutečnila německý Volkswagen.

            V Paříži jsem tehdy uvízl celý měsíc, protože kvůli stávkám nejezdily vlaky a autobusy, nelétala letadla. Prostě Francie byla v rozkladu, v kleštích „chienlit“ (psího lůžka), jak to nazval prezident generál de Gaulle, který po krátkém odpočinku u svého přítele generála Massu v Baden-Badenu (velel francouzským jednotkám ve Spolkové republice Německo) získal znovu svou rozhodnost a nadhled nad situací prakticky doslova, za zpátečního letu do Paříže, kdy viděl svou Francii z oblačného nadhledu.

            Až později jsem si uvědomil, jaká to byla škoda, že žádný z předních politiků našeho jara neuskutečnil podobný let, aby z nadhledu posoudil reálně danou situaci a nehnal ji k onomu kritickému bodu, který za tehdejších podmínek nutně musel vyústit v okupaci Československa. Největší nepochopení pro realitu a značnou naivitu projevil tehdy nejpopulárnější politik, který jako  lídr komunistické strany stál fakticky v čele státu: Alexandr Dubček. Znal jsem se s ním už dlouho předtím, když jsem studoval osudy Interhelpa a dalších komun, jež se do SSSR vystěhovaly ve dvacátých letech, aby na Leninovu výzvu pomáhaly budovat mladičký stát. Dubček v Interhelpu vyrůstal, neboť tam žil se svými rodiči a proto jej Brežněv doporučil po Novotném do nejvyšší funkce, domníval se, že je to jejich člověk. O to víc mu zazlíval, že podporoval ideje, které byly na hony vzdáleny tehdejšímu sovětskému systému, o němž však platilo, že ho musí uplatňovat ve všech socialistických zemích bez nejmenších odchylek.

            Přesvědčil jsem se o tom již v dubnu 1968, kdy jsem zajel do Moskvy. Žil jsem tam u svého přítele Volodi Ponizovského, vedoucího oddělení vojensko-vlastenecké výchovy deníku Komsomolská pravda, jenž měl úzké napojení na generální štáb Sovětské armády. Také proto, že jako malý kluk ztratil rodiče, které z neznámého důvodu odvlekli do gulagu, a protože se o něj báli pečovat i příbuzní, jeho starší sestra vstoupila do armády jako zdravotnice a vzala ho sebou jako „syna pluku“, takže prošel celou frontou až do konce války. A ten mi při procházce podél řeky Moskvy (doma se bál hovořit, což kdyby tam bylo odposlouchávací zařízení jako i v jiných bytech) doslova řekl: „Milane, velmi vám fandím, ale u Brežněva vám to neprojde, děláte to příliš otevřeně, příliš okatě. U Drážďan se už připravují naše divize k invazi k vám – vojáci studují mapy, učí se některá česká slovíčka, mají přednášky o Československu.“

            Ihned po návratu jsem zašel za Alexandrem Dubčekem a tuto informaci jsem mu předal. „Ale rozvědka mi nic nehlásí!“ opáčil. „Sašo, ty máš taky rozvědku působící na východě?“ namítl jsem. „To je pravda, nemám. Ale to by mi přece Sověti nikdy neudělali!“ protestoval. To uvádím jako jeden z příkladů, jak tehdy naivně hodnotil situaci. Nebyl jediný, podobně se chovali i ostatní – vyjma těch z předsednictva strany, kteří dělali vše, aby naopak pozvali invazní jednotky, dokonce poslali do Moskvy s prosbou o „internacionální pomoc“ postupně tři „zvací“ dopisy. Tato jeho naivita se projevila dokonce ještě 13. srpna na setkání s východoněmeckým vůdcem Walterem Ulbrichtem v Karlových Varech. Toho dne mě zavolali dokonce ve 4 hodiny ráno z Dubčekova sekretariátu, abych tam okamžitě přijel, Dubček mě zařadil do naší delegace, jinak tam novináři neměli přístup, o schůzce ani nevěděli.

            Nasedl jsem do auta a vyslechl Ulbrichtova tvrdá slova o našem „revizionismu“, na něž naši vedoucí činitelé neméně tvrdě odpovídali svými argumenty o tom, jak chtějí socialismus „vylepšit“. Ještě jsme jeli společně Ulbrichta vyprovodit na karlovarské letiště a po jeho odletu zůstali chvíli posedět. Dubček, Smrkovský, Mlynář a další si radostně mnuli ruce: „To jsme mu to nandali“. Vůbec si neuvědomili, co se později vyjasnilo: poslal ho přímo Brežněv, aby vyslovil našim představitelům poslední varování. Brežněv přece patřil k těm sovětským vůdcům, kteří s intervencí váhali, ale nakonec podlehli naléhání politických „jestřábů“ a sovětských generálů. Pro ně bylo důležité nejen československé jaro potlačit, ale také konečně i u nás rozmístit své jednotky, protože až dosud jsme ze socialistických zemí byli jedinými, kteří jejich přítomnost odmítali.

            Přitom v té době bylo už dost různých signálů o snaze Moskvy prosadit i silou potlačení našeho reformního úsilí. A stejně tak si zajistit na druhé straně, zejména ve Washingtonu, neutralitu k chystané akci. Jedním z důkazů o tom, že USA byly včas informovány a přislíbily, že se do toho nebudou plést, bylo to, že v červenci přišla za mnou do redakce na doporučení amerického velvyslanectví v Praze reportérka amerického vládního listu Washington Post. Ve stručnosti mi řekla, že jí do Prahy posílá šéfredaktor, aby reportovala o vstupu Sovětské armády do Československa. Neví však, kde se to stane a proto se mi přišla zeptat, zda to nevím, chtěla by si totiž ještě předtím zaletět do Jugoslávie vykoupit se v Jadranském moři. Vysmál jsem se ji, že tam může zůstat až do konce života, nic takového se stát nemůže. Tak jsem byl naivní i já. Skutečně jedinou reakcí Američanů na invazi bylo to, že stáhly své jednotky v Německu o 50 kilometrů od našich hranic.

            V noci z 20. na 21. srpen jsem měl v redakci službu vedoucího vydání. Skončil jsem ji před půlnocí a odjel domů. Tam mě vzrušeně uvítala manželka, zda jsem slyšel rozhlas, jenž právě vysílá zprávy o tom, že jsme byli přepadeni. Okamžitě jsem zavolal do redakce, aby z ní a tiskárny nikdo neodcházel a okamžitě jsem se vrátil do práce. Tu noc jsme vyrobili další vydání, už s prohlášením předsednictva ÚV KSČ proti agresi, s prvními našimi komentáři a fotkami sovětských tanků v Praze od našich fotografů. Zařídil jsem i to, aby tyto výtisky roznášeli v ulicích dobrovolní kolportéři. Domů jsem se vrátil v půl šesté ráno, tři hodinky pospal a poté zavolal do redakce, že se chci vrátit a rozhodnout, co dál. „Nikam nejezdi, redakci obsadili sovětští vojáci“, řekli mi.

            Váhal jsem, ale manželka mi napověděla: „Na Zbraslavi je přece také tiskárna.“ V tomto městečku u Prahy jsme bydleli a proto jsem tiskárnu znal. Až dosud tiskla převážně svatební a pohřební oznámení a různé podobné tiskoviny. Přesto jsem tam zašel a zjistil, že jsou tam dva sázecí stroje a tisk na plocho může snadno tisknout letáky. V blízkých papírnách pracoval jako technický ředitel můj přítel, jemuž jsem zavolal, zda by mohl dodat papír potřebných rozměrů. Slíbil, že to zařídí, nařežou ho, ale bude různé barvy. Tak jsme ještě ten den vyrobili první leták a poté dalších osm,v celkovém nákladu asi sto tisíc výtisků. Jejich rozvoz jsem zajistil s pomocí starosty města, který se obrátil na okolní továrny, aby k tomu poskytly svá auta, což s ochotou učinili.

            Pomáhalo mi několik kamarádů, kteří odposlouchávali rozhlas a přepisovali zprávy, k nimž jsme jinak neměli přístup. Přestěhovali mě do jiného bytu, protože jsem byl dost známý jako novinář i na sovětském velvyslanectví a obávali se o mou bezpečnost. Starosta dokonce požádal jediného policistu, jenž na Zbraslavi sloužil, aby mě hlídal a kdyby se něco podezřelého dělo, varoval mě.

            Tak se ona v redakci prožitá noc protáhla na osm dní. Až do okamžiku, kdy byl v Moskvě podepsán známý ostudný protokol a Pražské jaro definitivně kapitulovalo před hrubou silou.

            Hned po podepsání moskevského protokolu, 28. srpna, mi do bytu zatelefonovali moji přátelé, sovětští novináři, kteří byli už delší dobu akreditováni v Praze. Stýkali jsme se a z jejich rozhovorů jasně vyplývalo, že jsou nadšenými stoupenci Pražského jara. Chtěli se se mnou sejít v Praze na Václavském náměstí a něco mi říci. Obával jsem se, aby to nebyla léčka a tak mě raději doprovázel můj přítel Ladislav Brkl. Skutečně jsme se potkali, Andrej Krušinskij z Komsomolské pravdy měl obvázanou nohu či ruku, už si přesně nepamatuji. Hned začal: „Chtěli jsme ti říci, Milane, jak to bylo s námi, aby sis nemyslel, že jsme tě snad zradili.“

            Andrej Krušinskij se mi přiznal, že když dostal z redakce v noci příkaz, aby jel do Ruzyně a reportoval, jak přistávají Antonovy se sovětskými vojáky a tanky, tak cestou raději najel do sloupu, havaroval a museli ho odvést do nemocnice. Místo něj redakce poslala náhradu, on nenapsal ani slovo.

            Stálý zpravodaj vládního listu Izvěstija Vladlen Krivošejev oznámil redakci, že všechno je jinak, a skutečný stav chce vylíčit v dopisu adresovaném ÚV KSSS. „To ne, nic takového nepiš!“ nařídil mu šéfredaktor. Za dva dny poslal svého zástupce Jurije Filonoviče, aby vzbouřence odvezl domů. Krivošejev však Filonoviče provedl po Praze – a ten zatelefonoval do redakce, že zpravodaj má pravdu. Rovněž reportér Boris Orlov, který přiletěl s výsadkovými oddíly, odmítl poslat o invazi chvalozpěv. Šéfredaktor Tolkunov je oba kryl.

            Ke Komsomolské pravdě chci dodat ještě jednu vzpomínku. Někdy v červnu 1968 list otiskl kritický článek, jakou revizionistickou úlohu hraje Mladá fronta. Šéfredaktor Komsomolky Boris Pankin však hned ten den ráno, kdy článek vyšel, zavolal k nám do redakce s velkou omluvou, že stať nenapsali, byla jim vnucena a on ji musel otisknout. Hluboce se omlouvá, její obsah nesdílí a vyjadřuje nám svou podporu. O řadu let později, v srpnu 1991, se zachoval statečněji. Po moskevském puči konzervativního křídla, které chtělo svrhnout Gorbačova, se Pankin, jenž byl v tu dobu sovětským velvyslancem v Praze, jako jediný ze sovětských diplomatů veřejně ve svém prohlášení postavil na Gorbačovovu stranu. Radil se s námi, jak to nejlépe udělat. Doporučili jsme mu, ať to sdělí prostřednictvím ČTK a současně jsme pomohli zajistit mu ochranu našich orgánů, protože na velvyslanectví byli lidé, které nekontroloval, ani neznal a kteří ho mohli i zlikvidovat. Byl jediným sovětským diplomatem, který ještě v době, kdy pučisté nebyli zatčeni, se veřejně postavil proti nim. Seděl jsem u něj v kanceláři o několik dní později, když se ozvala přes věrtušku Moskva – to byla přímá linka z Kremlu. Volal sám Gorbačov a řekl mu, že ho jmenuje ministrem zahraničí.

            „Musím si to ještě rozmyslet,“ namítl Pankin.

            „Tak si to rozmýšlej za letu do Moskvy, ale okamžitě přileť,“ zněla odpověď.

            Jeho zástupce Lebeděv ihned zavolal na Ruzyň, kde stálo už připraveno k letu do Moskvy letadlo Aeroflotu, a nařídil, aby na Pankina počkalo. Ministrem byl sto dní, od 28. srpna do 19. listopadu 1991, než ho nahradil v této funkci Eduard Ševardnadze. Poté byl jmenován velvyslancem v Londýně. Odtud se však do Moskvy nevrátil, dal přednost Švédsku, kde byl předtím také velvyslancem, a tam jsem ho poté několikrát navštívil.

            O mnoho let později jsem se o Pražském jaru a jeho osudu bavil se dvěma významnými světovými politiky. Poradce amerických prezidentů Henry Kissinger mi na otázku, proč Američané nám nijak nepomohli, odpověděl třemi důvody: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila bez ohledu na vše jeho cesta do Moskvy k jednáním a jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro „zvítězilo“ a prokázalo přednosti „socialismu s lidskou tváří“. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.

            Druhým významným světovým politikem, s nímž jsem rovněž mluvil o této otázce, byl Michail Gorbačov. Před dvěma lety jsem organizoval mezinárodní konferenci, na níž měl promluvit. Zeptal jsem se ho, zda se rovněž chce zmínit o Pražském jaru. O vůbec, jaký je nyní jeho názor, když v té době byl jen komsomolským funkcionářem ve Stavropolu a realitu nemohl znát. Jednak mi zopakoval své známé stanovisko, že byl a je zásadně proti vměšování se do záležitostí jiných států, byť bratrských. A jednak se na základě sovětských trpkých zkušeností přesvědčil, že prostě socialismus je nereformovatelný a proto neuspěl a SSSR se rozpadl. Tudíž ani Pražské jaro nemohlo uspět, i kdyby ho nezastavila intervence ze zahraničí.

            Pokoušeli jsme se tedy vlastně o něco nemožného, nebo to bylo v našich podmínkách přece jen možné? Myslím si, že na tuto otázku už nikdy nezískáme skutečně pravdivou odpověď. Protože to „kdyby nebyla intervence“, je vždy jen alternativní historie, kterou – čím víc ji rozvíjíme – tím víc se vzdalujeme od reality, od pravdy.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *