Politická infantilita ČSSD v přímém přenosu…

Praha 19. června 2018

Nebudu navazovat na aktuálně více než časté kádrování Miroslava Pocheho, byť jsem bytostně přesvědčen, že člověk s jeho znalostmi a zkušenostmi prostě nemůže být ministrem zahraničních věcí České republiky. Zaujal mne spíše dětinský postup ČSSD při vytváření a prosazování jeho kandidatury.

Při utváření kandidatury bylo patrné, že širší vedení ČSSD vychází ze třech základních premis. Tou první je, že kandidát způsobil volbu Jana Hamáčka předsedou ČSSD a má tedy od něj nezpochybnitelný nárok na velké koryto, nejlépe podle vlastního výběru. Tou druhou je, že pokud mohl vykonávat funkci ministra zahraničních věcí Luboš Zaorálek, může ji vykonávat v podstatě každý, a do třetice, že si přece v zájmu vzniku vlády s důvěrou nikdo nedovolí rozhodnutí předsedy ČSSD o udělení koryta svému podporovateli zpochybňovat.

Při prosazování kandidatury vedení ČSSD plynule navázalo na třetí premisu a v rámci brainstormingu, který měl ovšem spíše kvalitu groupthinku, vymyslelo, že bude skvělé tuto kandidaturu zveřejnit. Je to důsledek nadměrného sledování politických thrillerů v televizi a slepá víra v transparentnost jako spásné „modus operandi“ v politice. Řada literárních a filmových point totiž stojí na tom, že v politice zveřejnění vlastního návrhu nutí druhou stranu v zákulisním jednání neodmítnout a jednat o něm dále rovněž otevřeně, pod kontrolou veřejnosti, tedy pravdivě, správně, poctivě a tedy nevyhnutelně v náš prospěch. Transparentnost však je pro většinu skutečně tvůrčích procesů, mezi které sestavování vlády bezesporu patří, polibkem smrti. Přátelé v Lidovém domě dali evidentně hlavy dohromady, jen si při tom vzali trochu dlouhý a hlavně úplně zbytečný rozběh. Z následného velkého třesku oranžových lebečních kostí nevznikl žádný vesmír, ale vlastní nemalý problém…

Zveřejňovat kandidaturu, kohokoliv kamkoliv na místech a před lidmi, kteří o ní nerozhodují, je pro následný proces vyjednávání i pro kandidáta samotného v drtivé většině případů likvidační. Je pravdou, že před referendem existoval tlak jednotlivých soupeřících mocenských skupin, či spíše stále více bezmocných skupinek v ČSSD, o zmenšující se počet korýtek, že požadovali zveřejnění kandidatur, které by prokázaly, že dochází s uspokojování a vyvažování jakýchsi pochybných partikulárních zájmů. Interpretace kandidátů jako hotových ministrů však svědčí, spíše než o něčem jiném, o infantilitě interpretů. Jeden ze skutečných oranžových mentálních gigantů už nyní navrhuje, že ČSSD bude prezidenta honem žalovat u Ústavního soudu za to, že se zatím pokorně nesklonil před dětinským pokusem vnutit všem okolo katastrofální kandidaturu  tím, že ji učiní věcí veřejnou. Oranžové chucpe zatím nevychází a mělo by to tak i zůstat…

Politická praxe je naštěstí jiná, než se ji snaží zachytit a interpretovat umělci a novináři. V Lidovém domě by měli vědět, že než se něco podobného zveřejní, měla by předcházet nejrůznější neveřejná, zákulisní jednání, vyjednávání a zejména dojít k řadě dohod. Konečná dohoda se může zveřejnit, až když se s ní v různé míře ztotožní rozhodující část těch, kteří k tomu mají co říci. Podobně se vyjednává o obsazení postů velvyslanců, které by oho zveřejnění po následném odmítnutí „agrément“ vážně profesně i lidsky poškodit a navíc ukázat, že vysílající strana se neumí chovat. Zveřejnění kandidatury je výraz nekolegiality, arogance a pýchy. Trvání na takové kandidatuře je dětinská umíněnost a hlavně hloupost.

Obojího je v současném Lidovém domě množství větší než malé…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *