Nezařazené

Wolfram Wette: Rotmistr Anton Schmid

Praha 6. června 2018

Kdo má měkké srdce a odvahu, bude po zásluze popraven… Kniha ROTMISTR ANTON SCHMID německého historika Wolframa Wetteho vypráví silný příběh vídeňského živnostníka, jenž v uniformě wehrmachtu zachránil ve Vilniusu  život stovkám Židů.

Praha měla svého Nicolase Wintona, Budapešť Raoula Wallenberga, Krakov Oskara Schindlera a Vilnius zas Antona Schmida… Německý historik Wolfram Wette ve své knize ROTMISTR ANTON SCHMID připomíná nepříliš známý příběh z doby, kdy probíhalo „konečné řešení židovské otázky“.

Vídeňský živnostník Anton Schmid se v uniformě wehrmachtu dostal do Vilniusu. To bývalo litevským hlavním městem, poté se ale stalo součástí Polska, na začátku druhé světové války bylo obsazeno Rudou armádou a posléze zase hitlerovskými vojsky. To všechno mělo velmi neblahé důsledky, neboť Vilnius byl nazýván „Jeruzalémem Východu“ a čtvrtina obyvatelstva – šedesát tisíc   – byla židovská.

Jednotkami SS tam byli zastiženi i Židé, kteří předtím utekli z Německa před Hitlerem s vidinou, že odtud později odjedou do skutečného Jeruzaléma, ale to se nezdařilo. A navíc pod Rudou armádou se mnozí vzdělaní Židé uplatnili ve státní správě. Což u Litevců nejprve vyvolalo závist a po příchodu Němců i antisemitismus. Litevci pak byli krvelačnými psy, kteří jakožto podřízení vyhledávali židovské obyvatelstvo, jež následně bylo na střelnici v Ponarech likvidováno po stovkách, včetně dětí, které popravčí usmrcovali před očima rodičů tak, že je mrštili proti kmenům stromů.

V tomto prostředí Anton Schmid, jenž sám o sobě mluvil jako o člověku s „měkkým srdcem“, nemohl nekonat – nepodat pomocnou ruku. Nebyl tehdy ve Vilniusu jediný, i když jednotliví zachránci o sobě navzájem nevěděli. Byl z nich ale jediný, kdo neváhal svou pomoc stupňovat, což se mu taky stalo osudným.

Nakonec byl Anton Schmid odhalen a zatčen. Jeho obhájce se snažil věc prezentovat tak, že Židům nepomáhal utéct z vilniuského ghetta, nýbrž že je jen vezl na práci. Ale Anton Schmid tuto pomoc-milosrdnou lež odmítl. Před soudem pronesl, že se mu vraždění Židů hnusí a že jim pomáhal z lidskosti. Za toto přiznání byl v dubnu 1942 popraven a jeho žena a dcera potom prožívaly ve Vídni krušné chvíle, neboť „milí sousedé“ jim vyhrožovali a rozbíjeli okna.

V překladu Daniely Petříčkové vydává nakladatelství PROSTOR.

V příběhu Antona Schmida jako v každém válečném příběhu hraje důležitou roli náhoda, štěstí – a pak samozřejmě především odvaha a empatie. V dalším plánu je ovšem osud tohoto vojáka, který můžeme číst v knize Wolframa Wetteho ROTMISTR ANTON SCHMID, další ukázkou toho, že neexistují žádné „tvrdé“ hranice – kdo má německou uniformu či kdo se s Němci paktuje, ještě nemusí být špatný.

Známe už třeba díky americkým velkofilmům situaci v továrně Oskara Schindlera či akci Valkýra, kdy se němečtí vysocí důstojníci pokusili zabít Hitlera. A nyní je tu další potvrzení prostupnosti těchto hranic – zdánlivě malý příběh jednoho vídeňského živnostníka v uniformě wehrmachtu, jenž dokázal ve Vilniusu velké věci. Právě ale jako by ho jeho „měkké srdce“ na konci zradilo, neboť na rozdíl od ostatních německých vojáků, kteří tehdy ve Vilniusu – a nejen tam – pomáhali Židům, Anton Schmid přestal v určité chvíli vidět další hranici, tu, jejíž přestoupením začal ohrožovat sebe samého. To, co pro záchranu Židů dělal, bylo totiž příliš nápadné.

Každopádně když si o činech Antona Schmida čteme, máme pocit až jakési faty morgany. Protože v té děsivé hitlerovské mašinerii, v tom hrozném strachu a stresu dokázal nebýt otupělý a sobecký – tisíce umíraly, ale on přesto neváhal aspoň některé z nich zachránit.

Wolfram Wette v ROTMISTROVI ANTONU SCHMIDOVI pochopitelně zmiňuje hromadné zabíjení Židů v Ponarech, vzdálených asi deset kilometrů od Vilniusu. Likvidace Židů měla mít na starost SS, ale pomáhali i vojáci z wehrmachtu. Zároveň – a to když čteme, máme opět pocit jakési vlčí mlhy – se ale stalo, že někteří němečtí vojáci na to neměli nervy a žaludek, a tak odmítli. A nic se jim nestalo, byli třeba jen přeloženi. Christopher R. Browning o této podivné benevolentnosti píše ve slavné knize Obyčejní muži.

I v těchto případech tedy neexistovala „tvrdá“ hranice, byla možnost zabíjet a nezabíjet, uposlechnout a neuposlechnout, a nikdo nakonec nebyl za zbabělost potrestán. Ovšem, pochopitelně, život to žádným Židům stejně nezachránilo. To někteří Židé, kterým pomohl Anton Schmid, se konce války dočkali. Na rozdíl od něj.

Wolfram Wette: ROTMISTR ANTON SCHMID (anotace)

Biografie z pera německého vojenského historika zachycuje osudy příslušníka wehrmachtu, který v době holokaustu jako jeden z mála německých vojáků aktivně a nezištně pomáhal Židům. Za tuto činnost byl odsouzen a 13. dubna 1942 popraven.

Rakušan Anton Schmid (nar. 9. ledna 1900) byl nenápadný člověk, pocházel z nižších vrstev a jeho rodiče přišli do Vídně z moravského Hodonína. Ve Vídni provozoval prodejnu a opravnu elektropřístrojů. Jak dokládají svědectví, už při prvních antisemitských projevech ve Vídni se zastal svých židovských známých. Obyčejnou slušnost a hlubokou lidskost projevil i v dobách, kdy to vyžadovalo mimořádnou osobní statečnost.

Do wehrmachtu narukoval jako poddůstojník, ale kvůli svému věku se vyhnul frontě a působil v zázemí. Tak se dostal i do „Jeruzaléma Východu“, do Vilniusu, kde se stal proti své vůli velitelem shromaždiště rozptýlených vojáků. Jeho úkolem bylo vyhledávat ztracené vojáky (příp. dezertéry) wehrmachtu a posílat je dále k příslušným jednotkám. Ve Vilniusu se také zprostředkovaně stal svědkem masového vyvražďování Židů v ghettu, a především na místě zvaném Ponary. Byl osloven lidmi v nouzi a neodepřel jim pomoc. Z vilniuského ghetta převezl „služebními“ nákladními auty stovky Židů do jiných měst, kde jim v daný okamžik zdánlivě hrozilo menší nebezpečí. Mnohým obstaral falešnou identitu, jiným pomohl nalézt úkryt v klášteře, další skrýval ve svém bytě.

Wetteho práce se podrobně věnuje také dění na okupované Litvě v rámci nacistického programu likvidace židovského obyvatelstva. Vedle celkového průběhu vyvražďování si autor všímá také příběhů několika dalších německých vojáků a důstojníků, kteří pomáhali židovským obětem.

Pozornost věnuje také Schmidovu odkazu v poválečném Německu. Jen velmi pozvolna se zbavoval příměsi „zrádcovství“ a ještě na přelomu tisíciletí se skupina důstojníků bundeswehru dlouhou dobu bránila pojmenování kasáren jeho jménem.

Příběh Schmidova zdánlivě obyčejného hrdinství lze číst jako románové vyprávění; avšak i ti, kteří se jinak vymlouvají „na dobu“ nebo „na rozkazy“, v něm mohou nalézt neokázalý a nezpochybnitelný mravní vzor.

Z německého originálu Feldwebel Anton Schmid. Ein Held der Humanität, vydaného nakladatelstvím S. Fischer ve Frankfurtu nad Mohanem roku 2013, přeložila Daniela Petříčková

Odpovědný redaktor Radovan Beneš

320 stran, MOC 327 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018

První vydání

Wolfram Wette (1940), německý vojenský historik, vystudoval politologii, historii a filozofii a v roce 1971 získal na Mnichovské univerzitě doktorát. Poté až do roku 1995 pracoval jako historik Výzkumného ústavu vojenské historie (MGFA) ve Freiburgu a v letech 1998–2005 byl profesorem současných dějin na Freiburské univerzitě. Je spoluzakladatelem pracovní skupiny pro historické mírové výzkumy (AHF) a autorem či editorem více než čtyřiceti publikací, mezi nimiž vyniká titul Wehrmacht. Obraz nepřítele, vyhlazovací válka a legendy (česky 2006), který se dočkal překladů do pěti jazyků a radikálně změnil pohled historiků na roli německé armády za druhé světové války. Také ve svých dalších pracích se věnuje tématům spojeným s historií nacistického Německa, wehrmachtem a jeho příslušníky.

Timothy Snyder o Antonu Schmidovi v knize Černá zem:

Anton Schmid poskytl přinejmenším stovce Židů dokumenty, které jim daly šanci přežít… V uniformě německého vojáka jich stovkám zachránil život. Ti, kdo ho před válkou a za války poznali, ho charakterizovali slovem menschlich – „lidský“… K lidem včetně Židů byl laskavý. S tím, jak se okolnosti horšily, vyžadovala laskavost stále větší ochotu k osobnímu riziku, ale Schmid se ani v proměňujícím se světě nezměnil a jako jeden z mála Němců byl za pomoc Židům popraven. V dopise rodině, napsaném těsně před smrtí, své počínání nijak zvlášť nevysvětluje; píše, že prostě ‚jednal jenom jako člověk‘, a lituje toho, že milovaným, k nimž už se nevrátí, způsobí žal.

Ukázka z knihy ROTMISTR ANTON SCHMID, str. 64

Zkoumání zaměřené na činy vedoucí k záchraně konkrétní osoby ukázalo, že ve většině případů vycházela iniciativa od pronásledovaného či pronásledované. Ti oslovili nějakého člověka, který se jim zdál intuitivně, instinktivně důvěryhodný, a položili mu otázku, může-li jim v aktuální nouzi pomoci. To znamená: oběť, pronásledovaný nebo pronásledovaná, volá za extrémních podmínek o pomoc a její volání je vyslyšeno. Mezi zachráncem a zachraňovaným vzniká existenciální zkušenost „tváří v tvář“, jak ji formuloval litevsko- francouzský filozof Emmanuel Lévinas. Také bychom mohli říci, že se tu vytváří bezprostřední lidský vztah.

Pokud jde o rotmistra Antona Schmida, můžeme s jistotou předpokládat, že byl spontánně pobouřen, když se okamžitě po svém příjezdu do Vilniusu setkal s pronásledováním, ponižováním a vražděním Židů, jež se dělo na vilniuských ulicích, aniž mu bylo jasné, jak by se měl sám zachovat. Minimálně v této době ještě neměl žádnou představu o tom, že za těmito brutalitami, jejichž původci byli policisté SS a muži z litevské pomocné policie, stojí promyšlená vyhlazovací strategie. Stejně jako postižení Židé považoval násilné pronásledování Židů ve Vilniusu zprvu za „místní přehmaty“. S tím se pojila naděje, že německá okupační správa brzy nastolí pořádek a učiní divokému pronásledování přítrž.

Jako prvního zachránil Schmid ve Vilniusu mladého muže jménem Max Salinger, který pocházel z Bielska-Białé v Polsku a byl polským občanem. Jak se setkali, není známo. Pravděpodobně se Salinger, který mluvil plynně polsky a německy, obrátil na německého rotmistra, prozradil mu, že patří k pronásledovaným Židům, a poprosil ho   o pomoc. Schmid byl ochoten pomoci a rozhodl se, že ze Salingera udělá zatoulaného vojáka, opatří mu tak doklady a zabezpečí jeho osud. Vybavil ho vojenskou knížkou padlého vojáka Maxe Hupperta, tím mu dal novou identitu, nasoukal ho do uniformy wehrmachtu a udělal z něj

ve své služebně úřední sílu. Huppert prokázal, že je schopen se přizpůsobit a se svou novou rolí vojáka – možná sloužil v polské armádě, a znal tudíž vojenské zvyklosti – se docela dobře sžil. Prý se choval s nápadnou pruskou energičností. Pokud šlo o skutečnou identitu jeho písaře, zahalil se Schmid do mlčení. Neprozradil nic ani Adlerovi, s nímž se spřátelil. Huppertova opravdová totožnost zůstala Schmidovým a Salingerovým tajemstvím.

Schmidově manželce Stefanii pověděl pravdu zachráněný Max Salinger po válce, když ji ve Vídni vyhledal. Právě paní Schmidová později sdělila Hermannu Adlerovi, jaká je pravá identita zachráněného. Ten v roce 1968 k případu konstatoval: „Schmid ho zachránil, ,arizoval ho‘, strčil ho do německé uniformy, nahlásil jako ,ztraceného‘, vybavil ho věrohodnou vojenskou knížkou a vyžádal si ho služebně pro ,nutné‘ práce na své služebně – shromaždišti rozptýlených vojáků. Tam pracoval dokonce i po Schmidově popravě.“

Jak se Hermann Adler dále dozvěděl od Stefanie Schmidové, vydal se Salinger brzy po konci války do Vídně s cílem navštívit vdovu po Antonu Schmidovi a jeho dceru a u Sociálnědemokratické strany Rakouska se zasadit o to, aby obě dostaly podporu. O to samé se snažil, když se přimlouval u místní židovské náboženské obce. Z Vídně potom odjel do svého rodného města Bielska-Białé v Polsku, kde pak údajně žil. Každopádně se zde jeho stopa ztrácí.

Luisa Emaitisaiteová z Vilniusu byla druhou židovskou pronásledovanou, jíž přispěchal rotmistr Schmid na pomoc, aby ji zachránil před smrtí. O průběhu této záchranné akce nás zcela přesně zpravil rovněž Hermann Adler, který se mohl opírat o rozhovory s Antonem Schmidem a jeho chráněnkyní Luisou. Podle nich se setkání odehrálo následovně: Luisa Emaitisaiteová, mladá vilniuská Židovka, která jednoho dne roku 1941 unikla před zátahy na Židy, se večer ocitla mimo ghetto, což pro ni bylo životu nebezpečné.

Zmeškala uzavírací hodinu, a když se ocitla před zavřenou branou ghetta, nevěděla si v této beznadějné situaci rady. Schovala se ve vchodu nějakého domu, zpozorovala uniformovaného Němce, který šel s cigaretou v ruce noční ulicí, vzchopila se, oslovila ho a poprosila, aby jí v její nebezpečné situaci pomohl.

Narazila na rotmistra Antona Schmida, jenž se vracel do svého služebního bytu. Zeptala se ho, jestli by ji mohl doprovodit k nějakému levnému hotelu a tam jí zamluvit pokoj; pak se jí nemůže nic stát. Schmid ani nevytáhl pistoli, ani nezačal na prosebnici řvát, ale klidně jí odpověděl, že tohle je kvůli kontrolám nebezpečné. Pak jí z náhlého popudu nabídl, že ji nejprve ubytuje a schová ve svém bytě. V okamžiku svého rozhodnutí si patrně sotva plně uvědomil jeho důsledek – že se totiž touto pomocí za panujících okolností dopouští zločinu trestaného smrtí. Na absolutně prvním místě pro něj byla účinná pomoc mladé ženě v nouzi. Dozvěděl se od ní, že přišla o všechny své blízké, kteří byli „odvedeni“ do Ponar.

Druhý den zátahy pokračovaly, o čemž se rotmistr Schmid mohl rychle přesvědčit. Luisa se musela i dále bát, že opustí-li shromaždiště, bude chycena buď nějakým esesákem nebo litevským pohůnkem a zavlečena do vězení Lukiskes. Tak zůstala nejprve celý týden ve svém úkrytu, až dostal rotmistr spásný nápad. Navrhl totiž Luise, že by jí mohl opatřit trvalé zaměstnání ve své malé služebně, vybavit ji novými papíry a tak ji „arizovat“.

Vyšlo najevo, že Luisa splňuje všechny předpoklady pro práci sekretářky. Mluvila jidiš, litevsky, německy, polsky a rusky, uměla psát na psacím stroji a stenografovat. Schmid teď přemýšlel, jakou cestou by pro mladou Židovku získal „árijské“ papíry. Jako první ho napadlo, zda by tu nemohla být nápomocna jeho – katolická – církev. Veden touto myšlenkou se vydal do přilehlého katolického kláštera Ostra Brama (Jitřní brána) a žádal o rozhovor s nějakým knězem. Objevil se šedovlasý polský páter Andreas Gdowski, který předtím žil dlouho v Rakousku, a proto mu byl návštěvníkův rakouský akcent důvěrně známý. To nejspíše usnadnilo první kontakt. Schmid páterovi představil svou mladou průvodkyni, zmínil také, že je Židovka, a pak ho požádal, aby vystavil písemný doklad, z něhož by vyplývalo, že je Luisa katolička a že ji v klášteře Ostra Brama znají. Z dokumentu by také mělo být jasné, že Luisini rodiče byli deportováni Sověty a že se v této souvislosti ztratily všechny úřední doklady. Páter Gdowski se údajně konání německého rotmistra podivoval, možná byl dokonce potěšen. V každém případě hned projevil ochotu pomoci, jak se zračí i v jeho pozoruhodné větě: „Starý člověk jako já už se nemusí lidí bát a před Bohem si takový podvod zodpovím.“ Luisa dostala psací stroj a mohla si sama na oficiálním původním papíru kláštera vystavit potřebný dokument. Gdowski ho podepsal a označil pečetí – a Luisa Emaitisaiteová byla rázem polskou katoličkou.

Pak následoval překážkový běh německou okupační byrokracií ve Vilniusu, přesněji řečeno, jednání na pěti různých úřadech. Aby mohl Schmid svou chráněnkyni zaměstnat oficiálně jako civilní zaměstnankyni wehrmachtu, tj. na služebně (shromaždišti rozptýlených vojáků), bylo potřeba jí obstarat pracovní povolení, které vydával litevský pracovní úřad, příslušný pro Litevce, Poláky a Bělorusy. Když se tamní litevský úředník začal chovat nedůvěřivě a váhavě, dodal mírumilovný Anton Schmid svému postoji důraz tím, že – aniž by úředníkovi výslovně vyhrožoval – položil na dřevěnou přepážku svou služební pistoli. Výsledkem bylo, že Luisa dostala vysněné potvrzení, totiž pracovní knížku. S ní mohla mladá žena legálně pracovat na služebně jako písařka.

Poté se rotmistr Schmid a Luisa Emaitisaiteová vydali k Ubytovacímu úřadu pro důstojníky a civilní zaměstnance německého wehrmachtu, kde zažádali o přidělení jednoho

pokoje. Ten Luisa dostala v bytě dětské lékařky dr. Janiny Skladowské. Rotmistr Schmid Luisu doprovázel i během jejího nastěhování do bytu a při té příležitosti mu lékařka sdělila, že jakékoli pánské návštěvy jsou zde zakázány. Jinak prý okamžitě zavolá policii. Další stanicí na cestě „arizace“ byla výdejna osobních průkazů. Tamní litevský policejní úředník obsloužil Luisu zdvořile a bez problémů jí vystavil požadovaný osobní průkaz. Pátou a poslední etapou na dlouhé cestě německou okupační byrokracií ve Vilniusu byl policejní přihlašovací úřad určený pro civilisty. Tam Luisa, stále ještě v doprovodu rotmistra Schmida, policejně ohlásila své nové bydliště a tím byl překážkový běh u konce. S pomocí sebejistě vystupujícího rotmistra Schmida to celé trvalo jenom tři hodiny.

Se svými novými, legálními papíry se Luisa Emaitisaiteová už nemusela bát policejního útoku; byla – minimálně dočasně – zachráněna a mohla se volně pohybovat po městě. Od té doby pracovala pro Schmida v jeho služebně a dokázala se díky nové identitě ochránit i později po Schmidově zatčení. Přežila válku i vyvražďování Židů.

www.eprostor.com

Mgr. Denisa Novotná

 

 

 

Sdílejte ...