Kateřina Castañeda: Hádej, můžeš jednou

Praha 16. května 2018

Všichni bychom chtěli být jinde s někým jiným aneb Kdy už si konečně přestaneme stěžovat?! Kateřina Castañeda ve své debutové knize HÁDEJ, MŮŽEŠ JEDNOU nabízí nápadité příběhy, v nichž osud nakonec člověka vždycky po zásluze vyplatí

Jsou autoři, kteří se zaměřují na zaznamenávání a diagnostikování našich životů – a čtení takových knih potom dost bolí, je nemilosrdné. A pak jsou autoři, kteří se zaměřují na takzvanou únikovou literaturu, což jsou ty knihy, při jejichž čtení chceme večer, když přijdeme z práce, utéct právě před tím životem, v němž jsme celý den vězeli až po uši.

Debutující prozaička Kateřina Castañeda však přichází s výhodnou nabídkou 2 v 1. Jednak její povídky nabízí příběhy současných lidí v současném světě, řešící jejich současné problémy – potíže s manželi  a manželkami, s milenci a milenkami, s dětmi, s penězi… Všichni si vyrábí nové a nové problémy a nikdo si neváží toho, co má – všichni by chtěli být jinde   a s někým jiným.

Současně však autorka knihy HÁDEJ, MŮŽEŠ JEDNOU nabízí i onu „únikovou“ stranu mince, neboť její civilní příběhy se vždy díky srážce s něčím, co není součástí našeho moderního pragmatického světa, dostanou na úplně jinou – fantaskní – kolej. A to všechno většinou proto, aby svým postavám splnila jejich sny, a tak jim ukázala, že není o co stát. Už jenom proto, že by potom neměly po čem toužit, o čem snít. Vydává PROSTOR.

Literární svět dnes není zrovna v příběhovém rozpuku, a tak se musí šetřit. Každý sebemenší nápad tak je většinou hned „rozválen“ do románu, protože je nejen třeba šetřit, ale lidé taky více sahají po obsáhlých svazcích. Kateřina Castañeda však evidentně tímto příběhovým deficitem netrpí, neboť ve svém debutu nabídla příběhů hned osm,   a to velmi nápaditých, dějově košatých.

V úvodu knihy HÁDEJ, MŮŽEŠ JEDNOU sama autorka píše: Dlouho jsem hledala námět pro své povídky, až mi došlo, že stačí více naslouchat lidem kolem sebe. Přimíchala jsem trochu fikce (protože bez fantazie to nikdy není ono), humoru     a nadsázky, a zrodily se povídky, které právě držíte v ruce.“

A opravdu, jednotlivá čísla povídkové knihy jsou jak plná našeho současného života, tak přetékají velmi osobitou fantazií, která se nebojí odvázat – nikoliv však samoúčelně. Jejím cílem právě je nasvítit naše běžné životy, v nichž jsme často tolik nespokojení, i když se zároveň máme tak dobře, že by nám všechny generace před námi mohly závidět. Tedy, pokud je na té naší bezstarostnosti co k závidění…

HÁDEJ, MŮŽEŠ JEDNOU tím, že se jedná o povídkový soubor, kde se ostře střetává civilní s fantaskním, připomene v šedesátých letech velmi populární knihu Karla Michala Bubáci pro všední den. Jedna z povídek tohoto souboru byla následně  i zfilmována, a tak vznikl oblíbený snímek Bílá paní, který se v televizi dodnes hojně reprízuje.

Kateřina Castañeda: HÁDEJ, MŮŽEŠ JEDNOU (anotace)

Soubor povídek Hádej, můžeš jednou je debutem mladé české autorky, která svou pozornost soustřeďuje na zdánlivě obyčejné lidské osudy – rozvedená žena s dcerou, zadlužený mladý muž, stárnoucí modelka, nespokojená novomanželka, osamělá samoživitelka, záletník, v kolektivu neoblíbená dívka nebo svobodná učitelka toužící po lepším životě.

Spojnicí všech povídek je nespokojenost s vlastním životem a neschopnost vyrovnat se s tím, co přináší. Proto si s některými osud více či méně pohraje, zavede je na scestí i do záhadných a neuvěřitelných situací. Své dobře vypointované příběhy vypráví autorka s nadhledem a humornou nadsázkou, ale nevyhýbá se ani vážnějším či tragičtějším momentům lidského života.

Odpovědná redaktorka Karolina Suchá

192 stran, MOC 197 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018

První vydání

Kateřina Castañeda (nar. 1982) vystudovala španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, věnuje se překládání, mj. filmů a dokumentů, a je spoluautorkou desítek scénářů k televizním pořadům. Psát začala již v útlém věku, kdy vyrůstala obklopená knihami, později své povídky uveřejňovala na literárních serverech. Žije v Praze, je vdaná a má malého syna.

Ukázka z knihy HÁDEJ, MŮŽEŠ JEDNOU, str. 70

Mé oči si zvykají na přítmí a obrysy nábytku se pozvolna vynořují. Ta obrovská šatní skříň naproti… ta sem přiletěla z Marsu, nebo je to nějaké narozeninové překvapení?

A vůbec, všechno mi to tu přijde zvláštní.

Najednou si uvědomím, že nejsem sama. Pootočím hlavu a krve by se ve mně nedořezal. Tohle není Matěj!!! Ježišmarjá, takže je to jasný, skončila jsem v posteli  s úplně cizím chlapem a jako bonus si ani nepamatuju, jestli to stálo za to. Jak se teď Matějovi podívám do očí, když jsme si teprve nedávno přísahali u oltáře lásku až za hrob?

Chlap je vzhůru a pobaveně si mě měří.

„Dobrý ráno, prdelko.“

První dojem: žádnej inteligent! Když mi ještě před pár hodinami proudil v žilách absint místo hemoglobinu, musel mi připadat minimálně jako laureát Nobelovky, jinak bych se neprobudila tady.

„Ty vole, včera jsi tak vytuhla, že s tebou nic nebylo,“ pokračuje on.

V panice sáhnu pod peřinu a nahmatám zip od poklopce, uff, klín je v bezpečí. Spadne mi kámen ze srdce, rozvod s Matějem je zažehnán. Tak tohle extempore s radostí vymažu z paměti.

Moment! Já na sobě měla šaty, to vím určitě, květované s velkým výstřihem. Ještě v sedm večer teploměr ukazoval třicet stupňů, a tak jsme všechny vyrazily nalehko. Všechny kromě Veroniky, ta jediná zvolila kraťasy a úchvatnou halenku od Tommyho Hilfigera. Přesně tu, kterou mám teď na sobě!

To jsme v tom baru hrály na fanty?

Týpek vstane, trhnutím roztáhne závěsy a vpustí do pokoje ostré světlo. Sekla jsem se, musí být mezi osmou a devátou. Ranní červencové slunce mě na pár vteřin oslepí, ale jakmile si zvyknu, konečně si mohu zřetelně prohlédnout čtyři stěny kolem sebe i tu polonahou dvoumetrovou siluetu.

Ne, tak tenhle omšelý socialistický nábytek mi vůbec nic neříká. A blonďák u okna ani náhodou není můj choť. Vypadá jako omezený diskotékový vyhazovač, můj Matěj je proti němu řešitel kvantové teorie a elegán z filmů pro pamětníky v jednom.

Zdá se mi povědomý, už jsem ho někde viděla, ale kde?

„Přivezl tě nějakej divnej starouš, ani nic nechtěl, prej je to vyrovnaný,“ řekne.

Marně se snažím vzpomenout, jakou roli sehrál na našem večírku postarší muž  v tmavém obleku, který mi vnucoval vizitku své Agentury na sny a dušoval se, že mi k narozeninám splní, po čem tajně toužím. Dokonce mě přinutil, abych po něm zopakovala nějaké přitroublé zaklínadlo, asi je skalní fanda Harryho Pottera.

Kdybych byla střízlivá, už bych rovnou vytáčela číslo do Bohnic, ale se třemi promile v krvi mi to přišlo jako bezva fór. Veronika se k tomu nachomýtla, a tak jsme se dle jeho instrukcí čaply za ruce a v opilosti onu formulku zahulákaly společně.

A jak jsme se u toho řehtaly, panečku! Nemám ani páru, co jsem si v tu chvíli přála, určitě nějakou koninu.

Ale pořád nechápu, co pohledávám tady. Měla jsem u sebe doklady, mohli mě zavézt na adresu uvedenou v občance.

„Proč mě ten dědek nehodil ke mně domů?“ vykoktám.

Stále se z toho šoku nemůžu vzpamatovat, takové faux pas se mi stalo poprvé  v životě.

Blonďák se zamračí. „Fakt mě štve, že sis tu ani po roce nezvykla.“

Napřímím se do sedu. „Prosím???“

„Doma jsi tady, Veroniko, ne u vašich na Žižkově, tak už se s tím konečně smiř.“

Proboha, proč mi ten magor říká Veroniko? Já se jmenuju Marcela, tím jediným jsem si stoprocentně jistá, i když mám v hlavě po včerejší nezřízené párty vygumováno.

„Hele, tohle je nějakej omyl,“ soukám ze sebe a začínám mít docela strach, jestli to není vyšinutý jedinec, co mě tu bude věznit a znásilňovat jako nechvalně proslulý Fritzl.

Ha, na zemi se povaluje moje kabelka, jediná věc, kterou tady poznávám. Vyskočím z postele jak panák na pružině, popadnu ucha a bez pozdravu vymáznu z ložnice.

Přede mnou se rozprostře dlouhá chodba a na jejím konci zábradlí. Aha, takže tohle bude patrový barák. No jo, ale kolikapatrový??? Hlavně odsud rychle ven, pokud bude zamčeno, jsem připravena vrhnout se z okna jako kaskadér, klidně z desátého podlaží.

Příšerné kukačkové hodiny nad schodištěm zrovna odbíjejí devět. Musím okamžitě domů, Matěj na mě dozajista čeká jak na smilování, ve čtvrt na jednu nám letí charter do Dubrovníku.

Chorvatsko je nutné zlo, my si nemůžeme dovolit cestovat na Maledivy jako Veronika s Jáchymem, si totiž pracháče nevzala. Prý odlétají dnes, stejně jako my. Zatímco se řítím po schodech, v duchu oběma pomstychtivě přeji, ať se jim do zadku zakousne všechna ta exotická mořská havěť!

www.eprostor.com

Mgr. Denisa Novotná

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *