Učitel a malíř Bohumil Kulveit

Praha 7. května 2018

Narodil se  25.8.1909 v Praze, jako prvorozený syn manželů Kulveitových (jeho otec Bohumil se narodil v Chýnově u Tábora, matka Anna, roz. Prášková, pocházela z Mutic u Ml.Vožice).

Rodina, ke které patřili ještě jeho tři mladší sourozenci (bratři Jaroslav, Zdeněk a sestra Anna) vlastnila v Pečkách od roku 1914 truhlářství, kde také trvale zůstali. V době první republiky firma dobře prosperovala (zakázky na nové vybavení do restaurací, některých poštovních úřadů, tak jako řady pražských obchodů se truhlárně Bohumila Kulveita nevyhýbaly).  Znárodnění v 50tých letech minulého století znamenalo však konec existence firmy. Děti, které v truhlárně „vyrostly“, zčásti také ovlivněni truhlářským řemeslem, se pak vydaly vlastní cestou. Syn Jaroslav (*1912) se stal bytovým architektem a je mj. autorem knihy „Nábytek a byt“, které v roce 1958 vydalo Vydavatelství vnitřního obchodu v Praze. Nejstarší syn Bohumil, který je v tomto příběhu hrdinou, se stal „učitelem řemesel“.

Bohumil Kulveit, řečený Bóža, byl velmi zručný malíř, hudebník, divadelník a sportovec. Svůj krásný vztah k malování pěstoval již od raného mládí. Studoval na Obchodní akademii v Kolíně, v Pečkách byl režisérem a hercem tamního ochotnického divadelního spolku, pro jehož vystoupení pak vytvářel kulisy, aktivně se podílel rovněž na výzdobě při pořádání dalších kulturních a společenských událostí ve městě a jeho okolí.

Zpočátku maloval uhlem, později přešel k pastelům a k olejomalbě. Jeho oblíbenou krajinnou tématikou byla Šumava, Jižní Čechy, Podblanicko, Posázaví, Kouřimsko, Zásmucko a celé okolí Peček. Oblíbenou technikou byl také linoryt a dřevoryt, se kterými seznamoval děti ve školách. K jeho dalším koníčkům patřil sport;  jeho jméno je neodmyslitelně spjato se vznikem oddílu ledního hokeje i oddílu tenisu. Bylo by toho celá řada, co pro své milované Pečky udělal a měl by velkou radost, kdyby věděl, že mu bude v roce 2010 městem Pečky udělen titul „Čestný občan Peček  -in memoriam“.

Ve svém domku v Dělnické ulici měl v patře malý atelier, pokojík plný svých obrazů, kde trávil převážnou část svého času; to byl jeho ráj. Obrazy, zejména s tématikou Šumavy, byly jako jeho děti, miloval je, nikomu by je nedal ani neprodal (i přes to, že jeho finanční situace byla dlouhá léta hodně neutěšená). Jeho synovec vzpomíná na prázdniny strávené u Bóži a tety Růženky  někdy v roce 1957. „Bóža v té době auto neměl; všude po Pečkách a po okolí jsme se spolu pohybovali jen na kole, skicák bral vždy sebou (odtud jsem si potom do Chýnova vezl obrázek památníku od Lipan). Vypráví také o tom, jak se těšíval také na návštěvu u dědečka Bohumila. V jeho domě, byl na půdě velký prostor, kde byl ping-pongový stůl, v další místnosti postavená železniční dráha a v koutě loutky a loutkové divadlo; to bylo něco pro malého kluka. A dodává, jak nezapomenutelné byly návštěvy strejdy Bóži v Chýnově, zejména pak večery; kdy se zešeřilo a kdy strejdové Bóža a Jaroslav začali vyprávět, …pane to byli vypravěči!“

Vzpomínek je mnoho, ale Bohumil Kulveit byl zejména vynikající učitel. Zpočátku jeden čas pracoval v exportu  Čechoslávii v Praze a poté začal působit jako učitel na mistrovské škole v Poděbradech (učiliště řemesel), kde se i po dlouhé známosti oženil se svou ženou Růženkou. Od 50tých let učil na školách v okrese Benešovském, kde učil na stavební průmyslovce (dnešní Střední škola ekonomiky, obchodu a služeb v Benešově). Dle tamní školní kroniky v roce 1951 byl přeložen na učiliště Křivoklát – Písky, kde byl ředitelem (dnes Střední lesnická škola a SOU Křivoklát). Zde byl pouhý jeden školní rok; pak byl opět převeden na Benešovsko, kde postupně učil na různých pobočkách školy. V Benešově bydlel v podnájmu, v podkroví dnešní Zapovy ulice.

Ve školních letech 1956-58 Bohumil působil na škole ve Zdislavicích (vyučoval předměty český jazyk, dějepis, tělocvik, hudební a výtvarnou výchovu), ve školním roce 1957/58 byl i třídním učitelem. Přestože na zdejší škole působil jen krátkou dobu, v duši jeho žáků na pana učitele zůstaly krásné vzpomínky jak na hodiny dějepisu, ve kterých krásně a poutavě vykládal dějiny (zejména z období středověku), tak na hodiny výtvarné výchovy, ve kterých svým specifickým způsobem učil své žáky různým malířským technikám, včetně dřevorytu. Bohumil patřil skutečně mezi ty kantory,  o kterých se už tehdy dalo prohlásit, že učitelování se stalo posláním. Učitel  F. Kadera, Jahodář, učitelky Hanzelová,  Mánková, Čechová…to byl tehdy ideální sbor kantorů, který  na způsob výuky žáků na tamní škole měl shodné názory, sami kantoři šli dětem příkladem. Bohumil zavedl na škole mj. ping-ponkový kroužek; nezapomenutelná jsou dodnes jím režírovaná dětská divadelní představení (Neohrožený Mikeš, Jak mráz čaroval), která sám režíroval. V Neohroženém Mikešovi bylo dokonce dvojí obsazení dětí. Byl velice zručný a ve školní dílně se mu navíc pokaždé podařilo pro představení vytvořit i skvostné kulisy.

Jeho technika, zejména linoryt a dřevoryt velmi děti zaujala; i o přestávkách bylo možné spatřit u okna stojící hochy, jak ryjí do malé destičky své představy toho, co chtějí znázornit (tak neměli čas ani na žádné větší zlobení). Takto vzniklá dílka malých „zdislaváčků“ měla veliký úspěch dokonce i na výstavě v zahraničí. Ještě dnes na hodiny vedené panem učitelem Bohumilem jeho žáci vzpomínají! I jeho bývalá kolegyně B. Mánková zavzpomínala „Bohouš byl výborný kolega a vynikající učitel; duší však byl především umělec (často býval zadumán, tak jako správný umělec má být).  I když neměl požadované učitelské vzdělání  (studoval  Obchodní akademii) jeho výsledky v práci s dětmi na škole i mimo školu byly mimořádné.  Kolikrát jsem jej, spolu s ostatními kantory,  přemlouvala, aby si potřebnou školu dodělal ,že bude mít větší plat,ale nedal si říct. Zvláštností u kolegy Kulveita byla jeho schopnost ohodnotit lidi –děti. On totiž neuznával klasifikační seznam a tu taky nikdy nevyplňoval. Poté na nátlak nadřízených napsal toliko jednu známku, na kterou daného žáka cenil; nikdy se nemýlil, jeho odhad by l přesný

Po roce 1958 se Bohumil vrátil na odbornou školu do Benešova. I v době svého předchozího působení v Benešově vytvořil řadu obrazů a kreseb z okolí Benešova; tam pak navíc navrhl a nechal zrealizovat vojenský památník v Dobříčkově, kde se dne 9. 5. 1945 setkaly armády 1. a 2. Ukrajinského frontu (slavnostně odhalen byl dne 8. května 1955).

Na Benešovské škole se jeho jméno vyskytuje ještě na začátku 70-tých let; poté se vrátil do Peček, do místa svého rodiště a vyučuje na škole v Lysé nad Labem. V  Benešově jsou ještě jeho pamětníci – kantoři, kteří s láskou vzpomínají na svého kolegu. Jak manželé  Markovi, tak i učitel s Votic pan Nováček; zde musím uvést citaci z jeho korespondence; „Spolu s Bóžou jsem prožil krásné chvíle, kdy jsme se toulali po Táborsku, v okolí Mladé Vožice a na Sedlčansku. Mohu tedy odpovědět jaký Bohouš Kulveit byl. Byl to člověk veselý, upřímný a naprosto nezištný. Měl velké znalosti historie našeho národa a především měl krásný vztah k přírodě. Co u něho převažovalo, byla jeho abnormální vizuální paměť. Ta mu sloužila při jeho malování jako krajináře. U žáků i v učitelském kolektivu byl velmi oblíben, nikdy nikomu ani slovem neublížil, žil prostě, téměř chudě, neboť z tehdejšího učitelského platu mu mnoho po zaplacení nájemného nezbylo. Bylo by toho ještě mnoho, co bych o něm chtěl říci…Často na Bóžu vzpomínám.“

Později se přiblížil Bohumilu Kulveitovi podzim života, který trávil ve svých rodných Pečkách se svou milovanou ženou Růženkou. Zde, se svým skicákem, paletou, barvami , štětci a se svými  obrazy žil spokojeně do doby, než se objevily první příznaky zlé nemoci. Ta ukončila život vynikajícímu učiteli, umělci a dobrému člověku dne 11.11.1976 (v době podzimu,který tak miloval). Svůj poslední obraz dokončil  měsíc před svou smrtí; maloval starý špejchárek na  Sázavě ve zlatě bříz a červeni dubů. Ještě v té době se zdál být velmi šťasten. Potom se jeho zdravotní stav zhoršil; cituji s dopisu jeho manželky „Tolik se těšil na práci, že konečně bude míti čas dáti vše do pořádku; nakoupil si malířského materiálu, barev, štětců na 30 let a zatím…… .“

Celý svůj život zasvětil práci, svému učitelskému povolání, jakož i umění a kráse.

Vzpomínky na něj zůstávají i v podobě jeho obrazů, jenž jsou ozdobou interiérů řady domovů i jeho blízkých.V jeho obrazech,je zachycen životní cesta, tohoto malíře a učitele,kde žil,tam byl rád,to maloval.Je však velká škoda,že nikdy nebyl pořízen soupis obrazů,tohoto malíře .

Bedřich Švejda,  Řimovice  8.1.2013

Děkuji za podporu a spolupráci Rudolfu Kulveitovi,p. Hořejší, Jiřímu a Evě Markovým, Františku Nováčkovi, MVDr.Josefu Holejšovskému PhDr., Ludmile Kůželové, Ing.Václavovi Míkovi, Jiřímu Čihákovi, Běle Theissigové, Aleně Kličkové, Janu Jungmannovi (SLŠ Křivoklát), Ing.Vladimíru Černému (Střední škola Benešov), jakož i zástupcům města Peček a tamnímu kronikáři panu Doc.RNDr.Václavu Zieglerovi,CSc. a Podblanickému muzeu ve Vlašimi.

  1. Středočeká vědecká knihovna v Kladně. Pečecké noviny, 2010, č. 4, 85. výročí povýšení Peček na město – příloha, s. 15.-16.

Foto –  B. Kulveita: zdroj –  kronikář Peček Doc. RNDr. Václav Ziegler, CSc.

Zdroj:  Anna Nováková -Kličková    (Bohumil Kulveit v učitelském sboru ve Zdislavicích v roce 1957)

Zdroj; B. Švejda

Zdroj; B. Švejda

Zřícenina minor. chrámu v Benešově zdroj; Knihovna v Pečkách

Blaník zdroj; Muzeum Podblanicka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *