Ladislav Žák: Deset minut o Marxovi (možná o něco více)…

Praha 9. června 2018

Byl jsem pozván, abych se 7. června připojil po internetu k mezinárodní konferenci o Karlu Marxovi na Finanční univerzitě v Moskvě. Dostal jsem na vystoupení deset minut. Připravil jsem si níže uvedený text. Pasáže psané kurzívou z časových důvodů nezazněly….

Vážení účastníci konference,

Srdečné pozdravy všem z Prahy. Děkuji Finanční univerzitě při vládě Ruské federace za možnost říci na tomto významném mezinárodním fóru několik slov o Karlu Marxovi.

Rád bych hned v úvodu vyjádřil přesvědčení, že Karel Marx patří mezi nejvýznamnější a zároveň nejrozporuplnější osobnosti a myslitele v dějinách lidstva. Co je však nezpochybnitelné a je mimo jakoukoliv další diskusi, že patřil a patří mezi ty nejvlivnější. Jeho myšlenky, ať již v dobrém či zlém, oslovily desítky, možná stovky miliónů lidí na celém světě a ovlivnily jejich osudy. Karel Marx byl v celém rozhodně více prorokem než vědcem. Řadí se tak k osobnostem, jakými byli Budha, Zaratuštra, Mojžíš nebo Ježíš.

Pokud se budeme ptát po zdroji tohoto vlivu, pak si dovolím jako odpověď nabídnout jeho tezi o tom, že „filosofové doposud svět jenom vykládali, ale nyní nastal čas ho změnit“. Marx nejen svým odvážným způsobem vyložil podobu společnosti své doby a světa, který ho obklopoval, a formuloval jeho podstatu. Marx navíc navrhnul postup, jak tehdejší svět změnit a napravit k obrazu dělnické třídy, a k tomu se aktivně, organizační, novinářskou i politickou prací zapojil do procesu této nápravy, v duchu, který představil před 170 lety v Komunistickém manifestu.

Právě zde je třeba hledat základní zdroj rozporuplnosti Karla Marxe. Člověk prostě nemůže být politikem, novinářem, vědcem, filosofem a prorokem zároveň, bez toho, aby se nedostal sám do rozporu sám se sebou a natož s druhými.

Dnes žijeme v době, kdy o Karlovi Marxovi vynáší své soudy daleko více lidí, než je těch, kteří od něj nebo o něm kdy něco seriózního přečetli. Skoro každý o Marxovi něco slyšel, má o něm utvořený jakýsi, většinou velice zjednodušený, paušalizovaný a často extrémní obraz a ten interpretuje a posílá dál. Často není možné být členem nějaké názorové, zájmové nebo politické skupiny či společenství bez toho, že je nutné zastávat jediný správný názor na Marxe. Totéž platí i o názorech poplatných určitým místům a době. Bohužel, dnes opět existují i vědecká pracoviště a kolektivy, kde je vyžadován jediný správný názor na osobnost a dílo Karla Marxe, a to je 200 let po jeho narození velmi a velmi smutné…

Výročí Karla Marxe přineslo v EU především debatu nad jeho velikou čínskou sochou v Trevíru a projevem Jeana Clauda Junckera v předvečer jejího odhalení. Absurdnost tohoto představení a velká  mediální pozornost dokonale překryla jakoukoliv seriózní diskusi o životě a díle Karla Marxe. Alespoň v té části světa, kde by taková diskuse měla být nejplodnější. I ty nejlepší myšlenky zůstaly ve stínu bronzového velkého panáka, kterého věnoval čínský imperiální režim, který má komunismus jenom jako falešnou masku a nástroj útlaku vlastního obyvatelstva, aniž by kdy pochopil jeho podstatu. Zůstal na úrovni rozvoje jak nutné tak přidané represe ve společnosti, jak by řekl významný sociolog Herbert Mancuse. To je ostatně charakteristické pro většinu režimů, které navázaly na Marxovu legitimizaci násilí proti celým skupinám obyvatelstva. Násilí, které bylo nazváno třídním bojem a diktaturou proletariátu. Zůstaly ve stínu projevu největšího evropského byrokrata, který je ztělesněním spojení byrokratické a ekonomické oligarchie jako největší tragédie současné EU.

Evropa si připomíná rovněž výročí jiného velikána ducha. Minulý podzim to bylo půl tisíciletí od vystoupení Marina Luthera. Jeho dílo představuje podivuhodnou paralelu s dílem Karla Marxe. Společné jsou osvobození lidových mas od dobových dogmat a útlaku, společné jsou kontroverze a revoluční násilí, kterou jak protestanství, tak marxismus do společnosti přinesly a přinášejí, společné mají to, že Marx i Luther byli zároveň tvůrci, propagátory i realizátory svých myšlenek, společné je i to, že se oba pokusili převyprávět židovsko-křesťanskou koncepci běhu světa. Jakkoliv byl jeden z nich profesorem teologie a druhý označoval náboženství za opium lidstva, historický materialismus je ve své podstatě příběhem vyhnání z ráje prvobytně pospolné společnosti, kde roli dědičného hříchu sehrává touha po osobním a soukromém vlastnictví. Kapitalismus byl určen jako doba, kdy dojde malou objížďkou přes socialismus k návratu do ráje na zemi nazvaného komunismus prostřednictvím apokalypsy a posledního soudu ztělesněné právě zostřeným třídním bojem a diktaturou proletariátu. Omlouvám se za zjednodušení. Principem Marxova spasení byla práce a zásluhovost. Problémem byla iluze, že se diktatura proletariátu někdy vzdá své moci získané a reprodukované násilím.

Luther čelil jiným výzvám své doby, a proto přišel s koncepcí „sola fide“, „sola gratia“, kdy tvrdil, že spasení se nedá zasloužit, že stačí věřit. V důsledku toho také zrušil očistec, který byl zdrojem nemalých příjmů katolické církve. Luther a jeho reformační dílo zůstávají kontroverzní i po staletích a kontroverzní stejně jako dílo Karla Marxe zůstanou navěky. Evropské náboženské reformní hnutí, které má své kořeny v mých rodných Čechách, se stalo přirozeným kontextem mezinárodního dělnického hnutí, které se především ve svých  revolučních konceptech opíralo mimo jiné  o myšlenky Karla Marxe.  

Svět a doba Karla Marxe jsou nenávratně pryč. Dnes jsme svědky střetu neoliberálů, neokonzervativců a neomarxistů. To,  co je jim společným  heslem, je deregulace. Zatímco neoliberálové a neokonzervativci bazírují na deregulaci trhu, věří v jeho prozřetelnost a přitom uplatňují různý stupeň společenské regulace, neomarxisté se prezentují jako odpůrci autorit obecně a zastánci deregulace všeho, zcela v duchu nového náboženství svobodných toků informací. Není horší a pro současnou společnost nebezpečnější karikatury Karla Marxe a jeho vidění světa, než je právě neomarxismus. Je  to revoluční ideologie velkého společenského rozvratu, absolutního anarchismu…

Revoluce jsou více nebo méně přirozenou součástí evoluce. Jsou to vlastně kolapsy evolučního vývoje, kdy dochází k většímu nebo menšímu zjednodušení složitosti stavu, který vytvořila evoluce. Platí, že o zásadních změnách společenských paradigmat rozhodují v zásadě čtyři jednoduché faktory. Jde o počet a různorodost zdrojů informací, o kvalitu sítě jejich vztahů a svobodu pohybu informací v jejím rámci. Dnes je zřetelná tendence a touha stále větší a vlivnější skupiny lidí po svobodě pohybu informací a to doslova bez ohledu na cokoliv. Když si uvědomíme, co vše je postaveno na principu hranic a tedy i omezení pohybu informací, tedy státy, komunity, společenské systémy, ochrana duševního vlastnictví, ale i rodiny a přátelství, rozměr a možné důsledky tohoto hnutí nabývají zřetelnějších obrysů. Má charakter nové víry, náboženství, které legitimizuje likvidaci hranic a překážek všeho druhu, včetně integrity a identity rodin a jednotlivců. V každém případě však začíná existovat nové paradigma, paradigma svobody informací, které má k dispozici vše, co nové paradigma má mít.

Ideologie absolutní svobody informací má sjednocující víru v lepší svět bez hranic, má všudypřítomného nepřítele, tedy tradice, pravidla a omezení všeho druhu, má „modus operandi“, jak vize lepšího světa dosáhnout. Má v sobě i nezbytný spasitelský a apokalyptický náboj, protože v konečném důsledku obětuje i lidstvo, alespoň v té podobě, která je dnes lidstvu samému o sobě samém známa. Humanismus, tak jak ho známe od dob renesance a osvícenství jako úhelný kámen svobody člověka, se tváří v tvář svobodě informací přežil a patří k jejím úhlavním nepřátelům…

Dodnes mnozí hledají v díle Karla Marxe návody na řešení problémů dnešní doby. Připomínají tak lukostřelce, který kolem dopadnuvšího šípu maluje terč. Marx byl svého druhu prorokem, ale rozhodně nebyl věštcem. Nebyl to žádný Nostradamus, v jehož textech neustále hledají mnozí mentálně méně zdatní upozornění na současné a budoucí dění a čím jsou hloupější, tím lépe se jim to daří. Dvacáté století nám bezpečně ukázalo, že třídní boj a diktatura proletariátu jsou slepé a vražedné uličky. Nemáme jiný, než tento svět a nemáme jiné lidi, než nás samotné.

Nový svět je formován dynamickým nárůstem počtu obyvatelstva a rozvojem virtuálních sociálních sítí a moderních technologií, včetně umělé inteligence. Prázdný svět doby Karla Marxe se nám před očima mění na svět plný lidí a jejich problémů, potřeb, přání a emocí. Měli bychom ho vidět nejen jako svět lidí, jako jedinců nebo jejich skupin a společenství, ale především jako svět sítí a polí jejich bilaterálních vztahů, svět utvářený společně přírodní i kulturní evolucí. Měli bychom o něm myslet stejně odvážně a neotřele, stejně kacířsky jako Karel Marx ve své době. Měli bychom dokázat postavit židovsko-křesťanský příběh běhu světa „postavit z hlavy na nohy“, tak jak to údajně učinil Marx s dílem Hegela. Měli bychom propojit i jiné významné příběhy a mýty, mimo jiné budhistický i zoroastrický, a znovu promýšlet podobu a úlohu prozřetelnosti, víry a citu, protože, jak ukázala zdaleka nejen naše vlastní praxe, rozum na vše nestačí.

Naším úkolem je především znovu přesvědčit lidi o tom, že existuje jiný způsob společenského rozvoje, kde mohou hrát jinou, důstojnější roli, než jenom jako zprostředkovatelé peněžního oběhu, jejichž smyslem života je vydělávání a utrácení peněz. Přesvědčit lidi, že „status quo“ není jediným možným stavem světa, že to není „konec dějin“. Je nutné v rámci tohoto přesvědčování navrhnout způsob, jak se zbavit ohromných nerovnováh a nerovnosti v současném světě, který je právě důsledkem fungování „status quo“ bludného kruhu vydělávání a utrácení peněz. Naším úkolem je usilovat o multipolární, variabilní a pestrý svět kolem nás i v nás samotných.

Snad to byla prozřetelnost, která nám právě v těchto dnech ukazuje, jak se nám před očima mění svět globalizace, která byla mnohými vykládána, když ne jako přírodní, tak určitě jako kulturní zákonitost. Jsme svědky obnovy protekcionismu, izolacionismu a nacionalizmu nejen v politice USA, ale i celé řady dalších států. Mezinárodní právo, se bohužel, stále častěji stává právem silnějšího. I to jsou atributy nového, měnícího se světa, který klade otázky.

Dovolte mi, vážení kolegové, abych se v závěru svého vystoupení vrátil do doby svého komsomolského mládí a připomněl slova jednoho z mnoha svých moudrých učitelů, který nám mladým vždy říkával: „Nezapomínejte soudruzi, že Bůh dobrého marxistu nikdy neopustí…“

Svět kolem nás a naše doba nám kladou celou řadu složitých otázek. Dej nám, Bože, dostatek schopnosti a síly, abychom na ně dokázali odpovědět tak umně a s takovou odvahou a bohatstvím ducha, jak to učinil ve své době Karel Marx.

Děkuji Vám za pozornost a pozdravujte ode mě krásnou Moskvu…

2 komentáře: „Ladislav Žák: Deset minut o Marxovi (možná o něco více)…

  • 9.6.2018 (8:26)
    Permalink

    ZÁSLUŽNÉ I SROZUMITELNÉ A PŘESVĚDČIVÉ NA ROZDÍL OD NEZNALCŮ, KTEŘÍ MARXE I MARXISMUS REDUKUJÍ NA MARXÁK, NAVÍC POVRCHNĚ AKCEPTOVANÝ A ODSUZOVANÝ APRIORNĚ BEZ VĚCNÉHO VYPOŘÁDÁNÍ SE S NÍM.

    Reagovat
  • 9.6.2018 (15:44)
    Permalink

    Děkuji za článek. Potvrzuje nutnost nově promeditovat základní otázky, ze kterých vychází spirituální esence křesťanství, tak Marxovo učení. Co tak naléhavě míním nám chybí, je se vrátit k prvotní otázce po povaze bytí jako takového, jak člověka tak jeho smyslu ve světě, překonat konceptuální duality „duchovnost-materialismus“, „vědecký pohled-náboženský pohled“ a tak se vrátit k původním kořenům evropské kultury – ALE novou interpretací dnešním jazykem. Nejde o to vymýšlet nové filozofie jak konceptuální modely, ale vrátit se k esenci samotného myšlení -jako procesu jazykové formulace našeho prožívání sebe, druhých i světa jako meditativního způsobu bytí ve vztahu ke všemu co jest a může být. K Marxově výroku: „filosofové doposud svět jenom vykládali, ale nyní nastal čas ho změnit“ bych dodal, že skutečný z esence – z pravdy bytí plynoucí výklad-interpretace světa současně svět i mění.
    Současně daleko blíže k myšlenkám K. Marxe míním mají husitští adamité než o 100 později M. Luther.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *