Žák Ladislav: Ex Libris … tedy „z knih“…

Praha 14. července 2018

Nedávno mi odešel tatínek a to je doba, kdy člověk bere do ruky věci zemřelého a s těmi věcmi se mu hrabou z jakéhosi hlubokého úložiště na displej dávné zasunuté vzpomínky. Vzal jsem do ruky malou knížku a ani nevím proč, jsem ji otevřel. Na předsádce jsem nalezl malý obrázek nakreslený otcovou rukou.  Exlibris. Vzpomněl jsem si, jak je pečlivě maloval klasickým redisperem a černou tuší. Nevěděl jsem, co to je, ale obrázek se mi líbil. Vzpomněl jsem si také, že jsem se v životě několikrát pokoušel si takový obrázek také vytvořit, ale žádný se mi nelíbil a vlastně jsem ani nevěděl proč.  Nebylo to důležité.

Události jsou jako husy, chodí pospolu… Za pár dnů nato jsem navštívil expozici Národního muzea v Národním památníku na Vítkově a tam jsem nalezl výstavu exlibris. Dozvěděl jsem se něco víc o exlibris a zjistil jsem, že existuje Společnost sběratelů a přátel exlibris – SSPE a jejím předsedou je můj známý. Zadal jsem její název strýčkovi Gúglovi a zavolal jsem známému. Dozvěděl jsem se, že SSPE slaví sto let své existence a v Praze bude kongres Federace společností příznivců (amatérů) exlibris – FISAE. Označil jsem sám sebe za přítele exlibris, stal jsem se členem, trošku pomáhám a píšu tenhle text.

Exlibris jsou zvláštní malá věc, umělecké dílo, ve kterém se potkává kumšt jeho autora a osobnost majitele knihy. Je to vztah složitý a jsou samozřejmě i případy, kdy je autor i majitel jedna osoba, tak jak jsem to viděl u svého tatínka. Původně, ještě před vynálezem knihtisku prý měla exlibris zcela praktické poslání, totiž připomínat tomu, kdo si knihu půjčil, komu ji má vrátit, tedy majitele, „z knih“ kterého si tuto konkrétní vypůjčil. Knihtisk následně přinesl možnost vlepovat do knih malé grafické listy s exlibris. Přemýšlel jsem o tom, čím může tento prastarý rituál označování vlastních knih obohatit dnešní doba moderních technologií a trendy jejího vývoje. Některé autority hovoří o trendu přizpůsobování produktů konkrétnímu zákazníkovi, jiné o tom, že lidé mají sklon si některé věci ochočit, pojmenovat, označit tak, aby jim byly jaksi bližší. Dnes je navíc patrná renesance obrazu jako klíčového nositele sdělení, tedy jeho návratu do pozice, ze které obraz na konci středověku vytlačil právě knihtisk.

Dnešní moderní technologie nám mimo jiné umožňují přizpůsobovat si podstatnou část produkce k obrazu svému, zbavovat je uniformity a anonymity, pojmenovávat si je a jinak označovat. Exlibris právě k tomu byly kdysi dávno stvořené, přežily celé věky a právě dnes by mohly zaznamenat skutečný rozkvět. Zkusit to může vlastně každý. Přepokládá to jediné, a tím je skutečný vztah ke knize a k tomu trocha času a tvůrčího ducha. Především onen vztah ke knize je něčím, co je v tomto smyslu „conditio sine qua non“. Žádná etapa dlouhé historie exlibris se bez tohoto vztahu neobejde. V minulosti, v současnosti ani v budoucnosti.

Zkuste to jako já a zadejte si do vyhledavače „exlibris“ popřípadě „ex libris“ a uvidíte. Třeba jste také přátelé. Mám pár knížek, kterým by exlibris vysloveně slušela. Jdu to zkusit…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *